Ústavní soud (ÚS) měl ve svém nálezu nejenom zrušit vyhlášku o jednacím řádu státního zastupitelství, kterou napadla skupina poslanců, ale i příslušné ustanovení trestního řádu, které vymezuje příslušnost státního zastupitelství v přípravném řízení. O tom je přesvědčen advokát Petr Toman. Podávání návrhů na neodkladné úkony podle soudu, v jehož obvodě došlo ke spáchání trestného činu, se podle něj nálezem ÚS dostává s vymezením působnosti do kolize. „Stále ještě si myslím, že důkaz získaný neústavním způsobem nemůže být v trestním řízení vedeném v právním státě použit, i kdyby v důsledku toho neměl být obviněný potrestán. V opačném případě by totiž většina procesních pravidel ztratila smysl a orgány činné v trestním řízení by si mohly dělat, co chtějí – hlavně že by byl pachatel odsouzen,“ komentoval dále zmíněný nález Toman .
Můžete v krátkosti shrnout, co vlastně řekl Ústavní soud v nálezu ohledně místní příslušnosti státního zastupitelství?
Ústavní soud prohlásil za neústavní, konkrétně v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, dosavadní výklad § 26 trestního řádu, podle kterého bylo ponecháno na úvaze státního zástupce krajského a vrchního státního zastupitelství, ke kterému soudu podá příslušný návrh v přípravném řízení. Nejčastěji se jednalo o návrh na nařízení domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor podle § 82 a násl. trestního řádu, o návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 a násl. trestního řádu nebo o návrh na vzetí obviněného do vazby podle § 67 a násl. trestního řádu. Uvedl, že se krajský i vrchní státní zástupce musí se svým návrhem obrátit vždy na soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, popř. na jiný soud vyhovující podmínkám stanoveným v § 18 odst. 2 trestního řádu.
Měl podle vás ÚS zrušit samotnou vyhlášku, kterou napadli poslanci ústavní stížností?
Podle mého názoru ano. Důvody pro takový postup vyjádřili velmi přesvědčivě disentující soudci Jan Musil, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek. Škoda jen, že jich nebylo více, protože jejich odlišné stanovisko je velmi přesvědčivé. Dokonce se domnívám, že měl být zrušen i § 26 trestního řádu.
Z jakého důvodu?
Protože v něm stojí, že k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný soud, „v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal návrh“. To je ale v rozporu s tím, co nyní říká Ústavní soud, že je příslušný soud, v jehož obvodě byl spáchán trestný čin. Nad to zůstává nedořešené, zda může Vrchní státní zastupitelství v Praze podat návrh moravskému soudu a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci českému soudu, když se nejedná o soud činný v jejich obvodech. Pokud to udělají, k čemuž je nabádá Ústavní soud, pak to bude v rozporu s § 26 trestního řádu.
Tím vznikl jakýsi ústavní kočkopes, kdy je sice část vyhlášky a pravděpodobně i trestního řádu neústavní, ale Ústavním soudem nebyly zrušeny, pouze budou nově vykládány. To obecně lze, ale nový výklad by neměl být v rozporu se stále platným zněním zákonů, k čemuž dochází.
Jak se do této doby ÚS stavěl k stížnostem na nerespektování místní příslušnosti?
Nejprve vysílal signály, že s libovůlí státních zástupců při výběru soudů není všechno v pořádku. Pokud se nemýlím, tak poprvé se to objevilo v rozhodnutí I. ÚS 2632/12. Jenomže zde šlo o kauzu MUDr. Davida Ratha a v mediálně sledovaných kauzách se judikatura tvoří velmi obtížně. Jeho ústavní stížnost byla odmítnuta. Státní zástupci v porušování čl. 38 Listiny v dalších kauzách pokračovali a s příslušností soudů ji ani neřešili. A Ústavní soud bohužel i nadále jejich postup toleroval a ústavní stížnosti dalších postižených zamítal. A to nejen v případech, kdy nepříslušné soudy rozhodovaly o odposleších a domovních prohlídkách, ale i v případech, kdy rozhodovaly o uvalení vazby, což je přeci jen zásah do osobních práv o poznání závažnější. Například v květnu 2015 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obviněného, který byl vzat do vazby nepříslušným soudcem a argumentoval zcela shodně jako skupina poslanců navrhujících zrušení vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství (sp. zn. III. ÚS 2717/13). Jenomže to se zase týkalo mediálně známé kauzy.
Co říkáte vyjádření státního zástupce Petra Šeredy, že se ztíží realizace nezbytných úkonů, protože se prodlouží dojezdová vzdálenost k místně příslušnému soudu?
