Soudcům by prospělo, pokud by měli možnost si vzít tzv. „tvůrčí“ volno. V tomto čase by mohli absolvovat jazykový kurs či zahraniční stáž, napsat odbornou práci nebo by se jinak vzdělávali. Podle soudce Ústavního soudu Vojtěcha Šimíčka by tak zástupci soudcovského stavu mohli získat nové impulsy. „Velmi jednoduše řečeno, vyhořelý kněz jde na několik měsíců meditovat do kláštera, vyhořelý soudce by si mohl třeba doplnit jazykové znalosti, aby přišel na jiné myšlenky,“ říká soudce, který na ÚS přišel z Nejvyššího správního soudu, v rozhovoru pro Českou justici.
Jaké jsou podle vás největší a nejnaléhavější problémy obecné justice?
Především bych rád uvedl, že to s českými soudy vůbec není tak špatné, jak se někdy může zejména podle některých médií jevit. I z těch případů, které se dostanou k Ústavnímu soudu, totiž plyne, že v převážné většině případů bylo rozhodnuto podle práva a i dostatečně přesvědčivě.
Pokud bychom však hledali nedostatky, na kterých je třeba zapracovat, určitě bych začal tím, že zcela klíčové je vybrat správné soudce. Jejich výběr musí být transparentní a předvídatelný a soudci se mají stát skutečné osobnosti, které nejsou pouze odborníky, nýbrž i slušnými a rozumnými lidmi s výrazným přesahem mimo právo. Tvrdím totiž, že i špatné zákony dokáží dobří soudci rozumně vyložit. Naopak sebelepší právní úprava v rukou špatných soudců může vést ke křivdám a nespravedlnostem.
Určitě slabinou justice je absence orgánu, který by jejím jménem mohl mluvit a měl k tomu potřebnou legitimitu a autoritu.
Máte na mysli například Nejvyšší radu soudnictví?
Tímto orgánem samozřejmě nemůže být ministerstvo a ani jednotliví předsedové soudů. Přitom je řada situací, kdy zákonodárci a exekutivě jednoznačně chybí justiční partner k odpovídající diskusi: např. v otázkách platů soudců, způsobu výběru soudců a soudních funkcionářů, vytváření optimální soustavy soudů, a tak bych mohl pokračovat. Tento orgán by měl vyvažovat nejen vztah justice k ostatním mocenským složkám, nýbrž měl by také představovat určitou protiváhu vůči předsedům soudů, a to např. tím, že by se na něj soudci mohli obrátit v případech, když by měli za to, že se k nim předseda soudu chová nehezky, a to např. při sestavování rozvrhu práce.
Rovněž považuji za důležité, aby si všichni soudní funkcionáři byli dobře vědomi toho, že jsou především soudci a teprve poté administrátory. Aby také věděli, že vypršení mandátu jejich funkce neznamená kariérní sešup, nýbrž návrat k tomu, co si profesně vybrali (předpokládám totiž, že se soudci nestali proto, aby byli předsedy soudů, nýbrž aby nalézali právo v konkrétních případech) a aby se proto těšili na práci, na kterou budou mít nyní více času, již zbaveni administrativního balastu.
Dále se připojím k těm kritickým hlasům, které poukazují na velmi nestabilní právní prostředí, na neustálé novely novel právních předpisů a v řadě případů na zcela neodůvodněné volání po dalších a dalších reformách právního systému. Právu a zejména soudům totiž sluší spíše stabilita a já osobně soudům věřím, že jsou schopny nalézat rozumná řešení i bez permanentních reforem.
V další řadě bych mohl uvést četné drobnější problémy justice – nerovnováha zatížení mezi jednotlivými soudy, nepopulární „ping-pong“ mezi jednotlivými instancemi, ne vždy odpovídající technické zajištění práce (dostatek jednacích místností, nahrávací zařízení atp.). Tyto starosti však rád přenechávám ministerstvu.
