Kandidát do Senátu Aleš Gerloch: Možné zneužití referenda je rizikem demokracie

Kandidát do Senátu Aleš Gerloch Foto: archiv

Česká společnost je v současnosti rozdělena bez ohledu na to, zda máme referenda či nikoliv. Podle ústavního právníka a nově kandidáta do Senátu Aleše Gerlocha má zavedení institutu referenda v naší Ústavě své místo a význam. Jaké legislativní návrhy by rád představil v Senátu, pokud ve volbách uspěje, prozradil České justici.

Co vás vedlo k rozhodnutí kandidovat do Senátu?
Uvažoval jsem o tom delší dobu, protože Senát mi je dlouhodobě blízký. Je to také jediná možnost, jak kandidovat jako nezávislý kandidát s určitou šancí úspěchu. Domnívám se, že Senát je zejména o osobnostech a že to stojí za pokus.  Důležité je také to, že Senát je určitou pojistkou proti změnám Ústavy. I když ta možnost pojistky není podle mého názoru tak široká, jak se někdy uvádí. Nemůže zabránit změnám u řady zákonů, ani některým jiným rozhodnutím. Ale pokud jde o změny Ústavy nebo jiných součástí ústavního pořádku, tam je nezastupitelný. Usiloval bych také o to, aby byl rozšířen počet zákonů, u nichž by Senát nemohl být přehlasován, dosavadní výčet v čl. 40 je velmi úzký.

Zdůraznil jste nezávislost kandidatury. Opravdu nepočítáte s podporou nějaké politické strany? V kuloárech se mluvilo o tom, že vás podpoří ANO.
Není to ve hře. V tomto směru jsem nebyl nijak osloven. A pokud vím, tak se za ANO chystá kandidovat bývalý ministr financí Ivan Pilný.

Podpora pro Ivana Pilného ze strany hnutí ANO určitě není jednoznačná. Vy byste o podporu ANO nestál?
Pochopitelně nemohu žádné straně určovat, jestli ve volebním obvodu č. 17 postaví či nepostaví kandidáta a kdo jím bude.

V kuloárech se mluvilo i o tom, že jste měl dostat od ANO nabídku na post ministra spravedlnosti. Je to pravda?
To tak není. Já jsem dostal určitou nabídku na ministra školství v současné vládě. A to ještě bych neřekl nabídku, ale jednalo se o tom. Nabídku jsem však neakceptoval. Ale jak jsem řekl, byla to spíše předběžná úvaha. Pokud jde o ministra spravedlnosti, tak to vím jen z kuloárů.

Nikdo s vámi o tom oficiálně nejednal?
Oficiální osobou je podle mě předseda vlády. To, že se vás zeptá někdo na chodbě, kdo má třeba blízko k nějaké straně, která se bude podílet na koalici, to neberu za nabídku. Nebylo mi nic nabídnuto, takže jsem ani nemohl nic odmítat.

Na propagačních materiálech máte napsáno, že chcete pomáhat řešit problémy ve vašem senátním obvodu. Určitě z praxe ale víte, že senátoři toho, zejména v Praze, zas tolik v lokální politice nezmůžou. Jak to heslo myslíte?
Mám tři roviny, kterým bych se chtěl věnovat. Žádný senátor by se neměl věnovat úplně všemu, ale zaměřit se na určité oblasti.  U mě by to byla ústavní dimenze, dimenze vzdělání a samozřejmě mám za to, že senátor může pomoci i v lokálních problémech. Souhlasím, že Senát není primárně nějaký orgán reprezentující regiony, ale přesto mám za to, že senátor může a má působit ve prospěch svého volebního obvodu. Moje představa je taková, že bych byl v tomto směru především v kontaktu se starosty městských částí, případně bych jednal s primátorem nebo na úrovni ministerstev. Tady si troufám říct, že i dnes se už znám s celou řadou politiků. Nehledě na to si myslím, že žádný primátor nemůže senátorovi zavřít dveře. Nemůže zavřít dveře senátorovi z volebního obvodu Prahy a vůbec s ním nemluvit. Například by mě zajímala stavba metra D do Libuše nebo do Modřan, obecnějším problémem je zahušťování sídlišť a zmenšování zeleně. A tam je třeba možné uvažovat i o změně stavebního zákona. Takže to nemusí být jen řešení konkrétního problému v konkrétní lokalitě, ale legislativní záležitost.  Podobné je to u problematiky podzemních garáží atd.

