Některé pražské advokátní kanceláře se dlouhodobě zaměřují na zpětné vymáhání školného, které jejich klienti – bývalí studenti – zaplatili nebo mají zaplatit za studium na soukromých vysokých školách. Jde to dokonce tak daleko, že se tyto advokátní kanceláře vydávají přímo za „specialisty“ na jednotlivé školy. Realita je však odlišná – úspěšnost žalob  je mizivá, v některých případech zcela nulová. Ústavní soud ČR dal letos v dubnu této iniciativě další ránu, když zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze srpna loňského roku[1]. Podle něj nesměly soukromé vysoké školy vybírat školné, pokud neměly jeho výši uvedenou ve vnitřních předpisech registrovaných u ministerstva školství. Podle Ústavního soudu ve vztahu mezi soukromou vysokou školou a jejími studenty převládá princip smluvní volnosti a zavázal Nejvyšší soud, aby k uvedení konkrétní výše školného v registrovaných předpisech nepřihlížel.

Ohrožení stability soukromého vysokého školství v České republice

V dubnu tohoto roku vydal Ústavní soud České republiky nález sp. zn. II. ÚS 2694/24, kterým zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ve věci placení školného na soukromých vysokých školách. V tomto rozsudku Nejvyšší soud překvapivě v srpnu loňského roku rozhodl, že soukromé vysoké školy nesmějí vybírat školné, pokud nemají jeho výši uvedenou ve vnitřních předpisech školy registrovaných u ministerstva školství. Tu však v době vydání tohoto překvapivého judikátu neměla žádná soukromá vysoká škola. Důvody jsou prosté – jednak nic takového v zákoně o vysokých školách není uvedeno a jednak je uvádění výše školného v registrovaných vnitřních předpisech velmi nepraktické a zbytečně byrokratické. Všechny soukromé i veřejné vysoké školy mají ve svých předpisech uvedeno, že studijní poplatky včetně školného určuje svým rozhodnutím rektor, a následně je zveřejňují na svých webových stránkách. To však podle Nejvyššího soudu bylo nedostatečné. Přitom důsledky jeho přelomového rozsudku pro sektor soukromého vysokého školství by byly zcela zásadní. Podle tohoto judikátu by bylo možné zpětně vymáhat jakékoliv zaplacené školné na jakékoliv soukromé vysoké škole několik let dozadu. Je přitom zřejmé, že neexistuje žádný soukromý podnik ani soukromá vysoká škola, která by dokázala ekonomicky přežít nutnost vrátit všechny své výnosy za několik let zpátky.

Preference smluvní volnosti

Tento zrušený rozsudek Nejvyššího soudu byl pomyslnou vlajkovou lodí iniciativy několika advokátních kanceláří postavené na vymáhání již zaplaceného nebo splatného školného na soukromých vysokých školách. Několik pražských advokátních kanceláří se na tuto oblast přímo zaměřilo a přesvědčovaly bývalé studenty soukromých vysokých škol, aby se o školné soudili. V posledních letech se objevily advokátní kanceláře, které oficiálně i neoficiálně inzerovaly, že dokážou pro bývalé studenty soukromých vysokých škol zpětně vymoct zaplacené školné. Opíraly se při tom o nejasné ustanovení zákona o vysokých školách. Rigidní názor, že výše studijních poplatků musí být explicitně uvedena přímo v předpisech registrovaných ministerstvem školství, převzal ve svém rozsudku nakonec i Nejvyšší soud. Jeho rozsudek však Ústavní soud České republiky letos v dubnu zrušil a případ vrátil k Nejvyššímu soudu s tím, že nyní je Nejvyšší soud vázán právě nálezem Ústavního soudu. “Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a základní koncepční přístup preference platnosti právních jednání před jejich neplatností,” uvádí se v rozhodnutí. Nejvyšší soud podle ústavních soudců neposoudil povahu právního poměru mezi školou a studentkou dostatečně a rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí.

Soudní praxe potvrzuje oprávněnost nároků vysokých škol

Dosavadní soudní praxe je přitom zcela jednoznačná, když existuje řada pravomocných rozhodnutí, která se staví na stranu soukromých vysokých škol a potvrzuje oprávněnost jejich nároků na školné[2]. Přesto existují právní zástupci, kteří klientům slibují, že zrovna jejich případ bude tou výjimkou. Svým klientům přitom dle všeho zatajují rizika a neinformují je o tom, jaké šance na výhru s ohledem na rozhodovací praxí soudů mají. Několik pražských advokátních kanceláří se na tuto oblast zaměřilo a přesvědčovaly bývalé studenty soukromých vysokých škol, aby se soudili ať už o již zaplacené školné nebo o školné, které podle smlouvy teprve zaplatit měli. Jejich úspěšnost je však minimální. A přestože se profilují jako „odborníci“ na konkrétní soukromé vysoké školy, nevyhrály proti nim ani jeden jediný spor. Mnozí bývalí studenti skončili s přesně opačným výsledkem, než doufali: nejen, že museli uhradit vysoké škole svůj dluh ale navíc i náklady řízení, které představovaly v některých případech i násobek dlužné částky. Ti, kteří žádali o vrácení již uhrazeného školného, se pak rovněž dočkali zamítavého stanoviska u soudu, kdy za svůj pokus museli uhradit náklady řízení v řádu desítek tisíc korun.[3]

Otazníky nad postupem právních zástupců

Soukromé vysoké školství funguje v České republice bez jakýchkoliv nároků na státní rozpočet. Školy nedostávají žádný příspěvek na studenta podobně jako soukromé základní a střední školy. Studijní poplatky neboli školné je tak jejich jediným příjmem. Představa, že by měly vracet veškeré své výnosy za několik let dozadu jen kvůli formalistickému výkladu nejasného ustanovení zákona, je tak v rozporu s logikou i veřejným zájmem. Soukromé vysoké školy u nás zajišťují studium pro necelých 10 % vysokoškolských studentů, což představuje roční úsporu pro státní rozpočet v řádu 2 miliard korun. Vlnu pokusů o vrácení zaplaceného školného a následných žalob zřejmě vyvolaly anonymní informace zveřejněné na diskuzních fórech a sociálních sítích. Ty přitom byly zcela vymyšlené. Stačily ale na to, aby se celá řada bývalých studentů soukromých vysokých škol rozhodla řešit věc soudní cestou, aniž by si ověřili reálná fakta a detailní informace. A pokud si takový student vyhledal právního zástupce, který s klientem nejedná otevřeně, nesdílí s ním všechna možná rizika budoucího soudního sporu a snaží se ho za každou cenu vmanipulovat do soudního sporu, bylo předem jasné, jak celá věc dopadne. V soudních spisech pak můžeme číst i takovéto repliky: „S ohledem na skutečnost, že jsem se stala součástí sporu, který jsem neměla v úmyslu vyvolat a nechala se ovlivnit svým právním zástupce, beru tímto svou žalobu zpět“. Je tedy otázkou, zda bude na tyto případy reagovat kárný senát České advokátní komory …

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2694/24

[2] Např. rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 25 Co 1/2021-185, ze dne 25. 2. 2021, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 235/2023-333 ze dne 1. 3. 2024, rozsudek Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 107/2024-677, ze dne 11. 9. 2024, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 57 Co 280/2022-219, ze dne 30. 3. 2023

[3] Např. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 149/2023-160 ze dne 16.8.2023