Petr Lavický: Názor, že dovolání coby řádný opravný prostředek oslabí princip právní jistoty, je absurdní

Vedoucí komise pro vytvoření OSŘ Petr Lavický Foto: Eva Paseková

Znovuzavedení advokátských sporů je nástrojem, který přispěje ke zvýšení úrovně ochrany práv stran, myslí si vedoucí skupiny autorů věcného záměru nového civilního soudního řádu Petr Lavický. Opatření se podle něj promítne v pomoci s náklady. „Majetkové poměry strany samozřejmě nesmí být překážkou přístupu k soudu,“ uvedl v rozhovoru pro Českou justici. Ohradil se také proti kritice Nejvyššího soudu v souvislosti s plánovanými změnami dovolání.

S autory věcného záměru civilního soudního řádu jste zvolili variantu, kdy předmětem zákona bude pouze sporné řízení. Není zbytečné a spíše problematické vyčleňovat různé otázky a oblasti civilního procesu do samostatných předpisů? Nemělo by se jít cestou opačnou, tj. kodex s komplexní úpravou?
Představa, že veškeré civilní řízení soudní lze upravit v jednom předpisu, je dědictvím z dob socialistického práva, které usilovalo o vytvoření tzv. jednotného civilního procesu. Každý druh civilního řízení však má své zvláštnosti, které při takovém přístupu musí být ve společné úpravě potlačeny, aby nebylo popřeno zdání kompaktního celku. Nejvíce deformováno je civilní sporné řízení, do nějž se touto cestou otevírají dveře k nejrůznějším oficiózním zásahům ze strany soudu, které mohou být přijatelné v nesporném řízení, nikoliv však v řízení sporném.
Charakter řízení je podstatně odlišný, je-li jeho podstatou spor o právo mezi dvěma stranami, nebo konstitutivní rozhodování o právních poměrech jedné nebo několika osob, které nejsou vzájemnými odpůrci, nebo jde-li již jenom o faktickou nucenou realizaci práva na plnění, které bylo přiznáno exekučním titulem, či konečně má-li několik věřitelů pohledávku vůči dlužníkovi, který je předlužen nebo v platební neschopnosti. Každé z těchto řízení objektivně vzato vyžaduje jiná pravidla, ať už jde o zahájení řízení, vymezení okruhu účastníků a jejich postavení, roli soudu a stran při objasňování skutkového stavu, dispozice řízením a jeho předmětem atd. Věcný záměr tyto odlišnosti respektuje a navazuje na naši legislativní tradici, která byla v padesátých letech násilně přerušena. Ostatně stejnou cestou jdou nejen nám blízké zahraniční právní řády, ale vydal se jí i slovenský zákonodárce, který samostatně upravil sporné a nesporné řízení v civilnom sporovom poriadku a civilnom mimosporovom poriadku.

Věcný záměr počítá s advokátských procesem. Proč nenechat v civilním procesu čistě na vůli stran, zda se nechají zastoupit advokátem? Zejména u subjektů, které by se mohly nechat zastoupit zaměstnancem s právnickým vzděláním?
Z věcného záměru nevyplývá, že by mělo být povinné zastoupené vyžadováno také u stran, za něž může v řízení vystupovat osoba s právnickým vzděláním. V odůvodnění k bodu 28 věcného záměru se výslovně uvádí, že se počítá s doplněním pravidla o povinném zastoupení o výjimky a výslovně se zmiňují právě osoby s právnickým vzděláním. Věcný záměr a paragrafové znění zákona není totéž. Věcný záměr formuluje základní zásady budoucí úpravy; jejich detailní rozpracování, včetně výjimek, je věcí až paragrafového znění.

