Stanislav Mečl: Stíhat a žalovat proto, že se věc nějak „jeví“, považuji za nezákonnost

Bývalý vedoucí státní zástupce Stanislav Mečl Foto: archiv

Bývalý vrchní státní zástupce v Praze a také náměstek nejvyššího státního zástupce a dnes advokát Stanislav Mečl spoluzaložil Společnost na ochranu nespravedlivě stíhných (SONS). Co ho k tomu vedlo? A jak hodnotí situaci v soustavě státního zastupitelství? Nejen o tom promluvil v rozhovoru pro Českou justici.

V nedávném rozhovoru pro DVTV předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský kritizoval trestní justici za pomalost a nejistotu. Jmenoval několik příčin problému: nízkou profesionalitu a pomalost orgánů trestního řízení, „rozkošatělou“ podobu práv obviněného, která ztěžuje a prodlužuje trestní řízení a také nepředvídatelnost rozhodování soudů. Souhlasíte?
Nesmírně si vážím osobnosti a erudice předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a jeho poznatky naprosto korespondují i s mými zkušenostmi jako bývalého státního zástupce i jako v současné době advokáta. K otázce. Ano, se vším podstatným souhlasím. Odlišný názor mám snad jen k rozkošatělé podobě práv obviněného. Myslím si, že problém českého trestního řízení, potažmo trestního řádu, se spíše odvíjí od skutečnosti, že již nevyhovuje současným podmínkám, neustále se doplňuje dalšími novelizacemi. Za chybu považuji, že současně s novým trestním zákoníkem nebyl sepsán a přijat i nový trestní řád. A to neříkám proto, že jsem sám obhájcem v trestních věcech.  Podstatu vnímám v příliš formalistické a ne zcela přínosné úpravě zejména přípravného řízení trestního. Namísto aby, se policisté a státní zástupci věnovali podstatě jednotlivých kauz, věnují se administrativě, prověrkám postupu, odůvodňování toho, proč nebyla věc skončena v zákonem stanovených lhůtách a podobně. S ostatními výhradami – a domnívám se, že daleko významnějšími výhradami Pavla Rychetského – se ztotožňuji zcela. A jako bývalý státní zástupce k tomu dodávám, že bohužel a říkám to opravdu s lítostí. Byl bych velmi rád, aby tomu bylo jinak a přál bych to nám všem občanům a adresátům trestně právních norem.

Zastavme se u té profesionality. Je podle vašich zkušeností ve státním zastupitelství, ale i mezi soudci dostatek odborníků na složitou hospodářskou kriminalitu a korupci?
Jde o velice složitý problém. Není mnoho státních zástupců a soudců, kteří se skutečně reálně orientují v oblasti závažné hospodářské trestné činnosti, nadto je ještě tento úsek „baví“ a naplňuje, a také pracují na těch úsecích státního zastupitelství či soudů, kde se jejich odbornost reálně uplatní. Čím dál častěji se setkáváme s tím, že na úsecích hospodářské kriminality – zejména na státním zastupitelství – pracují spíše nadšenci odhodlaní se s takovými kauzami „poprat“, ale kterým kromě odhodlání již bohužel chybí zkušenosti. Často přicházejí z mimopražských regionů, kde se taková trestná činnost vyskytuje spíše okrajově, chybějí jim odborné znalosti, znalosti jiných právních odvětví než pouze trestního práva. Tento stav není nijak nový. Právě tyto problémy se snažil svého času překlenout někdejší ředitel Justiční akademie Jan Petrov, který zajistil celou řadu odborných přednášek a seminářů právě z mimotrestní oblasti, s cílem pomoci soudcům a státním zástupcům se lépe orientovat v oblasti bankovnictví, účetnictví, běžného života korporací. To byl z mého pohledu mimořádný a záslužný počin, i když sám o sobě samozřejmě nepostačuje. Optimální by nepochybně bylo, kdyby na taková místa do justice přicházeli lidé se zkušenostmi z jiných sektorů, lidé znalí jiných oblastí práva, anebo alespoň umožnit přinejmenším policistům a státním zástupcům hlubší vhled do problematiky.