A co samotní soudci? Je něco, co by jim mohlo pomoci lépe vykonávat jejich profesi, spíše v tom ideologickém než-li praktickém slova smyslu?
Ano. Na závěr doplním jeden moment, o kterém se zatím ani nediskutuje, nicméně alespoň diskutovat by se mohl začít: zavést tzv. sabbatical, aneb tvůrčí volno (zná je již zákon o vysokých školách v § 76). K tomuto podnětu mne vede především zkušenost bývalého kárného soudce. Zde jsem se totiž setkával i s případy, kdy jsme trestali soudce, kteří byli podle všeho velmi slušní, vstřícní k účastníkům, oblíbení mezi kolegy, ale prostě utahaní, vyhořelí, bez potřebné „šťávy“, což se pak projevovalo zejména v průtazích a také ve zcela zbytečných procesních chybách. Právě aby se předešlo těmto situacím by proto asi bylo dobré (byť v praxi samozřejmě nikoliv jednoduché), aby každý soudce po několika letech (např. pěti či více) mohl požádat o několik týdnů volna, kdy by pobíral plat, nicméně musel by prokázat, že to je skutečně „tvůrčí“ volno. Např. by absolvoval jazykový kurs či zahraniční stáž, napsal by odbornou práci, složil by státnice na jiné fakultě, dosáhl by vědeckého titulu apod. Prostě, tvůrčí volno samozřejmě nemůže být určeno k prosté regeneraci či péči o rodinu, od toho je tady dovolená, případně nemocenská. Jde o to, aby soudce dostal nové impulsy. Velmi jednoduše řečeno, vyhořelý kněz jde na několik měsíců meditovat do kláštera, vyhořelý soudce by si mohl třeba doplnit jazykové znalosti, aby přišel na jiné myšlenky.
V nedávném nálezu Ústavního soudu soudce zpravodaj Jaromír Jirsa – týkal se odměny za exekuci exekutora Vrány – označil rozhodnutí Nejvyššího soudu za „exces a svévoli“. Nesvědčí takto silná slova o určité rivalitě mezi ÚS a NS?
Nebudu samozřejmě komentovat rozhodnutí jiného senátu Ústavního soudu. Určitá rivalita mezi Ústavním soudem a oběma nejvyššími soudy (mluví se nyní jen o Nejvyšším soudu, nicméně vzpomeňme z nedávné minulosti problémy ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu ohledně namátkových daňových kontrol, počítání lhůty pro prekluzi daně anebo započítání přeplatku na dani ve vztahu ke konkursnímu řízení) je však zcela přirozená, neboť je systémově předurčena již tím, že institut ústavní stížnosti je pojat natolik široce, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumat a případně zrušit téměř jakékoliv soudní rozhodnutí. Obecným soudům se proto určitě mnohdy nelíbí, když jsou zrušena jejich rozhodnutí, a myslí si, že tomu Ústavní soud vlastně ani tak nerozumí, neb se vznáší někde na obláčcích ústavnosti a neví, o čem je reálný život. Ústavní soud se zase ne vždy ubrání pokušení degradovat se na prostou odvolací instanci. Takže jistě, rivalitě se nevyhneme. Velmi bych si však přál, aby se jednalo o rivalitu zdravou, založenou na důsledném uplatňování ústavní zásady, podle níž jsou základní práva pod ochranou celé soudní moci (a nikoliv jen Ústavního soudu!) a podstatou této rivality by proto měla být zejména snaha o co možná největší míru ochrany základních práv, kdy by se jednotlivé soudy v této snaze předbíhaly. Rivalita mezi soudy ostatně není doménou jen vztahu Ústavního soudu a soudů obecných a proto jsme také v jednom nálezu vědomě a právě pro tyto případy vyslali jakýsi obecnější vzkaz: „Výkon soudní moci musí být veden dominantním zájmem na ochraně základních práv a svobod. Soudnictví představuje jednu ze složek státní moci a její vykonavatelé musí mít neustále na zřeteli, že činí službu ve prospěch společnosti. Musí se proto v maximální možné míře oprostit od osobních zájmů a vyvarovat se snaze prosazovat svoje názory z jiných důvodů, než kterými jsou snaha o co možná nejspravedlivější rozhodnutí dané věci. V rámci dvouinstančního soudního řízení je proto úkolem soudu vyšší instance prosazovat jím zastávané řešení rozhodovaných případů silou přesvědčivosti, pečlivosti a skutkové podloženosti argumentace. Soudce nalézacího soudu si zase musí být vědom, že je povinen respektovat právní názory odvolacího soudu, jelikož v opačném případě by se účastníci řízení stávali faktickými rukojmími jeho osobních ambicí. Jakkoliv proto na straně jedné soudce nalézacího soudu má mít možnost přesvědčit výše postavený soud o opodstatněnosti svých skutkových zjištění a právních závěrů, nelze připustit, aby tato jeho snaha vedla k bezdůvodnému prodlužování celého řízení.“