Proti změně institutu dovolání se postavili zástupci Nejvyššího soudu Foto: NS

Z jakého důvodu byla povinnost nechat se zastoupit advokátem vztažena i na řízení před okresními soudy (kde hodnota sporu přesahuje 50.000), není složitost věci dána něčím jiným než výší pohledávky, která je předmětem sporu, a nemá advokátský proces svoje opodstatnění až u řízení o opravných prostředcích?
Stejně tak je pracovním východiskem hranice 50 000 Kč pro advokátské spory v řízení před okresními soudy. Konkrétní odpověď na otázku, zda má být povinné zastoupení advokátem vyžadováno také v řízení před okresním soudem a v jakých věcech, bude možno dát až podle toho, jaká budou pravidla věcné příslušnosti. Ta dosud nebyla připravena, neboť nebyla dokončena tzv. Bílá kniha justice, z níž by měla vyplynout odpověď na otázku, bude-li i nadále soustava obecných soudů čtyřčlánková, nebo dojde-li k nějaké organizační změně.
Názor, že povinné zastoupení advokátem má opodstatnění až v řízeních o opravných prostředcích, patrně pramení z toho, že v současnosti je povinné zastoupení v civilním řízení předepsáno pouze pro řízení o dovolání. Opravné prostředky však slouží pouze k tomu, aby se jimi odstraňovala pochybení, kterých se dopustí soud, a nikoliv k nápravě nesprávného postupu stran. O tom, zda strana v řízení nepodlehne jenom proto, že jí nedostatečné právní znalosti neumožnily řízení smysluplně vést, se nerozhoduje až v řízení o opravných prostředcích, ale v prvním stupni. Neznalost práva může být důvodem fakticky nerovného postavení stran. Na to samozřejmě musí reagovat zákonodárce.
Necháme-li stranou zjevně nepřijatelnou možnost přiznat jedné straně více práv, než má strana druhá, mohou k nastolení faktické rovnosti vést dva přístupy. Jeden spočívá v zavedení advokátských sporů, druhý v posílení poučovací povinnosti soudu. Český civilní proces až do zákona o zlidovění soudnictví z roku 1948 vycházel z prvního řešení. Po únorovém převratu bylo toto řešení z ideologických důvodů opuštěno; změnu započal zmíněný zákon o zlidovění soudnictví a dokončil ji občanský soudní řád z roku 1950. Argumentovalo se tím, že nová právní úprava posiluje účast soudců z lidu, kteří budou dávat práva neznalým stranám právní rady. Krom toho byli advokáti považováni za exponenty vládnoucí buržoazie a povinné zastoupení se z tohoto hlediska jevilo jako podpora příslušníků vykořisťovatelské třídy. Pevně doufám, že si tyto důvody odstranění advokátských sporů z našeho právního řádu uvědomují ti, kterým se jejich navrácení do civilního řádu soudního jeví dnes jako nesprávné. Krom naprosto nepřijatelných ideologických východisek je nutno zdůraznit, že soud má být v civilním řízení nestranný. S tím ale není dalekosáhlá poučovací povinnost slučitelná. Krom toho povinné zastoupení advokátem může sloužit jako jakýsi filtr ještě před zahájením řízení. Případ může posoudit osoba práva znalá a zvážit, jaké jsou vyhlídky na úspěch ve věci, a stejně tak se může bez emocí a na profesionální úrovni pokusit o smír s protistranou. Pokud dospěje advokát k závěru, že je namístě nárok u soudu uplatnit, jeho odborné znalosti jsou zárukou toho, že ví, jak žalovat a jak v řízení správně postupovat. To právní laik mnohdy netuší; jeho vadný postup – pokud jej vůbec lze napravit – vyžaduje odstraňování vad jeho podání soudem a poskytování poučení, což se nepříznivě projevuje v délce řízení. Věcný záměr je proto založen na přesvědčení, že znovuzavedení advokátských sporů je nástrojem, který přispěje ke zvýšení úrovně ochrany práv stran. Pochopitelně se počítá s tím, že se toto opatření promítne v pomoci s náklady. Majetkové poměry strany samozřejmě nesmí být překážkou přístupu k soudu.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán chce návrh civilního řádu soudního dokončit v tomto volebním období Foto: MSP