Jaký má takový nedostatek odborníků důsledky?
Nedostatek zkušeností, se kterým se jako obhájce potýkám, bohužel přespříliš často vede dle mého názoru k neodůvodněným stíháním nebo naopak k tomu, že se jiné věci neprověřují a nestíhají. V oblasti závažné hospodářské kriminality, evropských fondů, korupce a jiných souvisejících oblastí vnímám situaci jako kritickou. Je nesmírně obtížné nahlédnout složitost řady ekonomických dějů a zorientovat se v problému. Nicméně jsem toho názoru, že státní zástupce neplní svou roli veřejného žalobce, ochránce veřejného zájmu či slovy zákona dozorujícího orgánu nad zákonností přípravného řízení trestního (tzv. pána řízení), pokud stíhá a žaluje spíše proto, že se věc nějak „jeví“ a „jeví“ se, že by mohlo jít o trestnou činnosti, namísto toho, aby byl o správnosti svého postupu přesvědčen a toto přesvědčení bylo založeno na odborných znalostech či podepřeno jasnými důkazy a kvalitními znaleckými posudky. Jiný postup nepovažuji jen za alibismus, ale přímo za nezákonnost.

Jak v této situaci hodnotíte připravenost orgánů činných v trestním řízení na aplikaci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob?
Připravenost dle mého názoru odpovídá mým očekáváním. Nástup aplikace byl pozvolný, a tak tomu je či bylo i v jiných zemích, které upravily pravou trestní odpovědnost korporací. Kladně hodnotím též snahu státního zastupitelství se neuzavírat, diskutovat se soukromou sférou, účastnit se tímto směrem zaměřených odborných konferencí, apod. Naopak bych si dovolil jemnou kritiku v tom smyslu, že jsem nezaznamenal, že by se v metodice státního zastupitelství větší měrou projevily zkušenosti z jiných zemí, zkušenosti institucí, které se zabývají compliance programy, či že by se v metodice projevila existence mezinárodních ISO standardů týkajících se řízení společností, protikorupčních compliance apod. Jedná se přitom o uznávané standardy, které umožnují korporacím od těch malých až po ty nadnárodní zavádět trestní compliance opravdu na míru. Nicméně v tuto chvíli žádná z korporací neví, zda se investice do této standardizace vyplatí a bude relevantní, neboť není známo, jak na věc budou nahlížet české orgány činné v trestním řízení.

Ve státním zastupitelství se, zvláště v posledních letech, prosadila zásada v pochybnostech žalovat. Má být tato zásada absolutní? Kde je podle vás hranice toho, co je z pohledu trestního řízení a veřejného zájmu účelné? Nesklouzává státní zastupitelství spíše k alibismu, ke strojovému uplatňování této zásady bez ohledu na efektivitu a dopady na práva dotčených osob?
Tato zásada nemůže být absolutní, nemůže vést k alibismu a nemůže vést k nedůvodným trestním stíháním. Rozhodující je intenzita těchto pochybností a přesvědčení o správnosti postupu musí rozhodně převažovat. Dovolil bych si říci, že ochota nestíhat v případech, které toho nejsou hodné, anebo pochybnosti o nevině výrazně převažují, je v současné obě velmi nízká. Do určité míry to je nepochybně důsledek snahy nebýt považován za někoho, kdo kauzy tzv. zametá, do určité míry jde též o neochotu čelit veřejnému mínění či předčasným závěrům médií a v neposlední řadě to může být také celkem pohodlné. Ptáte-li se, pak v hospodářských kauzách jsou dle mého názoru práva obviněných dotčena nebývalou měrou a náklady, které stát musí vydat, jsou značné. Jednoduše. Uplatňování zásady v pochybnostech žalovat se nesmí opírat o neznalost problematiky a alibistické „přehození“ odpovědnosti za výsledek řízení na soud. Speciálně v hospodářských trestních věcech se řízení vede často spoustu let, obvinění investují nemalé prostředky do své obhajoby, často ztrácejí zaměstnání, je dotčena jejich osobní, občanská a odborná pověst. I když se mnozí z těchto obviněných nakonec domohou zproštění obvinění, újma v jejich soukromé sféře je obrovská, zůstává pocit hořkosti, bezmoci a absence elementární spravedlnosti.