Obávám se, že rozhodnutí Ústavního soudu přinese závažnější problémy, než vzdálenost pobočky státního zastupitelství k soudu.
Jaké důsledky má nález ÚS z hlediska již probíhající trestních řízení, respektive již skončených?
To je nejsložitější otázka, kterou mi můžete položit. Týká se dosud jednotně neřešené problematiky časové působnosti judikatury. Tedy otázky, zda nový právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu bude působit pouze do budoucna nebo i do minulosti, a kde je hranice mezi minulostí a budoucností. Nejčastěji zastávanou je tzv. teorie incidentní retrospektivy, tedy že se právní závěry obsažené v novém judikátu uplatní ve všech dosud probíhajících trestních řízeních, ale nedotknou se věcí již pravomocně ukončených. Státní zástupci a soudci by tedy měli odposlechy a důkazy z domovních prohlídek získané na základě příkazu nepříslušného soudce označit za nezákonné a při rozhodování o vině k nim nepřihlížet. To neznamená samo o sobě zmaření trestního řízení, to může pokračovat, ale musí se v něm rozhodovat pouze na základě jiných důkazů, pokud existují. Pokud ne, mělo by být řízení zastaveno. Obtížně se mi představuje, že by se soudy tvářily, že postup je sice nezákonný, ale důkazy na jeho základě získané jsou použitelné. Ovšem současně si myslím, že tlak bude tak veliký, že půjdou všechny zásady stranou, účel postihnout pachatele posvětí prostředky a Ústavní soud řekne, že nezákonně získané důkazy lze v trestním řízení použít. To však bude černý den české justice.
Co podle vás vedlo státní zástupce k libovůli při nerespektování zásady místní příslušnosti v přípravném řízení? Není problém i na straně soudů, respektive jednotlivých soudců, když takovou praxi tolerovali?
Především znění § 26 trestního řádu výslovně říkal a říká dosud, že příslušným k rozhodnutí o návrzích státních zástupců je soud činný v jejich obvodu. A pak napadená vyhláška, kterou Ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě nenovelizovalo, i když registrovalo opakované námitky obhájců i varování Ústavního soudu, byť obsažené pouze v odůvodněních odmítavých usnesení. V březnu jsem byl na odborné konferenci o odposleších, kde jsem vystoupil s názorem o porušování čl. 38 Listiny státními zástupci i soudci. Málem jsem byl upálen na hranici (obrazně řečeno), tak moc byli přítomní státní zástupci přesvědčeni o správnosti svého dosavadního postupu.
Znamená nález absolutní zákaz podávat návrh mimo místní příslušnost, anebo bude muset státní zástupce v případě, že takový návrh podá, jej řádně zdůvodnit? V odůvodnění nálezů jsem nenalezl žádnou výjimkou, kdy by si mohl státní zástupce „svůj“ soud vybrat. Bude tedy povinen dodržet zásady dané § 18 trestního řádu. Jak jsem ale výše uvedl, dostane se občas do kolize s § 26 trestního řádu, protože bude vystupovat v obvodě, ve kterém nebyl dosud činný. To si ale soustava státního zastupitelství bude muset vyřešit sama a problém to jistě nebude.
Jaký bude další postup při podávání návrhů na zastavení řízení, respektive návrhu na vyloučení důkazů? Bude je muset soud akceptovat?
Podávány budou a již i jsou. Pokud mohu předvídat, tak je státní zástupci akceptovat nebudou, a u soudců se teprve uvidí.
I pokud tyto návrhy obecné soudy neakceptují, existuje šance v případě dovolání, jestliže NS tuto praxi rovněž odsoudil?
To už je věštění z křišťálové koule a neznámých zde je příliš mnoho, aby se dalo odpovědět. Každý případ bude odlišný. Pokud bude Nejvyšší soud konzistentní, pak by se k takto získaným důkazům nemělo přihlížet. Ale v mezidobí může Ústavní soud vydat doplňující stanovisko, že se jeho právní závěry musí uplatňovat pouze u návrhů státních zástupců podaných soudům až po zveřejnění nálezu Pl. ÚS 4/14. Tím bude vázán i Nejvyšší soud, ať již by si myslel cokoliv. Ovšem nepředbíhejme. Stále ještě si myslím, že důkaz získaný neústavním způsobem nemůže být v trestním řízení vedeném v právním státě použit, i kdyby v důsledku toho neměl být obviněný potrestán. V opačném případě by totiž většina procesních pravidel ztratila smysl a orgány činné v trestním řízení by si mohly dělat, co chtějí – hlavně že by byl pachatel odsouzen.
Dušan Šrámek