V poslední době se otevřela diskuze o možném překreslení soudní mapy. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa by například uvítal, aby vznikly pouze čtyři správní soudy v rámci ČR a zrušily se specializované úseky na krajských soudech. Byl byste pro? Jaké jiné změny by podle Vás v tomto ohledu justici prospěly? Co například říkáte na myšlenku rušení okresních soudů?
Odpovím velmi obecně: určitě se jedná o zajímavé nápady a velmi dobře rozumím např. tomu, že situace, kdy okresní soud má jednociferný počet soudců anebo správní úsek krajského soudu je tvořen jediným senátem, není optimální. Přinejmenším proto, že na takovém soudě či soudním úseku nemůže dost dobře fungovat nezbytná názorová pluralita, soudci se nemohou s někým ani pořádně poradit a obohatit se o jiné názory. Tyto změny však samozřejmě musí být mimořádně prozíravě připravovány a je to určitě běh na dlouhou trať, který kromě organizačních a personálních změn nutně vyžaduje samozřejmě i přepracování procesních předpisů. Mám dokonce pochybnost v tom smyslu, zda tak zásadní koncepční záležitost má připravovat ministerstvo, byť ve spolupráci se soudy, anebo je to již téma spíše pro nějakou podobu soudní rady (samozřejmě za nezbytné součinnosti s ministerstvem coby strážcem „justičního měšce“).
Jak se stavíte k návrhu opoziční TOP 09, který by zakázal opakování mandátu ústavních soudců a jejich funkční období by bylo 12 let?
S tímto návrhem souzním. Opakování mandátu není dobré, jeho prodloužení je rozumné, a to prostě proto, že i práce ústavního soudce je velmi specifická a nemyslím si, že se každý stane dobrým ústavním soudcem hned složením slibu. Je třeba získat určité specifické znalosti a také zkušenosti a z pohledu státu považuji možná až za luxus, když dobrý soudce musí nenávratně skončit již po deseti letech, což v tomto případě není až tak dlouhá doba, jak se navenek může jevit. Těch otázek k diskusi je však v této souvislosti daleko více.
Můžete nějaké jmenovat?
Skutečně jen namátkou, neměla by být na funkci soudce Ústavního soudu stanovena přísnější kritéria, než je tomu dosud? Rozumím tomu, že počátkem 90. let po Česku neběhaly desítky odborně a zejména osobnostně skvělých právníků starších 40 let a proto, aby se vůbec mohly stát ústavními soudci některé vskutku úctyhodné osobnosti, stanovila se velmi měkká podmínka desetileté (jakékoliv) právnické praxe. Nyní jsme však již někde jinde a tyto nároky by proto mohly být zvýšeny. Také je určitě k diskusi, zda by významnější podíl na složení Ústavního soudu neměly mít osoby přicházející z justice (formou kvóty). Oproti některým jiným ústavním soudům, které neznají naši podobu ústavní stížnosti, totiž reálně 95% činnosti českého Ústavního soudu spočívá v přezkumu rozhodnutí obecných soudů a tady je velmi dobře, pokud v každém senátu působí přinejmenším jeden jeho člen s určitou soudcovskou praxí. Samostatné téma k diskusi je případná volba předsedy plénem Ústavního soudu namísto jeho jmenování prezidentem republiky, to však na dobu kratší, takže např. jen na polovinu či třetinu délky trvání mandátu. Určitě by také bylo dobře, aby návrhy na ústavní soudce nepocházely od jediného zdroje. A tak bychom mohli dlouho pokračovat.
