Soudce Šimka: Rozhodování sporů lidovým hlasováním? V takovém státě bych nechtěl žít

Karel Šimka je český právník a politolog, který působí jako soudce Nejvyššího správního soudu České republiky Foto: NSS

Aniž by o to usiloval, stal se tím, kdo soudí prohřešky soudců. Karel Šimka z Nejvyššího správního soudu předsedá kárnému senátu. Právě nezávislost, pracovitost a morální integrita soudců je v předvolebním čase v médiích propírána více, než kdy jindy. Česká justice se proto Karla Šimky zeptala i na to, jak hodnotí některé populistické návrhy, které se dotýkají justice v její samotné podstatě.

Co pro vás znamená být „soudcem soudců“? V čem je to jiné proti vaší běžné rozhodovací činnosti na Nejvyšším správním soudu?
Nikdo ze soudců NSS si svou roli předsedy kárného senátu nevybral. Je naším osudem, a to doslova – každý z nás byl vylosován z osudí, v němž byla až na úzké výjimky jména všech předsedů senátů našeho soudu. Takže – nejsem ze své role nijak nadšen, sám bych se do ní opravdu nehrnul. Nicméně jsem soudce; a ten nemá právo si práci vybírat. Snažím se proto roli předsedy kárného senátu naplňovat tak poctivě, jak jen toho jsem schopen; stejně jako jiné své justiční role.
Ale docela se těším, až mi můj mandát za čtyři roky skončí. Protože přece jen jde o jinou práci než to, co soudce NSS obvykle dělá, tedy rozhodování o kasačních stížnostech. Kárný senát nalézá právo, a to v první a jediné instanci. Nejsme přezkumný soud. Což znamená v první řadě ujasnit si, o co ve věci jde, jaké právní alternativy se v ní mohou vyskytnout a co je třeba k jejich posouzení skutkově zjistit. A pak to vše správně udělat, se zachováním práv účastníků a se schopností patřičně reagovat na to, co v průběhu řízení postupně vychází najevo, upřesňuje se a někdy modifikuje náš prvotní náhled na věc.

Baví vás to? Anebo je to nudná rutinní právničina?
Zatím s překvapením přiznávám, že docela baví. Ale je to tím, jaké byly moje první dva kárné případy. Šlo o precedenční rozhodnutí a hlavně o právní otázky. V prvním šlo o to, jakým způsobem lze přesouvat agendu v rámci soudu z jednoho soudce na druhého, zda výlučně rozvrhem práce, anebo také opatřením předsedy soudu. V druhém zas, jaké vztahy ještě může soudce mít v rámci profesní komunity právníků, a jaké už ne, a také o to, kdy můžete v kárném řízení použít důkazy z intimní sféry soudce. Jsem soudce nejvyšší soudní instance, navíc tak trochu akademik, a vytvářet precedenty a systémově ovlivňovat vývoj práva mě baví – to považuji za stěžejní úlohu NSS a ostatně proto na něm jsem. Takže zatím jsem si kárné kauzy docela užil.
Ale je mi jasné, že v tomto ohledu nebude každý den posvícení a že náš kárný senát čekají i úmorné „skutkovky“, zejména ve věcech průtahů, které v sobě mnoho precedenčního potenciálu mít nebudou.

Vnímáte jako předseda kárného senátu Nejvyššího správního soudu současný model kárného řízení, kdy je senát složený z právníků, jako správný?
Vlastně ano. Mám vedle sebe v senátu dalších pět kolegů, všichni jsou právníci, ale jen dva soudci. Jedna kolegyně je z Nejvyššího soudu, další kolega z okresního soudu ze středních Čech. Pak jsou členy senátu profesorka právnické fakulty z Prahy, státní zástupce ze severních Čech a advokát z Prahy. Celkem tedy čtyři různé právnické profese a lidé z celé republiky. Všichni stejně jako já vylosovaní z osudí a nominovaní nejrůznějšími institucemi. Musíme spolu hodně mluvit, vnímat odlišné náhledy a hledat většinově přijatelná řešení. Je to dobrý model – všichni jsme právní profesionálové, takže snad nebudeme produkovat právnicky neodborná rozhodnutí, což jinak u porotních či laických soudů občas hrozí. Náš profesní původ je ale natolik pestrý, že jednak snižuje riziko profesní slepoty a jednostrannosti, jednak v podstatě vylučuje onen v Česku tak obávaný „jánabráchismus“.

