Daňoví poradci zpochybňují analýzu finančního ředitelství k zajišťovacím příkazům

O používání zajišťovacích příkazů jednal sněmovní rozpočtový výbor v druhé polovině září. Poslanci se usnesli, že finanční správa by měla využívat zajišťovací příkazy jen výjimečně a posuzovat jejich dopad na podnikatele Foto: archiv

Nedostatek statistických údajů nebo zavádějící data o skutečně neprávem poškozených firmách – to jsou největší výhrady, které mají daňoví poradci k analýze zajišťovacích příkazů, kterou vypracovalo Generální finanční ředitelství. Analýza měla mimo jiné zjistit, zda tento institut není zneužíván k likvidaci podnikatelských subjektů.

Podle Tomáše Hajduška předložená analýza neobsahuje žádná data o tom, kolik subjektů bylo nuceno v důsledku vydání zajišťovacího příkazu ukončit svojí činnost a kolik z nich následně uspělo při soudním přezkumu zajišťovacího příkazu. „Zajišťovací příkaz může v praxi zcela minout účinkem a poškodit jak poplatníka, tak stát,“ dodává k analýze daňová právnička Monika Novotná. O materiálu pro vládu Česká justice informovala.

Předložená analýza podle Hajduškova názoru nepodává dostatek faktických údajů, aby bylo možno objektivně usoudit, zda dochází či nedochází k nadužívání zajišťovacích příkazů a zda jsou či nejsou zajišťovací příkazy používány k likvidaci standardních a ekonomicky stabilních firem, které nejsou zapojeny do daňových podvodů. „Není sice překvapivé, že samotné Generální finanční ředitelství dospělo k opačnému závěru, ale je to stejně paradoxní, jako kdyby si známku z domácího úkolu udělovali sami žáci.“

Relevantnost statistických dat rozporuje i Novotná. „Analýza vychází samozřejmě z dnes dostupných statistik, a zde se podle mě promítá jeden ze zkreslených údajů.  Zajišťovací příkaz vydává správce daně v době, kdy daň ještě není splatná a ani nemusí ještě ani vyměřena.“

Nedostatek relevantních dat

Typicky se tak zajišťovací příkaz může vydat v průběhu daňové kontroly, kdy ještě není známo, zda a v jakém rozsahu podnikatel vyvrátí právní názor správce daně. Pokud budeme podle Novotné zvažovat klasický případ daňového řízení, kdy následně správce daně vyměří poplatníkovi daň a poplatník nebude v odvolání úspěšný, stává se daň splatnou nabytím právní moci dodatečného platebního výměru i v případě, že poplatní nebude s rozhodnutím srozuměn a obrátí se na správní soud. Statistika za rok 2014 tak může obsahovat částky doměřené daně (uhrazené ze zajištění) po proběhlém řízení u správního soudu, zatímco statistika za rok 2017 samozřejmě nezohledňuje, zda a v jakém rozsahu byla rozhodnutí správce daně, resp. odvolacího finančního ředitelství, napadena správní žalobou.

Podobně argumentuje i Hajdušek. „V prvé řadě je třeba uvést, že počet podaných odvolání se neustále zvyšuje a za prvních sedm měsíců letošního roku byly naopak dvě třetiny zajišťovacích příkazů odvoláním napadeny. Takže aktuálně je ten poměr úplně opačný, než jaký uvádí analýza. Dále je třeba uvést, že z pouhého faktu, že odvolání nebylo podáno, nelze bez dalšího dovozovat, že to znamená akceptaci zákonnosti zajišťovacího příkazu. V některých případech je subjekt ekonomicky zcela zlikvidován a na podání odvolání tak nemá prostředky. V některých případech nevede zajišťovací příkaz k úplné likvidaci a subjekt se tak spíše koncentruje na meritorní spor o stanovení daně.“

Odborník na daňovou problematiku Tomáš Hajdušek Foto: archiv

Judikaturní praxe

Problémem podle daňových poradců rovněž je, jak se analýza vyrovnává i s různými právními otázkami, respektováním soudních rozhodnutí i judikaturní praxí. „V kapitole „Analýza soudních řízení“ je velká pozornost věnována otázce stanovení daně v případě dovozů PHM z jiných členských států. Samotná finanční správa k tomu konstatuje, že „se jedná o interpretačně a aplikačně obtížně uchopitelnou materii“. Pokud je tedy tato otázka v srpnu 2017 pro finanční správu „interpretačně a aplikačně“ obtížná, potom se finanční správa sama usvědčuje o tom, že při vydání zajišťovacích příkazů v letech 2013 až 2016 v této oblasti nebyla v mnohých případech schopna doložit přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně. A skutečně, nejméně v deseti mně známých případech byl právě z tohoto důvodu zajišťovací příkaz soudem zrušen,“ říká Hajdušek.