A co se týče ústavní oblasti, máte už v hlavě nějaký konkrétní návrh?
To je druhá rovina a asi svým způsobem stěžejní.  Podporuji myšlenku celostátního referenda, jako doplňující formu rozhodování Parlamentu a vlády. Mám za to, že je třeba naplnit článek 2 Ústavy a zároveň ho odlišit od referenda podle článku 10a. Je třeba nastavit jeho parametry tak, aby na jedné straně bylo reálné a na straně druhé se nestalo každodenní součástí, která by nahradila rozhodování Parlamentu nebo dokonce vlády. Nyní se zbytečně odlišujeme od naprosté většiny států EU. Vůbec nejde jen o Švýcarsko, kde je referendum dávno standardem, ale připomenu z poslední doby třeba referendum v Irsku. Některé otázky, které nejsou vyhraněně politické a mají společenský dopad, jsou pro referendum vhodné. Namístě by bylo i zvažovat možnost následného referenda, stvrzujícího změny Ústavy nebo jiných částí ústavního pořádku.
Další věc, která stojí za oživení, je otázka zakotvení existence českého národa v Ústavě. Můj návrh, který bych v rámci kampaně zopakoval, je poměrně známý. Spojuje myšlenku českého národa s národnostními a etnickými menšinami, které jsou v ČR trvale usazeny a ústavním institutem státního občanství. V podstatě vychází z toho, že by v Ústavě nemělo absentovat to, že Česká republika je mimo jiné vlastí českého národa a příslušníků národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty a že právním výrazem tohoto trvalého svazku je institut státního občanství. Jinak řečeno, příslušníkem buď českého národa, pokud se k němu hlásí nebo národnostní či etnické menšiny, pokud se hlásí k jiné národnosti, je ten, kdo má státní občanství České republiky. Tento koncept má podle mě na jedné straně historickou dimenzi a na straně druhé je otevřeným i pro další osoby, které získají státní občanství a které se identifikují s právním řádem České republiky, jazykem, historií a kulturou, která se vytvářela po staletí. Mám za to, že toto je určitá mezera v Ústavě a v řadě států je přitom vyjádřena. I u nás v minulosti byla. Ať už připomeneme Ústavní listinu československou z roku 1920 nebo ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 o existenci dvou státotvorných národů Čechů a Slováků a navazující ústavní úpravu postavení národnostních menšin. Třetí taková oblast by byla posílení úlohy Senátu v legislativním procesu. Více zákonů by mělo být schvalováno Poslaneckou sněmovnou i Senátem, šlo by zejména o zákony bezprostředně provádějící Ústavu – třeba zákon o Ústavním soudu, o České národní bance, Nejvyšším kontrolním úřadu atd., kdy by musel být souhlas obou komor k jejich změně. Zákon o státním zastupitelství, nebo zákon o soudech a soudcích by sem také patřily. Na místě je i prodloužení legislativního procesu. Ze 30 ti dnů bych to viděl na 60 dnů jako rozumnou lhůtu pro projednání návrhů všech zákonů.

Ministr Jan Chvojka a profesor Aleš Gerloch v rámci tzv. kulatých stolů ke změnám Ústavy – Foto Eva Paseková