Bylo by podle vás vhodné zavést pravidlo, kdy by soudce ÚS s končícím mandátem zůstal ve funkci do té doby, než Senát „prohlasuje“ nového?
Toto řešení považuji za velmi rozumné, neboť napomůže zajistit plné obsazení Ústavního soudu a také určitou kontinuitu jeho činnosti. Není to koneckonců řešení neobvyklé, neboť tato úprava platí třeba ve SRN. Opodstatněnost tohoto návrhu plyne i z trpkých zkušeností z minulosti: vzpomeňme na roky 2003 a 2004 druhé dekády Ústavního soudu, kdy počet soudců klesl až na 11, takže došlo k zablokování rozhodovací činnosti pléna a tím prakticky ke znemožnění vykonávání nejvýznamnější kompetence této ústavní instituce. Na straně druhé, protože se pohybujeme v českých podmínkách, je třeba upozornit i na skutečnost, že tato změna by posílila postavení prezidenta republiky vůči Senátu. Pokud by totiž prezident věděl, že jeho kandidáti nejsou průchozí a v Senátu je poptávka po zcela jiných osobnostních typech, které by zase byly méně přijatelné pro něj, pak by prostě nenavrhl nikoho a konkrétní soudce by mohl „přesluhovat“ třeba i několik let. Je to tedy i určité riziko, byť opět z pohledu ústavního práva poukazuji na zásadu, podle níž by měly jednotlivé státní orgány fungovat ve vzájemném respektu a souladu a nikoliv jako rozhádaná rodina někde na Sicílii.
Myslíte si, že kárný senát ÚS je soudem ve smyslu čl. 95 Ústavy? Nebude potom takovým soudem i každá komora parlamentu, a to s ohledem na usnesení Pl. ÚS 17/14 (senátor Dryml a vyloučení soudního přezkumu parlamentního kárného řízení)?
O tom, že je kárný senát Ústavního soudu soudem podle čl. 95 Ústavy, nemám sebemenších pochyb. Dokonce tuto otázku otočím: je představitelné, že by soudce Ústavního soudu v kárném řízení (zdůrazňuji jednoinstančním a bez sebemenší možnosti dalšího přezkumu!) mohl být souzen někým jiným, nežli soudem? Já si myslím, že určitě nikoliv.
Ohledně kauzy Pl. ÚS 17/14 pro stručnost odkazuji na podrobný disent, který jsem vůči většinovému názoru pléna v této věci uplatnil. Jeho podstata spočívá v tom, že rozhodnutí o přestupku vydané Senátem má být přezkoumatelné ve správním soudnictví, tedy zcela plnohodnotným soudem, který by pak samozřejmě mohl postupovat i podle čl. 95 Ústavy a navrhnout zrušení zákona nebo jeho části Ústavnímu soudu. Podstata vaší otázky bohužel odkrývá další slabinu řešení, které v této věci Ústavní soud nakonec zvolil.
Z jakého důvodu by podle vás měli soudci ÚS přijít o přestupkovou imunitu?
Jak známo, kárný senát Ústavního soudu již podal návrh na zrušení dvou zákonných ustanovení, z nichž právě tato přestupková imunita plyne. Protože plénum o tomto návrhu ještě nejednalo, ponechám si všechnu argumentaci nejprve na plénum a bylo by velmi neprofesionální a veskrze nevhodné až neslušné, abych ji nejprve zveřejnil ve formě mediálního rozhovoru.