Podle závažnosti provinění můžete jako senát soudci uložit důtku, snížení platu, odvolání z funkce předsedy soudního senátu nebo odvolání z funkce soudce. Neměla by pro kárně žalovaného existovat možnost odvolání? Kárně postižení si na to často stěžují a tento fakt kritizovala i protikorupční skupina Rady Evropy (GRECO).
Těžká otázka. Je pravda, že naše rozhodnutí je opravdu osudové. Kárně postižený soudce má ve velmi omezené míře možnost napadnout je ústavní stížností a pak ještě stížností k ESLP, nicméně za běžných okolností jsme opravdu instancí první a zároveň poslední. To na jedné straně znemožňuje opravit chybu, které bychom se dopustili (a ta rozhodně není vyloučena, neb lidská spravedlnost je omylná jako cokoli jiného, co lidé dělají). Na druhé straně my toto dobře víme – zatraceně jsme si vědomi naší odpovědnosti a toho, že až na úzké výjimky naše rozhodnutí už nikdo neopraví. Takže svou práci děláme myslím s ještě větší odpovědností a opatrností, než kdyby nad námi byla ještě jedna instance, která by mohla náš kiks zažehnat.
U jednoinstančních kárných řízení je ale ještě jeden problém, a ten vidím aktuálně jako vážnější – absence sjednocující instance. Na NSS máme v současné době z kapacitních důvodů několik paralelně rozhodujících kárných senátů, jen ve věcech soudců tři. Další jsou ve věcech státních zástupců a soudních exekutorů. Právní otázky, které řešíme, jsou napříč těmito senáty nezřídka stejné, avšak někdy jsou posuzovány různými senáty odlišně. V běžném režimu rozhodování o kasačních stížnostech by nejednotu judikatury mezi jednotlivými senáty NSS odstranil svým rozhodnutím rozšířený senát. U kárných senátů zatím bylo jedním z nich vysloveno, že rozšířený senát nemá kompetenci jejich judikaturu sjednocovat. Považuji to za velmi sporný právní názor. Zde opravdu může absence sjednocujícího mechanismu dosáhnout i ústavní dimenze, protože nezaručuje přiměřenou míru předvídatelnosti soudního rozhodnutí – jak to dopadne, může záviset na tom, který konkrétní kárný senát dotyčnou věc dostane podle rozvrhu práce přidělenu. To nelze dlouhodobě akceptovat.

Spatřujete ještě nějaké jiné rezervy v tomto systému?
Zatím ne, ale berte moji odpověď s rezervou – jsem v kárné agendě nováčkem. Zatím však mám z naší práce dobrý pocit a stejně tak mám dobrý pocit z právní úpravy, kterou se řídíme. A ani jako vnější pozorovatel jsem za oněch skoro deset let, po něž kárná řízení běží podle současné úpravy, nezaznamenal větší problém, který by vyžadoval nějakého legislativního zásahu. Stejně jako v jiných oborech práva považuji za důležité, aby se případné novelizace právní úpravy kárného řízení prováděly až po pečlivém uvážení a jen tehdy, je-li patrná naléhavá potřeba určité změny. A něco takového nyní nevidím.