Důležité rovněž je, jakým způsobem obhajuje v analýze finanční správa svůj postup s ohledem na soudní rozhodnutí. Pokud podle Novotné finanční správa popírá, že by je nerespektovala, je její vyjádření nepochybně pravdivé ve vztahu k jednotlivým pravomocně skončeným soudním řízením, resp. ukončeným kasačním řízením, jestliže byla ve věci podána i kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu. S čím je ale problém, je respektování základních pravidel správního uvážení tak, jak je opakovaně svými rozhodnutími nastavil Nejvyšší správní soud i Ústavní soud. Výše citované ustanovení daňového řádu totiž dává široký prostor pro správní uvážení správce daně – a je jen a jen na jeho profesionálních kvalitách, zda dokáže tento institut využít skutečně jen v případě, kdy je prakticky najisto postaveno, že poplatníkovi bude doměřena daň a on – vzhledem ke svému dosavadnímu jednání – se bude vyhýbat placení daně, zbaví se svého majetku, aby daň nemusel platit apod. Praxe však ukazuje, že správce daně přistupuje k vydání zajišťovacích příkazů v některých případech způsobem, který je možné označit za libovůli.

Dosavadní judikaturou argumentuje i Hajdušek, neboť ta dospěla k jednoznačnému závěru, že zajišťovací příkaz lze vydat pouze v případě přiměřené pravděpodobnosti, že skutečně dojde k budoucímu stanovení daně. Analýza ovšem neobsahuje vůbec žádné údaje o tom, co po vydání zajišťovacího příkazu následovalo. Jak dále uvádí, finanční správa nepředložila žádná data o tom, v jaké výši byla budoucí daň po vydání zajišťovacího příkazu skutečně stanovena a zejména jak toto stanovení daně následně obstálo v případných soudních řízeních. Tedy jednoduše řečeno – nejsou žádná dostupná data o tom, zda a nakolik se finanční správa při vydávání zajišťovacích příkazů „sekla“ ve výši zajištěné daně. Rovněž zcela absentují data o délce řízení, následujícího po vydání zajišťovacího příkazu. V praxi jsou zaznamenány případy, že ani po téměř čtyřech letech od vydání zajišťovacího příkazu se nepodařilo pravomocně následně daň stanovit.

„Z předložených statistik se nelze dozvědět, v kolika případech byl zajišťovací příkaz vydán právě v případě pouhého sporu o hmotné právo, tedy v kolika případech došlo k jeho nadužití,“ dodává Hajdušek.

Trojí pochybení

Osobně, ze své vlastní praxe, spatřuje Novotná pochybení správce daně ve třech směrech – tím prvním je případ, kdy zajišťovacím příkazem zajišťuje nestanovenou daň ve vysoce sporných případech, typicky v případě ručení za jiného plátce DPH. Druhým je případ, kdy zajišťovací příkaz vydává přesto, že se jedná o poplatníka, který vždy plnil své daňové povinnosti řádně a včas a není žádný důvod se domnívat, že takto nebude k placení daní přistupovat i v budoucnosti. Třetím, nejvíce diskutovaným, je případ „likvidace podnikatelů“, jak o tom mluví i samotná analýza.  Konkrétně v této souvislosti zmiňuje případ, kdy správce daně podrobil zajišťovacímu příkazu veškerý majetek poplatníka, tedy zboží, nemovitosti i peněžní prostředky na bankovních účtech. Za této situace neměl poplatník možnost dalšího výkonu podnikatelské činnosti, neměl na zaplacení mezd ani ostatních závazků a nezbylo mu, než podat insolvenční návrh – v daném případě navíc poplatník nesouhlasil s doměřením daně a nyní je tedy na insolvenčním správci, aby vedl spor se správcem daně. „Takové jednání považuji nejen za exces ze zákonných mezí správní úvahy, ale též za ekonomicky absurdní. Pokud by totiž nebyl majetek podnikatele zajištěn, mohl by podnikat dále a dlužnou daň – bude-li skutečně pravomocně vyměřena – zaplatit třeba i ve splátkách. Nemožnost nakládat s majetkem a následná insolvence však další podnikatelskou činnost znemožnily a ve svých důsledcích tak možná i znemožnily plnou úhradu daňové povinnosti z pokračující podnikatelské činnosti. Tento případ ukazuje, že se zajišťovací příkaz může v praxi zcela minout účinkem a poškodit jak poplatníka, tak stát.“

Dušan Šrámek