Jak byste nyní popsal atmosféru uvnitř ÚS? V kuloárech se hovoří o tom, že právě animozita mezi vámi a soudcem Radovanem Suchánkem vedla k rozbití dosavadního systému ustavování senátů.
K tomu, co se říká v kuloárech, se samozřejmě nebudu vyjadřovat a atmosféru na Ústavním soudu mohu s klidným svědomím označit za celkově dobrou až přátelskou a na odpovídající profesionální úrovni.
Musím však zcela popřít, že by moje aktivita ohledně zavedení rotačního systému složení senátů Ústavního soudu byla jakkoliv motivována osobními zájmy. Rotaci jako velmi vhodný způsob „okysličování“ činnosti senátů jsem totiž publikoval již v roce 2008 na blogu Jiné právo, tedy v době, kdy skutečně nemohu být podezříván z toho, že jsem mohl tušit, že se někdy stanu ústavním soudcem a s kým budu v senátu. Vždy jsem tvrdil, že rotace napomáhá širší názorové pluralitě, zachování jednoty judikatury a stejných procesních postupů a přispívá rovněž ke vzájemnému odbornému i lidskému obohacování se. Proto je v justici vhodná, byť samozřejmě různé soudy mají řadu specifik třeba s ohledem na specializaci agend. Takto viděno je však Ústavní soud pro systém rotace zcela optimální: neexistuje zde žádná specializace, všichni soudci mají stejný nápad věcí, neplatí žádný senioritní či jiný princip, funkce předsedy senátu se po roce mění, takže se nejedná o formu kariérního postupu a nemusí se proto ani sestavovat senáty tak, aby byli zastoupeni předsedové senátu (resp. řídící předsedové) a votanti apod.
Myslíte si, že soudci ÚS znají dostatečně vzájemná rozhodnutí v senátech a snaží se předcházet tomu, aby byla rozporná?
Mám za to, že tato znalost je dostatečná, nicméně samozřejmě připouštím, že s ohledem na obrovské množství případů, které Ústavní soud rozhoduje, může docházet k určitým obsahovým neshodám. Prostě bohužel nutně platí, že pokud je přítomen lidský prvek, vždy se budou dělat chyby. Jde však o to, aby tyto chyby vznikaly pouhým přehlédnutím a nikoliv úmyslně, což si myslím, že se snad neděje. Navíc, někteří právníci se značně zjednodušeně domnívají, že odmítavé usnesení ÚS pro zjevnou neopodstatněnost je aprobací právního názoru obecného soudu a jde o „test ústavnosti“ srovnatelný s nálezem, byť v drtivé většině případů jeho sdělení spočívá ve skutečnosti pouze v tom, že se Ústavní soud odmítl danou věcí zabývat meritorně. Takže při správném pochopení institutu zjevné neopodstatněnosti těch rozporů zase až tak moc není. Rovněž velmi doporučuji číst každé rozhodnutí Ústavního jako celek a nikoliv pouze tzv. právní věty, neboť jednotlivá rozhodnutí vždy reagují na konkrétní skutkové okolnosti případu a pokud chceme právní názor Ústavního soudu zobecnit či aplikovat na případ jiný, pak je třeba vždy bedlivě porovnávat dané konkrétní okolnosti případu prejudikovaného s případem nově řešeným. Za pozitivní však určitě považuji skutečnost, že třetí dekáda Ústavního soudu se od předchozích dvou dekád vyznačuje tím, že daleko více je využíván institut stanoviska pléna jakožto sjednocovacího mechanismu uvnitř samotného soudu. To totiž svědčí o tom, že si soudci zmíněné riziko uvědomují a poctivě a transparentně se snaží vzniklé rozpory řešit.
Eva Paseková
