Plánované změny v postavení věřitelů dané novelou insolvenčního zákona, kterou schválila vláda, povedou ke zhoršení jejich práv. A změny v otázce jejich hlasovacího práva, přímo vyzývají k nepravostem. Tvrdí to Oldřich Řeháček z Administrace insolvencí City Tower. Odkazuje přitom na občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které mimo jiné vyjádřilo přesvědčení, že přijetí novely povede ke zhoršení postavení insolvenčních věřitelů v souvislosti s okleštěním řady jejich práv.
Zhoršení v postavení věřitelů lze podle Řeháčka v novele nalézt více. Za nejpodstatnější však pokládá novou úpravu svolávání schůze věřitelů, respektive rozšíření možnosti insolvenčního soudu ingerovat do otázky hlasovacích práv.
Dle stávající právní úpravy je schůze věřitelů insolvenčním soudem svolávána obligatorně. Na této schůzi se věřitelům vždy nabízí možnost zvolit věřitelský výbor (zástupce věřitelů), odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a v zásadě i rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka.
Fakultativní orgán
V pojetí novely se však schůze věřitelů u oddlužení stává fakultativním orgánem (tzn. orgánem, který není soudem svoláván povinně). „Pokud se věřitelé budou chtít jejího konání domoci, nebude nově stačit návrh dvou věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek, jak tomu je nyní a nadále má být jen v případě schůzí věřitelů v konkursu a reorganizaci, ale bude potřeba, aby svolání nejvyššího věřitelského orgánu žádala nadpoloviční většina všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek, nepůjde-li o schůzi věřitelů dle novelizovaného znění ust. § 399 odst. 1 insolvenčního zákona,“ vysvětluje Řeháček.
Pro svolání této schůze věřitelů „postačí“ většina hlav nezajištěných věřitelů a zároveň většina jimi přihlášených pohledávek. To podle něj znamená, že pro podání tohoto návrhu bude třeba nalézt většinu věřitelů počítanou jak podle „hlav“, tak podle výše přihlášených pohledávek. Současný princip kvalifikované minority bude nahrazen novátorskou zásadou kvalifikované majority, ochrana věřitelské menšiny bude nahrazena ochranou věřitelské většiny.
Řeháček varuje, že v důsledku racionální apatie (tedy nezájmu o řízení) minoritních věřitelů účastnících se oddlužení, bude o nadpoloviční většině všech přihlášených věřitelů počítané podle hlav možno uvažovat jen čistě teoreticky. Lze proto předpokládat, že se v oddluženích nebudou schůze věřitelů prakticky konat. Právě uvedené však nemusí platit pouze v oddlužení. Nová úprava je totiž zneužitelná i tak, že soudem bude účelově povoleno oddlužení, toto nebude následně schváleno a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. V době změny způsobu řešení úpadku však již bude, resp. může být o všem podstatném rozhodnuto – a to bez reálné kontroly ze strany věřitelů.
„Lze tak konstatovat, že věřitelé v drtivé většině insolvenčních řízení, jelikož v drtivé většině insolvenčních řízení je povoleno oddlužení, nebudou schopni ustanovit věřitelský výbor, a jeho působnost bude vykonávat insolvenční soud. A ani si atrahovat k rozhodnutí otázky, které náleží do působnosti věřitelského výboru, když toto mohou učinit jen a pouze na schůzi věřitelů,“ míní Řeháček.
A co hůře, pokračuje v kritice novely, věřitelé nebudou ani s to vyměnit osobu insolvenčního správce, a ve funkci proto zůstane správce určený předsedou soudu. Insolvenční správce vybraný nepřezkoumatelným opatřením předsedy soudu bude tedy v oddlužení věřiteli fakticky neodvolatelný. Absolutní moc funkcionářů insolvenčních soudů nad výběrem insolvenčních správců pro jednotlivá řízení tak bude definitivně zpečetěna. „Pokud by se pak měla rozšířit tzv. ostravská praxe, podle které je třeba ustanovovat do funkce insolvenčního správce pouze osoby, které uzná za ustanovování hodné předseda krajského soudu, tedy zásadně jen a pouze správci se sídlem v daném regionu, je nemožnost ovlivnit osobu správce problémem vpravdě palčivým.“
Hlasování na schůzi věřitelů
Pakliže se schůze věřitelů výjimečně konat bude, v případě, kdy soud rozhodnutí o úpadku nespojí s povolením oddlužení, dává novela stále široký prostor pro to, aby byli skuteční věřitelé dlužníka, tedy věřitelé s objektivně existujícími pohledávkami vyřazeni z efektivní kontroly nad dalším průběhem insolvenčního řízení. Soudce má totiž nově možnost rozhodnout nejen o tom, že hlasovací právo má věřitel, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, ale též o tom, že hlasovací právo věřitel nemá, i když jeho pohledávka nikým popřena nebyla.
