Soud EU: Válečný zločinec není automaticky hrozba, o jeho pobytu se rozhodne individuálně

Soudní dvůr EU Foto: archiv

Rozhodnutí o pobytu osoby podezřelé z válečných zločinů v členské zemi EU je nutno činit individuálně a s přihlédnutím k historickým a společenským okolnostem zločinu i současnému chování dotyčného. Válečný zločinec není automaticky hrozba pro veřejný pořádek. Rozhodl to v předběžné otázce ve spojených případech Afghánce a Chorvata velký senát Soudního dvora EU.

Právo na pobyt podezřelých z válečných zločinců v členské zemi EU nesmí být v rámci žádosti o azyl zamítnuto paušálně s odkazem na azylový zákon, podle kterého se azyl pachateli zločinů zamítá. Musí o něm být rozhodnuto individuálně s ohledem na dobu, která od údajných válečných zločinů uplynula, riziko recidivy, historické a společenské okolnosti válečných zločinů i současné chování žadatele.

Rozhodl to velký senát Soudního dvora EU (SDEU) v rámci předběžných otázek v případu zamítaného pobytu Chorvata v Nizozemí a Afghánce v Belgii. Rozsudek byl zveřejněn minulý týden.

Zamezit, aby se tyran a oběti setkali v Nizozemí

V prvním případě šlo o státního příslušníka Chorvatska a Bosny pana K., který přicestoval do Nizozemí v roce 2011 s manželkou a nezletilým synem. Nizozemské úřady mu zamítly tři žádosti o azyl. Poslední žádost doplnily zákazem vstupu na území Nizozemska.

Po vstupu Chorvatska do EU požádal Chorvat o zrušení tohoto zákazu. „V roce 2015 nizozemské orgány této žádosti vyhověly, přičemž však prohlásily K. za nežádoucí osobu na nizozemském území z důvodu, že se provinil válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti spáchanými zvláštními jednotkami bosenské armády,“ popisuje rozsudek vývoj událostí ohledně pana K. z Chorvatska.

Podle příslušných orgánů vyžadovala ochrana veřejného pořádku a veřejné bezpečností, aby bylo učiněno vše, aby se zabránilo tomu, že by se nizozemští občané dostali do styku s osobami, které se v zemi původu dopustily válečných zločinů. „Zmíněné orgány chtěly předejít zejména tomu, aby se oběti, které trpěly v důsledku činů vytýkaných K., nebo jejich rodinní příslušníci s dotyčným setkali v Nizozemsku,“ cituje rozsudek logickou úvahu nizozemských úřadů, jejímž cílem je zjevně zamezit pokračování války na území jiného státu.

Nyní občan EU, který dříve páchal zločiny proti lidskosti

Ve druhém případě jde o Afghánce H.F., který přišel do Nizozemí v roce 2000. Jeho žádost o azyl tam byla zamítnuta. V roce 2011 se se svojí dcerou usadil v Belgii a podal v této zemi novou žádost o azyl. Tentokrát jako rodinný příslušník občana EU. Jeho dcera  má totiž nizozemské občanství. Také Belgie žádost o azyl zamítla, a to s odkazem k nizozemskému spisu: „V posledním případě bylo zamítavé rozhodnutí belgických orgánů založeno na informacích obsažených ve spise souvisejícím s azylovým řízením týkajícím se H. F. v Nizozemsku. Z tohoto spisu vyplývá, že se H. F. údajně podílel na válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti nebo v rámci výkonu svých funkcí vydal příkazy ke spáchání takovýchto zločinů.“

V obou případech šlo o dřívějšího žadatele o azyl, který změnil status na občana země EU nebo jeho rodinného příslušníka, tedy osoby s právem volného pohybu a pobytu v EU. Takové občany lze pouze vyhostit, a to za dodržení podmínek evropské směrnice. Naopak žadatelům o azyl občanům třetích zemí může stát azyl odepřít podle Ženevské úmluvy, pokud  se „osoba dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech.“

Osobu s občanstvím EU a právem trvalého pobytu stát vyhostit nemůže: „Hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území,“ cituje k tomu rozhodnutí SDEU.

Ohrožuje válečný zločinec veřejný pořádek?

Proto se SDEU začal mimo jiné zabývat definicí veřejného pořádku a otázkou, zda válečný zločinec ohrožuje veřejný pořádek. „Omezení ze strany členského státu volného pohybu a pobytu občana Unie nebo státního příslušníka třetí země, který je rodinným příslušníkem takového občana, vůči němuž bylo v minulosti vydáno rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka na základě čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy nebo čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95, může spadat pod pojem ,opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti´ ve smyslu čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2004/38,“ dospěli k prvnímu závěru soudci.