Stanislav Mečl Foto: archiv

Podnikatelé často hovoří o tom, že je dnes díky zvýšené aktivitě a rozhodovací praxi ve státním zastupitelství velmi složité realizovat bez rizika například veřejnou zakázku. Podobně mluví i komunální politici a často zaznívá i názor, že se snižuje ochota i kvalita osobností přicházet do veřejného života, právě s ohledem na vysoké riziko trestního stíhání a s tím spojenou veřejnou dehonestaci. Jsou takové stesky oprávněné? A kde je případně jejich příčina?
Jsou i nejsou oprávněné. Nepochybné je, že v důsledku medializovaných trestních kauz, délky jejich trvání a riziko, že můžete být stíhán i když jste se ničeho nedopustil, se promítá do ochoty těch, kdo zakázky zadávají, organizují, vyhodnocují, jednat podle skutečných potřeb subjektů, které zastupují či v jejich zájmu jednají. Uvedl bych jeden příklad za všechny. Přestože by korporace ráda sjednala kontrakt se subjektem, který sice nebyl v soutěži nejlevnější, ale nabízí služby v jedinečné kvalitě odpovídající všem požadavkům, jen málo z takových korporací uzavře smlouvu s jiným subjektem, než s tím, který nabídl nejnižší cenu. I takový subjekt splnil podmínky, nicméně kvalitu lze predikovat jako průměrnou, nicméně: stálo by vám to za riziko? A to je jiná linie problému. Nepředvídatelnost rozhodování, vysoká pravděpodobnost stát se obviněným a reputační rizika spojená s medializací či informovaností trhu, zásadně ovlivňují ekonomický život. Stačí se zeptat jakéhokoliv ekonoma či podnikatele, který má do věci vhled.

Jak hodnotíte roli médií v procesu trestního řízení a zvláště úniky informací ještě předtím, než se celá věc dostane před soud? Jak si vysvětlujete fakt, že nebyl dosud žádný takový únik vyšetřen, objasněn a viník potrestán?
Média plní svoji roli informovat veřejnost. Pokud novinář disponuje informacemi z řízení, které nejsou veřejné, rozumím tomu, že s nimi pracuje. Záleží též na jeho osobní integritě, jakým se tak děje způsobem. V trestním řízení jsou často z úniku informací obviňováni obhájci obviněných či obhájci spoluobviněných apod. Málokdy zaslechneme o ochotě hledat viníky též na státním zastupitelství či u soudů. Za úniky může být odpovědný leckdo, ale nečekal bych, že by mělo k únikům, které škodí obviněným, docházet ze strany obhajoby. Postrádá to smysl a obhajoba často nedisponuje takovou mírou informací, o kterých si čas od času přečteme v novinách. Informovat veřejnost před podáním obžaloby považuji sice za možné, ale úměrné závažnosti kauzy, či dotčenému veřejnému zájmu a s nejvyšší možnou opatrností ve vztahu k obviněným či poškozeným. Ani podání obžaloby neznamená, že je dotyčný obviněný skutečně vinen a že zasluhuje vláčet bahnem a být trestán touto formou sekundárně.

Nedávno se do střetu dostala Poslanecká sněmovna a špičky státního zastupitelství v čele s Lenkou Bradáčovou, Ivo Ištvanem a Pavlem Zemanem, kteří odmítli návrhy poslanců na úpravy Trestního řádu ve vztahu ke státnímu zastupitelství jako snahu o „zaškrcení“ boje s kriminalitou. Na jakou stranu tohoto sporu byste se postavil?
Tím myslíte omezení možnosti odejmout věc a přikázat k projednání jinému než místně příslušnému orgánu? Tady bych byl opatrný. V tomto směru bych asi trestní řád neměnil, ovšem zasadil bych se spíše o adekvátní kontrolu nadužívání tohoto institutu či eventualitě jeho zneužívání. Ještě jako náměstek nejvyššího státního zástupce jsem zaslechl od jedné, pro věc nadšené, kolegyně prohlášení, že pokud to věci prospěje, je připravena pravidla trestního řízení třeba „ohýbat“. Šlo naštěstí o legraci a výrok pronesený v soukromí, ovšem legraci, která přesto z úst státního zástupce zní mrazivě. A na některé případy nesprávného postupu upozorňují i soudy. Přesto je tento instrument potřebný a v některých případech je nezbytné ho využít. Například v situaci, kdy policejní orgán nedisponuje zkušenostmi a znalostmi, aby se takové kauzy zhostil, apod.

Stanislav Mečl přednáší jako odborník na ekonomickou a korporátní kriminalitu

A další návrhy, například odejmutí dozorování trestných činů spáchaných státními zástupci státním zástupcům? Neukázalo státní zastupitelství samo v případu státního zástupce Šeredy, jehož věc vyřídilo bleskovou rychlostí, že je takový návrh na místě?
Tento návrh se mi jeví jako rozumný. Ochota stíhat některého z kolegů a nejlépe ještě z nadřízeného vyššího stupně, jistě nebude veliká a svou roli sehraje též ochrana dobrého jména státního zastupitelství. Nevím, jestli ukázalo či neukázalo, ale rozhodně státní zastupitelství dluží veřejnosti přesvědčivé vysvětlení.