Z jakého důvodu se upouští od soudem nařizovaného prvního setkání se zapsaným mediátorem, kdy díky tomuto alternativnímu způsobu řešení mohly strany dospět k dohodě bez účasti soudu. A neměl by moderní proces jít více směrem k alternativním řešením sporů typu mediace, které šetří čas i náklady?
Věcný záměr v žádném případě nebrání stranám, aby za součinnosti mediátora dospěly k dohodě. Na rozdíl od dosavadní úpravy ale vychází z toho, že typickým znakem mediace je její dobrovolnost. Obě strany musí mít o mediaci skutečný zájem. Pokud jej nemají, účinnost mediace výrazně klesá. První setkání s mediátorem se pak stává pouze formálním krokem a zdrojem zbytečných průtahů. Budou-li strany mít o mediaci zájem, mohou se dohodnout na klidu řízení a tuto dobu využít k mediaci. Zájem stran o mediaci lze podporovat např. v oblasti nákladů řízení, tedy nepřímo, nikoliv uložením účasti jako právní povinnosti. To není motivace, ale donucení.

Z jakého důvodu se vylučuje možnost účastníků řízení předložit znalecký posudek? Znalec přeci vystupuje v řízení za situace, kdy je veden seznam znalců a jsou stanoveny náležitosti posudku i podmínky výkonu znalecké činnosti.
Možnost stran předložit znalecký posudek není věcným záměrem vyloučena; při provádění takového důkazu se ale nebude postupovat podle ustanovení o znaleckém důkazu, ale podle pravidel o listinném důkazu, neboť nejde o nic jiného než o soukromou expertízu.  Ustanovení § 127a OSŘ se nepřebírá z toho důvodu, že se jím zkresluje význam a úloha znaleckého posouzení v civilním řízení soudním. Znalec není znalcem žalobce nebo znalcem žalovaného, ale pomocným orgánem či spolupracovníkem soudu, a právě nedostatek jeho odborných znalostí má nahradit. Posouzení odborné otázky musí být nezávislé a nestranné. Jestliže znalecký posudek předkládá jedna ze stran, která také formulovala jeho zadání a platila jej, lze o nestrannosti posudku pojmově pochybovat; případná doložka obsahující prohlášení znalce, že si je vědom následků nepravdivého znaleckého posudku, na tom nic nezmění. Skutečnou nestrannost nelze zajišťovat prohlášeními, ale jedině takovým způsobem ustanovení znalce a vymezení jeho úkolu, který respektuje postavení, které by znalec měl v civilním procesu mít.