„To je další významný posun. Oproti původnímu znění insolvenčního zákona má dnes pro hlasovací právo věřitelů význam pouze stanovisko insolvenčního správce a dlužníkův názor se v tomto ohledu neprosadí již ani v případě sanačních způsobů řešení úpadku; to stejné pak platí i v případě realizace popěrného práva ze strany přihlášených věřitelů,“ pokračuje Řeháček. Dle novelizovaného textu však insolvenční soud nejenže musí na návrh věřitele správcem popřené pohledávky rozhodnout o jeho hlasovacím právu (nepřiznala-li mu je schůze věřitelů), ale též (na návrh dlužníka nebo některého z věřitelů) může odejmout právo hlasu věřiteli, jehož pohledávka insolvenčním správcem sporována vůbec nebyla (nově vložené ust. § 52 odst. 2 insolvenčního zákona). „A to při vědomí toho, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek (§ 52 odst. 3, nyní § 52 odst. 2 insolvenčního zákona).“
Jde-li pak o změnu v osobě insolvenčního správce, nebude věřitelům nic platné ani ustanovení § 52 odst. 4 (nyní § 52 odst. 3 insolvenčního zákona), které říká, že je-li na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů závislé jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, proti kterému je odvolání přípustné, lze v mezích odvolání podaného proti takovému rozhodnutí přezkoumat i správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů.
Jak dále Řeháček uvádí, v otázce změny insolvenčního správce tedy může nastat opačný problém než ten, který je popsán výše. Je tomu tak proto, jelikož usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce insolvenční soud nepotvrzuje ani o něm jinak nerozhoduje, když toto rozhodnutí je účinné, jakmile se na něm usnesla schůze věřitelů, nýbrž podle ustanovení § 6 odst. 2 jednacího řádu pro insolvenční řízení výsledek hlasování schůze věřitelů toliko zaznamená do protokolu o jednání schůze. „Hlasovat v této věci tak budou i všichni věřitelé původním správcem popřených pohledávek, kterým hlasovací právo přizná insolvenční soud; hlasovat naopak nebudou ti věřitelé, kterým soud z libovolného důvodu hlasovací právo odejme. Otázku, zda rozhodnutí soudu bylo správné anebo nikoliv, si pak mohou skuteční věřitelé klást pouze sami sobě.“
Nemožnost přezkumu
Z ustanovení § 29 odst. 3 insolvenčního zákona je potom zřejmé, že odvolání je přípustné jen proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o tom, že věřitelé ustanovují nového insolvenčního správce, přijaté po odvolání dosavadního insolvenčního správce, přičemž osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání, které je třeba podat do skončení dané schůze věřitelů, je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí předmětného usnesení schůze věřitelů; odvolanému insolvenčnímu správci zákon legitimaci k podání odvolání nepřiznává. Z uvedeného nutně vyplývá i to, že usnesení, jímž insolvenční soud podle ustanovení § 29 odst. 2 insolvenčního zákona naopak potvrdí usnesení schůze věřitelů o tom, že se ustanovuje nový insolvenčního správce, má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona). „Tedy opět – pokud insolvenční soud potvrdí usnesení schůze věřitelů, které bylo přijato vahou hlasů věřitelů, kterým soud sám přiznal hlasovací právo, resp. proti vůli těch, kterým hlasovací právo odňal, není zde žádný prostor pro přezkum správnosti a zákonnosti takovéhoto postupu,“ uzavírá Řeháček s tím, že filosofie insolvenčního zákona jako předpisu pro-věřitelského, který s ohledem na neblahé a leckdy dosti divoké zkušenosti s předchozí konkursní realitou dává věřitelům širokou možnost kontroly nad insolvenčním řízením, se zdá být zapomenuta.
Dušan Šrámek