Avšak následují závěry další:  „Je však třeba podotknout, že z čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2004/38 vyplývá, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ve smyslu tohoto ustanovení musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Kromě toho čl. 27 odst. 2 druhý pododstavec této směrnice podmiňuje přijetí takovýchto opatření tím, že chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo hostitelského členského státu.“

To je nutné posoudit u každého zvlášť

S odkazem na předchozí judikaturu pak SDEU konstatuje: „Opatření odůvodněná důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“

Individuální posouzení je ještě naléhavější, pokud  dotyčný za válečné zločiny nebo za zločiny proti lidskosti nebyl odsouzen: „Takovéto posouzení je tím více nezbytné v takovém případě jako ve věcech v původních řízeních, kdy dotyčný nebyl odsouzen v trestním řízení za zločiny nebo činy, jež byly uvedeny k odůvodnění zamítnutí jeho dřívější žádosti o azyl.“

Pokračuje kontext zločinu do nového státu?

A individuální posouzení a z něho plynoucí rozhodnutí má podle SDEU pravidla. Například povinné přezkoumání, zda existuje riziko, že podezřelý válečný zločinec bude své činy spáchané v určitém historickém kontextu, opakovat v hostitelské zemi: „Ve věci C‑366/16 se předkládající soud zabývá otázkou, zda je pro uvedené posouzení relevantní riziko recidivy v hostitelském členském státě, pokud zločiny nebo činy ve smyslu čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy nebo čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95 byly spáchány v zemi původu dotyčného ve zvláštním historickém a společenském kontextu, který se v tomto členském státě pravděpodobně nebude opakovat.“

Dále je nutno zkoumat, zda dřívější zločiny naplňují podmínku aktuálního ohrožení osobou: „V této souvislosti je třeba podotknout, že ačkoli se jeví jako málo pravděpodobné, že by takovéto zločiny nebo činy mohly být znovu spáchány mimo jejich zvláštní historický a společenský kontext, chování dotyčné osoby svědčící o jejím trvajícím postoji, jenž narušuje základní hodnoty uvedené v článcích 2 a 3 SEU, jako jsou lidská důstojnost a lidská práva, které tyto zločiny nebo činy dokládají, může představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 druhého pododstavce první věty směrnice 2004/38.“

Podle soudu musí být rozhodnutí rovněž přiměřené, stát musí zjistit, zda nelze přijmout jiné opatření a musí respektovat právo na soukromý a rodinný život dotyčné osoby podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Válečný zločinec není automaticky hrozbou

Poté Soud dochází k závěru, že pouze na základě zamítnutí žádosti o azyl kvůli podezření  z válečných zločinů, nelze automaticky říci, že uprchlík, žadatel o azyl či rodinný příslušník občana představuje ohrožení veřejného pořádku: „S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je na první dvě otázky a na první část třetí otázky odpovědět tak, že čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že vůči občanu Unie nebo státnímu příslušníku třetí země, jenž je rodinným příslušníkem takového občana, který se dožaduje přiznání práva pobytu na území členského státu, bylo v minulosti vydáno rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka na základě čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy nebo čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95, neumožňuje, aby příslušné orgány tohoto členského státu automaticky dovodily, že pouhá přítomnost dotyčné osoby na tomto území představuje – nehledě na existenci či neexistenci rizika recidivy – skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež může odůvodnit přijetí opatření na základě důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.“

Závěr o existenci takovéhoto ohrožení musí být založen na posouzení osobního chování dotyčné osoby ze strany příslušných orgánů hostitelského členského státu s přihlédnutím ke skutečnostem a důkazům, na kterých bylo toto rozhodnutí založeno, zejména k povaze a závažnosti zločinů nebo činů vytýkaných této osobě, míře její osobní účasti na těchto zločinech nebo činech, případné existenci důvodů pro zproštění trestní odpovědnosti, jakož i existenci odsouzení v trestním řízení, vysvětluje Soud.

Dlouhá doba od zločinu a trvající postoj

Stát musí zohlednit i čas, který uplynul od spáchaných válečných zločinů: „Toto globální posouzení musí též zohledňovat dobu, jež uplynula od údajného spáchání těchto zločinů nebo činů, jakož i následné chování zmíněné osoby, zejména pokud jde o to, zda toto chování svědčí o trvajícím postoji dotyčného, který by narušoval základní hodnoty uvedené v článcích 2 a 3 SEU takovým způsobem, že by mohl narušit klid a fyzickou bezpečnost obyvatelstva. Učinění tohoto závěru nebrání pouhá skutečnost, že dřívější chování této osoby zapadá do zvláštního historického a společenského kontextu země jejího původu, který se pravděpodobně nebude v hostitelském členském státě opakovat, uzavírá Soud v rámci odpovědí na předběžné otázky Nizozemí a Belgie.

Kromě uvedeného musí stát při rozhodnutí vzít v úvahu rovněž délku a legalitu pobytu v členském státu,jeho chování během pobytu a „pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb k uvedenému státu“.

Irena Válová