Věcný záměr počítá s dovoláním jako řádným opravným prostředkem. Nemůže docházet ke zneužití tohoto institutu, resp. je dostatečnou pojistkou to, že dovolací soud může uložit trest proti svévoli? Nejvyšší soud ve svém stanovisku uvádí, že „předpokládané pojetí dovolání coby „řádného“ opravného prostředku oslabuje ústavní princip právní jistoty a v řadě případů povede k oddálení vlastního výkonu napadaných rozhodnutí i tam, kde by nyní vůbec nepřicházel v úvahu odklad vykonatelnosti nebo odklad právní moci rozhodnutí.
Kritika, kterou na adresu této koncepce vyslovil Nejvyšší soud, je zjevně poznamenána tím, že ve snaze o co nejrychlejší zaujetí apriorně odmítavého stanoviska nezbylo mnoho času na pročtení si věcného záměru.
V prvé řadě je zcela absurdní názor, že dovolání coby řádný opravný prostředek oslabuje princip právní jistoty. To naopak platí pro opravné prostředky mimořádné, které prolamují právní moc. Jedním ze zásadních nedostatků současného občanského soudního řádu je naprosté znehodnocení institutu právní moci. Je-li rozsudek v právní moci, mělo by to znamenat, že řešení, které přinesl, je definitivní, závazné a nezměnitelné. U nás tomu tak není, neboť pravomocný rozsudek je možno napadat nejen žalobami na obnovu a pro zmatečnost, ale také dovoláním. Dojde-li ke zrušení nebo změně rozhodnutí odvolacího soudu, což se děje v nemalém množství věcí, prolamuje se tím právní moc, a to nikoliv pro nějakou závažnou vadu, ale pouze pro odlišný právní názor Nejvyššího soudu. Jinak řečeno, pravomocný rozsudek v našem právním řádu nemusí být vůbec tečkou za sporem. Důsledkem toho může být, že bude nutno vracet plnění, které již bylo na základě pravomocného rozsudku poskytnuto. To může vést k dalšímu sporu, nebo dokonce se nemusí povést vůbec.
Ten, jehož žalobě na určení vlastnického práva bylo vyhověno, mohl věc převést na někoho dalšího. Po zrušení rozsudku pak vzniká otázka, zda třetí osoba byla v dobré víře a má být chráněna, což může být předmětem dalšího sporu. Pokud třetí osoba bude chráněna, stává se spor pro původní strany zcela zbytečným. To rozhodně nelze považovat za projev efektivní ochrany, ale naopak spíše za její odepření, a to bez jakéhokoli věcného důvodu. Dalším problémem, který současná úprava dovolání přináší, je nutnost rozhodovat o návrzích na odklad vykonatelnosti a právní moci, což Nejvyšší soud před nedávným nálezem Ústavního soudu zpravidla nedělal a byl za to právem kritizován.
Argumentace domnělým oddálením exekuce zjevně přehlíží, jak je v bodu 346 věcného záměru navržena úprava suspenzivního účinku. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bude dovolání přípustné jenom tehdy, pokud je odvolací soud připustil. Nepřipustí-li je, pak dovolání není objektivně přípustné, a i kdyby bylo podáno, nemůže samozřejmě mít za následek odklad právní moci nebo vykonatelnosti. Pouze pokud hodnota předmětu sporu napadená dovoláním převyšuje sto tisíc korun, se umožňuje podat dovolání i navzdory výroku odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Toto tzv. výjimečné dovolání odkládá právní moc, nikoliv však vykonatelnost. Pro rozsudky na plnění to znamená, že podle nich bude možno vést exekuci. Obava, že by nastíněná koncepce dovolání oddalovala uspokojení věřitelů, je tedy lichá. Lze pochopitelně diskutovat nad tím, zda nemají být obdobné principy přípustnosti a odkladného účinku vztaženy i na měnící rozhodnutí odvolacího soudu; i o tom se v pracovní skupině vedly rozsáhlé diskuse. Nakonec převážil názor, který mezi potvrzujícími a měnícími rozsudky rozlišuje, a to jednak kvůli větší jednoznačnosti pravidel přípustnosti, což má význam především pro strany, a jednak kvůli tomu, že pokud mají soudy prvého a druhého stupně na věc odlišný názor, je pravděpodobnost změny nebo zrušení rozsudku v dovolacím řízení vyšší než u rozhodnutí potvrzujících.