Bylo v některém z případů těžké rozhodnout?
No, zatím mám za sebou rozhodnutí dvě, takže věru mnoho historek starého bojovníka k dobrému dát nemohu. Ale těžší z oněch dvou bylo rozhodnutí ve věci přípustných hranic toho, co jsme nazvali profesním přátelstvím soudce. Na jedné straně je zřejmé, že soudce musí být nejen skutečně vnitřně pevný a takříkajíc „neshnilý“, ale také se tak navenek musí přiměřeně jevit. Na druhé straně po něm nelze vyžadovat, aby se ve svém osobním a profesním životě zavřel do jakési klausury a z předběžné opatrnosti se raději s nikým, kdo souvisí s jeho prací, vůbec nestýkal. V komunitě právních profesionálů by něco takového byl požadavek nerealistický a nepřiměřený. Máme spolu mluvit, máme si navzájem povídat o právu a své práci, můžeme se stýkat po práci, zamilovávat se, žít spolu. Jen musíme vědět, že jsou zde určité meze, a ty ctít. To znamená nenechat se ovlivnit svými vztahy při rozhodovací činnosti, a pokud jsou ty vztahy příliš úzké, upozornit na možnou podjatost. Je to těžké, ale zvládnutelné. Tohle bylo velmi složité v našem kárném rozhodnutí popsat. Snad se to povedlo.

Projednávání kárné žaloby u NSS Archivní foto: ČJ

V předvolebních programech politických stran se objevují návrhy, že soudci by měli být více kontrolováni. Například pravidelně hodnoceni (nejen právníky), ale aby i existovala možnost je odvolat. Byla by to možnost, která by mohla zkvalitnit justici?
To, že soudci mají být přiměřeně inteligentní a nemají být lumpové, lemplové a vyhořelé existence, je samozřejmé. Složité je, jak to zařídit v praxi. Omezení máte už při výběru, neboť institut jakéhosi soudce na zkoušku je dle naší ústavní judikatury zřejmě nepřípustný. Na rozdíl od Německa, kde bez větších problémů funguje. A omezení jsou i u již jmenovaných soudců. Prostředky manažerského řízení a hodnocení, které jsou běžné v jiných sférách, zejména v byznysu, jsou u soudců z větší části nepoužitelné, neboť by dost zásadně ovlivnily jejich rozhodovací nezávislost. Navíc u soudců je mimořádně obtížné hodnotit, jak dobře pracují. Je lepší rychlý soudce, který se však častěji dopouští odborných chyb? Anebo důkladný a přesný, ale pomalý soudce? Justice potřebuje jak kvalitu, tak rychlost, někdy více to první, jindy to druhé. A další věc – na soudech budou vždy soudci skvělí, průměrní a méně dobří. A je to tak dobře a normální. Někdo bude vždycky první a někdo poslední, a ani ten poslední nemusí být špatný. Vyhodit nemůžete posledních deset procent nejhorších soudců, jako to můžete udělat v byznysu (a i tam budete mít dost potíží s pracovněprávní ochranou zaměstnanců). Můžete vyhodit jen takového soudce, který závažným způsobem zaviněně poruší své povinnosti soudce. Případně takového, který je ze zdravotních důvodů nebo jiných velmi specifických důvodů nezpůsobilý k výkonu funkce.
Takže bych byl s nějakým formálním hodnocením soudců, které by se provádělo ve stanovených intervalech a vyústilo v nějaký právně závazný závěr, mimořádně opatrný. Zkoušelo se to již počátkem 21. století, měli jsme na to dost podrobnou úpravu v § 136 a násl. zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud ji však zrušil pro protiústavnost, a myslím, že z dobrých důvodů – byl by to velmi účinný nátlakový prostředek na soudce. Budeš soudit, jak pan předseda či nějaký jiný vlivný činovník chce, dostaneš dobré hodnocení. Nebudeš, však víš… „Rozmysli, Jíro, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli,“ chtělo by se citovat slova klasikova. Já rozhodně pro něco takového nejsem.