U referenda jste jmenoval Irsko. Referendum o potratech je asi případ otázky, které nelze cokoliv vytknout. Ale neobáváte se zneužití referenda? Teď se nebavím o ničem konkrétním. Ale jsme v situaci, kdy se ukazuje, že příjem informací ve společnosti je ohrožen. Falešné zpráv, nová média, sociální sítě, to vše se ukazuje jako lehce zneužitelné. A právě vyvolávání referend, která ať už třeba budou úspěšná, anebo nebudou, tak zvýší frustraci ve společnosti. Neobáváte se, že otevřete Pandořinu skříňku?
Nelze to zcela vyloučit. Česká společnost je v současnosti dost rozdělena i bez ohledu na to, zda máme referenda či nikoliv. Jistě by nebylo správné chtít náhle přejít z nuly na 100%. Podmínky však musí být takové, aby referendum reálně proběhlo. Například limitace 850.000 podpisů pro vyvolání referenda je zjevně nesmyslná. To je pak lepší otevřeně říci, že nechci referendum a hlasovat proti, než prosazovat nějaké takovéto návrhy, které by mohly vést jedině k frustraci. Máme nastaveno nejméně 50.000 podpisů pro volbu prezidenta republiky, tak tomu pak odpovídá nějakých 200.000 pro vyvolání referenda, aby nemohla nějaká relativně malá skupina občanů něco iniciovat. Podstatná je také otázka výluk. Osobně nejsem stoupencem toho, aby byly příliš rozsáhlé. Protože se domnívám, že pokud Parlament může hlasovat o všech otázkách, s výjimkou změny v podstatných náležitostech demokratického právního státu, tak by referendum nemělo být v tomto výrazně zúženo. Spíš bych šel cestou přezkoumání konkrétní otázky Ústavním soudem, je-li smysluplná a není v rozporu s těmito podstatnými náležitostmi demokratického právního státu, zejména ústavními principy ochrany základních práv.
Musíme vést občany ke vzdělání, aby byli schopni rozlišit informace nejenom jako pravdivé, nepravdivé, což je složitější, ale zejména podstatné a nepodstatné a umět je kriticky hodnotit. To beru jako součást demokracie. Ostatně samo rozhodování, resp. podílení se na něm je školou demokracie.

Jak byste limitoval účast, aby referendum bylo platné?
Myslím si, že by měla stačit nadpoloviční většina přítomných. Kdo chce, tak přijde a hlasuje. Otázka účasti je také zajímavá – můžeme si položit otázku, proč nemáme stanovenu minimální účast u voleb?  Osobně se domnívám, že pokud by tam kvórum mělo být, tak takové, aby bylo skutečně funkční, nikoliv odrazující, nejspíše 25%. Ne tak vysoké, aby velká řada referend byla neplatná. Zvážit přitom obdobnou podmínku pro platnost voleb.

Které věci byste z rozhodování striktně vyloučil?
Samozřejmě změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu, daňové věci nebo schvalování rozpočtu jako celku. Na druhou stranu, určité parametry rozpočtu by v referendu být schvalovány mohly. Například by mohla být nastolena otázka, zda podpořit sektor zdravotnictví.

Ve zdravotnictví jde o příjmy z povinného zdravotního pojištění. Tam by hlasovali, jestli se má snížit, nebo zvýšit. To je taková pseudodaň.
Že to bude mít za následek třeba zvýšení zdravotního pojištění, může být logické. Také to tak ale být nemusí. Může to být třeba tím, že půjdou obecně nahoru mzdy, zejména ve veřejném sektoru, ale potáhnou i ten soukromý a pak máte větší příjmy do zdravotního pojištění.

Ale to referendum nezmění, to změní pouze ekonomický vývoj.
Mzdy ve veřejném sektoru přece stanoví přímo či nepřímo vláda. Ta může nepřímo ovlivnit i ten soukromý. Pokud se bude v oblasti školství, jak se tvrdí, dávat za pár let 45 tisíc průměrný plat, tak pak nemůžete v jiných oblastech mít ten plat třeba na úrovni poloviny, nebo dvou třetin ve srovnatelných profesích. Jistě to má ekonomické limity a důsledky.

Které otázky v referendu byste naopak uvítal?
Začal bych takovými otázkami, které nejsou čistě politické a přitom společnost zajímají. Třeba jestli mají být obchody otevřené o svátcích a nedělích, nebo nemají, jestli se má kouřit v restauracích. A jestli se rozhodne tak, či onak, tak se svět nezboří. A na tom se vyzkouší, jestli vůbec bude o referendum zájem, jak bude probíhat atd.

A co změny v trestní politice státu?
Jsou tam mezinárodně právní limity, ale lze si představit, že by se třeba hlasovalo o tom, zda zpřísnit trestní sazby v některé oblasti.

I to si dokážete představit?
Ano. Ale nikoliv jako konkrétní trestné činy, ale jestli třeba za majetkové či násilné trestné činy zvýšit trestní sazbu.