Stálicí debat v justici je návrh zákona o státním zastupitelství. Co z vašeho pohledu je v tomto návrhu dobré a co naopak špatné? A kde vidíte vy největší problémy státního zastupitelství, které by bylo potřeba řešit?
Velmi těžká otázka. Přestože je v současné době znát jiný trend, přimlouval bych se za účinný instanční dohled v systému státního zastupitelství. U vyšších stupňů zpravidla působí zkušenější státní zástupci a pokud jejich zásah povede k usměrnění nesprávného postupu státního zástupce nižšího stupně, potom je vše v pořádku. Dovolat se však dnes výkonu dohledu je malý zázrak a vyšší stupně dle mého názoru neplní tu roli, kterou i podle stávajících norem plnit mají. Mantrou tohoto přístupu je tvrzení o snaze nezasahovat do rozhodování dozorových státních zástupců, snaze posílit tím jejich nezávislost. Především je potřeba si uvědomit, že nezávislost státního zástupce je sice žádoucí, ale nedosahuje nezávislosti soudce a už vůbec není na místě, aby státní zástupce neplnil řádně roli veřejného žalobce a takové jednání nebylo usměrňováno vyššími stupni, zejména když jsou k tomu nadány potřebnou pravomocí.
Je také třeba pomoci státním zástupcům a nechat na jejich úřadech působit specialisty v oborech působnosti veřejné žaloby, respektive odborníky, kteří by je orientovali ve spleti mimotrestních norem či specifik oblastí regulovaných trestním právem. Velmi bych se přimlouval za prostupnost, angažmá více právníků s jinou než justiční zkušeností na místa státních zástupců ale i soudců.
Patřil jsem ke spolutvůrcům zákona o státním zastupitelství a z tohoto úhlu pohledu se mi na otázku odpovídá hůře. Nepochybně krokem správným směrem byla představa časově omezeného mandátu vedoucích státních zástupců, zárodek kariérního řádu, odstranění nejasností či nedokonalostí současné úpravy. V návrhu rozhodně postrádám odpovídající vyjádření odpovědnosti státních zástupců, úpravu prošetřování podezření ze spáchání trestného činu veřejným žalobcem a některé další momenty. Za chybu též považuji tento zákon tvořit a projednávat bez návaznosti na připravovaný trestní řád.

Jste zakládajícím členem Sdružení na obranu nespravedlivě stíhaných. Proč tato iniciativa vznikla a kde jsou její hlavní cíle? Neobáváte se, že budete svými bývalými kolegy obviňován z toho, že se jedná o další z forem nátlaku obhajoby na orgány činné v trestním řízení, že je v podstatě jejím cílem, „aby se nevyšetřovalo“, jak nedávno v pořadu ČT „Máte slovo“ pronesl na adresu celého advokátského stavu olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan?
Společnost na obranu nespravedlivě stíhaných vznikla na základě dlouhých diskusí lidí, kterých si nesmírně vážím jako je významný publicista a nositel ceny Ferdinanda Peroutky a disident a signatář Charty 77 Jan Urban, bývalý vicepremiér, poslanec a ministr spravedlnosti Jan Kalvoda, bývalý náměstek ministra vnitra a bývalý ředitel Úřadu vlády ČR a též signatář Charty 77 Vojtěch Sedláček, bývalá spolupracovnice Radia Svobodná Evropa, bývalá pracovnice tiskových odborů Ministerstva spravedlnosti, ředitelka kanceláře Ústavu pro studium totalitních režimů nebo tisková mluvčí pražského magistrátu či Vrchního státního zastupitelství v Praze a držitelka osvědčení odboje proti komunistickému režimu Iva Vojtková či zastupitelka hlavního města Prahy a bývalá radní pro IT, EU fondy a majetek Magistrátu hl. města Prahy Eva Vorlíčková a za řadu dalších bych zmínil snad Fedora Gála, který nám vyjadřuje podporu a sympatie. Vedli jsme dlouhé a obsažné rozhovory o stavu spravedlnosti v naší zemi a rozhodli jsme se ji podpořit tím, že budeme diskutovat a vysvětlovat vybrané trestní kauzy, ve kterých dle našeho názoru došlo k přehmatům a zásadním zásahům do života lidí ze strany orgánu činných v trestním řízení. Nejde jen o to mít lepší pocit z toho, že snad lze alespoň některým takto postiženým pomoci, ale též snaze přispět ke spravedlivému projednání a výsledku.
Zkrátka každý z nás zná případy, které si zaslouží naši pozornost, mají významný společenský přesah a dopad do veřejného prostoru. Spojili jsme svoje síly právě proto, abychom o svých zkušenostech jen akademicky či kavárensky nediskutovali, ale též snad pomohli. Povede-li se to byť v jediném případě, budeme spokojeni.

Petr Dimun