Dobrá, ale kontrolovat, zda soudci řádně pracují, přece musí být nějak možné.
To nepochybně. Myslím ale, že sledování, zda soudci pracují s patřičnou profesionalitou, jde provádět bez formálních procedur, prostě tak, že tomu předseda soudu věnuje patřičnou pozornost. Má být dobrý personalista a nenechávat věci jen tak běžet samospádem. Má mít přehled o tom, jaký mají jeho soudci výkon, jak kvalitně rozhodují, jakou autoritou jsou pro ostatní kolegy (třeba zda se s nimi jiní soudci chodí radit) a obecně v odborné komunitě a ve společnosti (např. přednášejí, píší odborné texty, ale také třeba vyvíjejí soudcovské funkci přiměřené a autoritu soudnictví posilující mimopracovní bohulibé aktivity). Má zohlednit i profesní zkušenost, věk, zdravotní stav a rodinnou a osobní situaci soudce. Naše profese je jako maratónský běh – vykonáváme ji zpravidla desítky let. Někdy se nám běží rychle a lehce, jindy každý krok strašně bolí. Stejně jako v maratónu nemůžete celou trasu sprintovat a občas, u mě třeba po patnáctém, pětadvacátém a pětatřicátém kilometru, přicházejí krize. „Zaříznout“ dobrého soudce proto, že jej po letech kvalitní služby postihly osobní problémy, je-li rozumná naděje, že se z nich v dohledné době dostane, je plýtváním „lidskými zdroji“ a hlavně neúctou k dotyčnému. Na druhé straně samozřejmě všechno musí mít své meze a soudce, který přestal splňovat náročné profesní standardy, zkrátka v justici být nadále nemůže, jakkoli mi jej bude lidsky líto. Soudcovská funkce není trafika.
Předseda má být dostatečně komplexní a inteligentní člověk, který je schopen své soudce poznat, posoudit jejich aktuální potenciál, odhadnout, jak se bude vyvíjet do budoucna, a podle toho jednat. A musí jej bavit pracovat s lidmi, motivovat je a vést k tomu, aby dělali to, co je jejich systémovou rolí. Někdy pomůže i patřičné nastavení rozvrhu práce – soudce pracovitý, ale třeba ne tak úžasný právní myslitel může velmi dobře zvládat typově jednodušší agendu, i když jí je hodně. Vynikající právník s poněkud bohémskou náturou naopak za patřičně jemného, ale nepřetržitého dohledu předsedy, aby pracoval, může být skvělý řešitel těžkých kauz, v nichž by se méně chytrý soudce, byť třeba velmi pracovitý, utopil a možná je nikdy kloudně nerozhodl.

A co odvolatelnost soudců? Nezlepšilo by riziko jejich odvolání jejich výkonnost?
Všechno je možné. Můžeme o všem hlasovat v elektronických referendech. Politici mohou být neustále odvolatelní, stejně tak soudci. Můžeme soudce volit na krátká funkční období, součástí volby může být i volební kampaň – určitě by leckdo uspěl s heslem „volte mě, budu soudit vždy na vaší straně!“. Technicky je představitelné, že i spory dosud rozhodované soudy budeme rozhodovat lidovým hlasováním.
V takovém státě bych ale opravdu nechtěl žít. Asi není náhodou, že až na nepatrné výjimky ve všech státech Západu mají soudci zaručenu neodvolatelnost, nepřeložitelnost a solidní plat. Společnost si od soudců za toto všechno „kupuje“ nestrannost, nezávislost, odvahu postavit se hlasu ulice, uměřenost, autoritu a profesionalitu. Soudce má být kotvou, jistotou, skálou, o kterou se rozrazí vlny společenských emocí a neklidu. A nebude jí, pokud jeho postavení nebude přiměřeně pevné. Jakmile nějakou ze základních záruk soudcovské nezávislosti narušíte, nedostanete od justice to, co od ní západní společnosti obvykle chtějí. Tenhle systém na Západě existuje v základních rysech desítky let, někde i dvě staletí. Má podle mého smysl.
Bavme se o modelech správy soudnictví. Na rozdíl od řady jiných si nemyslím, že jedinou cestou nutně musí být nějaká forma takzvané samosprávy. Na Západě funguje řada modelů, málokdy ve zcela čisté podobě. I onen mnohými zavrhovaný ministerský model může slušně fungovat – příkladem je Německo. Bavme se o metodách výběru soudců – a zase, na rozdíl od řady jiných nepovažuji formální výběrová řízení za jediný možný model. Pod fasádou zdánlivě neutrálních kritérií se klidně může skrývat manipulace. Nebojme se až tak politiky a neštiťme se, rozhodují-li se některé otázky soudnictví politicky. Při výběru soudců či předsedů soudů se klidně mohou přiznaně a oficiálně uplatňovat i politická kritéria – jsou země Západu, kde se to běžně děje, a nikdo nepochybuje, že jsou to právní státy.
Ale nebavme se o základních zárukách rozhodovací nezávislosti již jmenovaných soudců – pokud tohle začne erodovat, končí nezávislá justice, jak ji doposud známe.