Pavel Rychetský, Karel Havlíček a Aleš Gerloch v budově Karolina na akci Pražského právnického podzimu Foto: Eva Paseková

Nebo o tom, zda snížit trestní odpovědnost pod 15 let?
To je zrovna typická otázka pro referendum.

A co otázka, zda povolit eutanázii?
Tam existuje více variant řešení. Jsem stoupencem toho, aby to byl zvláštní trestný čin, který by byl formulován buď jako napomáhání k sebevraždě, nebo jako usmrcení na žádost. Takže by to nebyla vražda, ale byl by to méně závažný trestný čin. Tam se myslím v jedné verzi trestního zákoníku navrhoval trest do šesti let odnětí svobody. Takže v některých případech by pachatel vůbec nemusel být potrestán, v každém případě pak mírněji, než za vraždu.

Ale referendum bude buď ano, nebo ne. Buď legalizace, anebo trestnost.
Teď je otázka: Musí to tak vždycky být? Můžete předložit i více variant. Konkrétně v této věci, zda eutanazii legalizovat, nebo ponechat jako vraždu, byť s event. polehčujícími okolnostmi nebo ponechat ji nelegální, ale vymezit ji jako trestný čin odlišný od vraždy.

Podle vás tedy referendum nebude zneužitelné? Nepovede k tomu, že některé věci se ve veřejné debatě vytratí a naopak to povede k jednoduchým řešením v otázce života a smrti?
Může se to stát. Ale tady bych řekl, že to je obecně riziko demokracie. Přeci se zrovna tak může stát, že zákonodárný sbor odhlasuje, že bude zavedena eutanázie, ačkoliv si to většina společnosti nebude přát.

Vy jste tedy přesvědčeným stoupencem referenda.
Myslím si, že v určitém nemalém rozsahu význam má. Společnost se tím bude sama kultivovat. V tom jsem optimista. Protože sama se bude na rozhodnutích a diskuzích učit. Já nepředpokládám, že by referendum probíhalo tak, že někdo zformuluje otázku a za měsíc se bude hlasovat. Než se sebere potřebný počet hlasů, bude probíhat diskuze a může se zabránit hlasování právě tím, že ten nastavený počet nebude zanedbatelný. Dále bude přezkoumávání té otázky Ústavním soudem. Třeba v případě eutanázie Ústavní soud dospěje k tomu, že taková otázka je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, ochranou důstojnosti člověka, práva na život, principem nezcizitelnosti základních práv atd. Kdyby někdo navrhl zrušení trestu smrti, tak to bude asi jednoznačné, že to je v rozporu s mezinárodními závazky. A když projdou tyto dva cenzy, zbývá ještě ten třetí, tedy že Parlament některé otázky z referenda vyloučí. Uvažujme také o jiných formách aktivní účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných. Mám na mysli lidovou zákonodárnou iniciativu nebo možnost občanů, opět například nejméně 200.000, zpochybnit ústavnost již platného zákona u Ústavního soudu.