Dále Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor, že nová úprava dovolání přinese zrychlení řízení. Ohlašuje-li věcný záměr, že dovolání bude „řádným“ opravným prostředkem jen proti rozsudkům (jimiž se jedině bude rozhodovat o věci samé), jde podle NS o tvrzení nepřesné a zavádějící (na úpravu dovolání ve sporném řízení navazují i řízení upravená jinými předpisy, v nichž se o věci samé běžně rozhoduje usnesením). Povinné nařizování ústního jednání k rozhodnutí o dovolání v případě, že na něm trvá alespoň jedna ze stran, povede k výraznému zvýšení zatížení Nejvyššího soudu, aniž by bylo účelné, neboť skutkový stav věci se nemůže u ústního jednání změnit. NS upozornil, že jde o pravidlo, které v obdobné podobě jako nefunkční opustil pro svá řízení Ústavní soud.
Výrazně rychlejší průběh řízení je zajištěn zcela jinou koncepcí opravných prostředků. Za současného stavu je možno v jedné a téže věci využít nejen odvolání a dovolání, ale také žalobu pro zmatečnost, proti níž je opět přípustné odvolání a dovolání. To platí nejen pro rozhodnutí ve věci samé, ale bohužel i pro celou řadu rozhodnutí procesní povahy. To není systém, ale zmatek. Věcný záměr se naopak snaží o nastolení řádu a racionality. Opravným prostředkem proti prvostupňovému rozsudku je odvolání.
Proti usnesením přichází v úvahu stížnost; její přípustnost je však výrazně omezena buď tak, že není přípustná vůbec, nebo vyloučením možnosti podat stížnost samostatně. Tím se zajišťuje, aby se řízení zbytečně netříštilo v důsledku podávání opravných prostředků proti rozhodnutím procesní povahy učiněným během řízení v prvním stupni. Stížnost proti usnesení stížnostního soudu bude přípustná jenom ve třech výjimečných případech. Jak odvolací, tak i stížnostní řízení jsou založeny na přísném zákazu novot, čímž se také rozcházejí s dosavadním stavem. Dovolání je opravným prostředkem jenom proti rozsudku odvolacího soudu. Výtka Nejvyššího soudu, že se tím přehlíží dovolání podle jiných předpisů, není důvodná. Civilní řád soudní, jak vyplývá z bodu 1 věcného záměru, má upravovat jenom sporné řízení, nikoliv řízení nesporné, exekuční, nebo insolvenční. Je věcí těchto předpisů, aby samy upravily přípustnost dovolání. To ostatně dnes činí také například zákon o zvláštních řízeních soudních. Podstatné ale je také to, že i když se budeme pohybovat jenom v rámci sporného řízení, vylučuje se tím z přezkumu v dovolacím řízení celá řada rozhodnutí procesní povahy, která lze dnes v dovolacím řízení přezkoumávat. Mimochodem právě novela z roku 2012, kterou připravil sám Nejvyšší soud, otevřela velmi široce přípustnost dovolání, což mělo za následek vzrůst počtu dovolání z necelých čtyř tisíc v roce 2012 na více než šest tisíc v roce 2016. Poslední novelizace právní úpravy dovolání tento problém zdaleka neodstranila.
Ústní jednání neslouží jenom k provádění dokazování, ale může plnit i jiné funkce. Jde-li o věc zásadního právního významu, může mít strana legitimní zájem na tom, aby svůj právní názor před dovolacím soudem přednesla, popř. aby reagovala na argumenty přednesené protistranou. Stejně tak jiný názor na posouzení věci oproti odvolacímu soudu může mít soud dovolací. Ani jeho rozhodnutí by nemělo být pro strany překvapivé; k zajištění toho nejlépe poslouží právě ústní jednání. Je pochopitelně věcí diskuse, kdy jednání o dovolání nařizovat. Věcný záměr však zdaleka nevolí tak striktní přístup jako např. německý civilní řád soudní, z jehož § 553 vyplývá, že k věcnému projednání dovolání (revize) nařídí Spolkový nejvyšší soud ústní jednání vždy.

Zákon rozlišuje řízení o tzv. nepatrných věcech, kdy hodnota sporu nepřesahuje určitou částku, jaká by měla být ideální zákonná hranice?
To je určitě věcí další diskuse; i proto jsme nechali ve věcném záměru tuto otázku zatím otevřenou. Evropské nařízení o drobných nárocích vychází z částky 2000 Euro. Ze stejné sumy vychází slovenský civilný sporový poriadok při vymezení případů, kdy není zapotřebí nařizovat ústní jednání (krom dalších předpokladů). Německá úprava otevírá možnost zkráceného řízení pro spory do 600 Euro; jde tedy o částku podstatně nižší. Nelze přehlédnout ani to, že existují civilní řády soudní, které vůbec řízení v nepatrných věcech neupravují. Přístupy jsou tedy značně různorodé. Pro nás bude podstatné zvážit výši této částky především ve vztahu k úpravě přípustnosti odvolání.

Jana Rosůlková