Nejvyšší správní soud v Brně Foto: archiv

Souhlasíte se závěry sněmu Soudcovské unie, která žádá prosazování projektu emeritních soudců a výsluh pro soudce, protože současný důchod znamená pro soudce velký propad v příjmech?
Extrémně složitá otázka. Protože souvisí s podobou našeho důchodového systému. Není pravda, že starobní důchod odpovídá předchozím výdělkům. Tohle v omezené míře platí jen u lidí se středními příjmy. U lidí s nízkými příjmy je starobní důchod v podstatné míře sociální dávkou. Dostávají ze systému relativně více, než do něj jako ekonomicky aktivní v minulosti platili. Lidé s vyššími příjmy naopak dostávají o hodně méně, než kolik odpovídá jejich předchozím příspěvkům. To je ovšem výsledek dlouhodobě uplatňovaného politického rozhodnutí a změnit jej by bylo lze jen opravdu zásadní změnou základních parametrů důchodového systému. Jeho principy navíc platí pro všechny lidi stejně – na důchodech jsou úplně stejně jako soudci „bity“ i jiné profese s vyššími příjmy.

Takže jste proti?
Pokud by soudci (a logicky spolu s nimi i státní zástupci) měli mít v tomto ohledu nějaké extrabuřty, museli bychom k tomu jako společnost mít nějaké opravdu závažné důvody. A ty, upřímně řečeno, nevidím, i když by mě jako soudce, který – doufám – také bude jednou důchodcem, samozřejmě těšilo mít důchod co nejvyšší.
Návrh zavést institut emeritních soudců by tedy mohl být společensky přijatelný jen tehdy, kdyby za zvýšené náklady spojené s placením emeritních soudců společnost něco navíc dostala. Dovedu si představit, že ten, kdo by chtěl být emeritním soudcem, by poté, co odejde do důchodu, po určitou dobu, po niž lze předpokládat, že by ještě byl schopný soudcovskou funkci aktivně vykonávat, bylo-li by to třeba, (třeba do 75 let) dostával jakousi „odměnu za služební pohotovost“ v podobě zlomku svého posledního platu. A mohl by být podle potřeby povolán do aktivní služby, typicky na záskok za mateřskou dovolenou či v případě dlouhodobé nemoci mladšího soudce. Současně by ovšem emeritní soudce musel plnit takové povinnosti, které by zaručovaly, že v případě povolání by v aktivní službě byl patřičně kvalitní – musel by se účastnit, a to možná častěji než soudci v aktivní službě, profesního vzdělávání, aby si i bez výkonu praxe udržoval patřičný stupeň odborné erudice. A musel by být neustále připraven opravdu prakticky okamžitě „naskočit“ do aktivní služby, a to třeba i na kratší dobu, na týdny či málo měsíců. Také by bylo vhodné, aby zůstal v častém kontaktu se soudem, k němuž by mohl být povolán do aktivní služby, aby aspoň rámcově věděl, s jakými agendami by se při povolání mohl setkat. Musí to být zkrátka něco za něco.
Pročetl jsem si materiál Soudcovské unie k emeritním soudcům a jeho základní myšlenka je pro mě přijatelná, jakkoli konkrétní v něm nastíněná podoba mi přijde příliš radikální. Ale materiál správně poukazuje na to, že obdobné zabezpečení je poskytováno v podobě výluhového příspěvku, jenž může dosti výrazně zvýšit příjem nad rámec starobního důchodu bývalým policistům, hasičům, celníkům, příslušníkům vězeňské služby a příslušníkům tajných služeb. A dokonce za to dotyční ani nemusí nic státu poskytovat.

Eva Paseková