Aleš Gerloch již zahájil kampaň Foto: archiv

Aktuálně se teď debatuje o tom, jestli pan prezident má, anebo nemá možnost odmítnout návrh na jmenování ministra. Myslíte si, že může odmítnout?
Především je třeba odlišit režim článků 62 a 63. To je podle mě základ. Ústavodárce jasně zavedl tyto dva režimy. V režimu čl. 63 jsou stanoveny pravomoci prezidenta v kontrasignaci s předsedou vlády a tudíž nerozhoduje samostatně. Prezident není odpovědný z výkonu funkce a výslovně  za tato rozhodnutí  odpovídá vláda Poslanecké sněmovně. Z toho je patrné, že zde prezident prakticky nemá možnost odmítat tato rozhodnutí s výjimkou případu, kdy by poukázal na zcela zjevnou neústavnost, nebo nezákonnost. Řekl by: zjistil jsem, že navrhli na jmenování profesora, kterého navrhl rektor bez řádného řízení, protože to je jeho kamarád. Nebo navrhli soudce a on vůbec nemá právnické vzdělání. Nemůže být jmenován. Tady je vlastně jenom tím supervizorem. Jiné je to právě u čl. 62, kde se stanoví, že prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády. Čili je jasně omezen, že nemůže jmenovat nikoho, koho mu nenavrhl předseda vlády. A teď máme dvě situace. První situace před jmenováním předsedy vlády, kdy může říct, pane X jsem připraven vás jmenovat předsedou vlády, ale já vás nejmenuji, když ministrem bude pan či paní Y. A on řekne, dobře, já tedy Y nenavrhnu. Jakmile prezident jmenoval předsedu vlády  je to on, kdo sestavuje vládu. Může být přitom omezen politicky, ne však ústavně, že buď je vláda jednobarevná, nebo koaliční a on musí vycházet z politických návrhů jiných stran. Ale prezident republiky je pak ten, kdo finálně jmenuje členy vlády na jeho návrh. A tady už je omezen oproti předchozí situaci, kdy ještě předsedu vlády nejmenoval. V zásadě musí vyjít z návrhů předložených předsedou vlády. Ale máme tu čl. 70 v Ústavě, který výslovně říká, že člen vlády nemůže vykonávat činnosti, které jsou neslučitelné s jeho funkcí člena vlády. Podrobnosti má stanovit zákon. Budou to zejména případy střetu zájmů, ale mohou to být i jiné případy, které právě posoudí prezident republiky spolu s předsedou vlády. Čili pokud on poukáže na to, že tu je taková situace, kdy podle jeho názoru je jeho členství ve vládě neslučitelné s jeho činnostmi, tak buď je bude muset ukončit, anebo – pokud je nemůže odstranit z povahy věci – tak ho nejmenuje. V zásadě mu to nelze vyčítat, protože on je jedním z ochránců ústavnosti. Jde o to, z jakých důvodů někoho odmítá jmenovat. Jestli to je proto, že řekne, nelíbí se mi, mluvil o mně špatně atd., tak to asi nebudou relevantní důvody.

Můžete uvést příklady z praxe?
Jeden je známý z minulosti. Pan doktor Rath jako ministr zdravotnictví se musel vzdát funkce prezidenta České lékařské komory, i když původně nechtěl. O jiném se mediálně příliš nehovořilo. Pan inženýr Pecina se vzdal funkce předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, když se měl stát ministrem vnitra. Tady je podle mě správné, aby tyto a obdobné věci se vyhodnotily ještě před tím, než je ten návrh vůbec předložen. Může být konzultován s prezidentem neformálně a nemá být ani medializován, ani řešen u Ústavního soudu.

A co třeba situace, že navržený ministr je členem zákonodárného sboru a prezident řekne, že mu vadí, jak v určitém případě hlasoval.
Tady to je věc politického jednání. V takovém případě to záleží na předsedovi vlády. Ty případy několikrát byly, šlo například o politické postoje, názory apod. Osobně se nedomnívám, že existuje nějaký nárok na to být členem vlády. Takže tady je to skutečně věc více politická, než právní. A buď předseda vlády přesvědčí prezidenta republiky, že jeho návrh je odůvodněný a je politicky správný, anebo ho nepřesvědčí.


prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc. absolvoval studium práv na Univerzitě Karlově v Praze a na své Alma Mater vyučuje dodnes. V akademické sféře se zaměřuje zejména na ústavněprávní problematiku (především fungování a roli Ústavního soudu pro české soudnictví a řízení před ním), teorii práva, právní filozofii a právní sociologii, přičemž v tomto oboru mu byla v roce 2001 udělena profesura. V advokátní praxi se specializuje na řízení před Ústavním soudem, týkající se převážně ústavních stížností a návrhů na zrušení zákona či jiného právního předpisu, jakož i na expertizní činnost.

Na Právnické fakultě UK pak působí jako vedoucí katedry teorie práva a vedoucí katedry ústavního práva. V roce 2014 dokončil druhé volební období jako děkan této fakulty a následně byl jmenován prorektorem Univerzity Karlovy pro akademické kvalifikace. Mimo to také přednáší na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, jakož i na Policejní akademii v Praze. Z pozice místopředsedy Legislativní rady vlády, jako jejího poradního orgánu, se spolupodílí na tvorbě nové legislativy; spolu s ostatními členy usiluje o korekci nekvalitních návrhů.


Eva Paseková, Petr Dimun