ÚS zkritizoval snahu ženy soudit se „do posledního dechu“, musí uhradit přes milion

Láska, peníze a paragrafy jdou jen málokdy dohromady. Zejména pokud se jeden z bývalých partnerů hodlá soudit doslova do „posledního dechu“ a svůj nárok na vrácení údajného daru bez ohledu na zjevný nedostatek důkazů uplatňuje u soudů všech stupňů přes deset let. Výsledkem pak mohou být jen milionové soudní náklady a zjitřené emoce vedoucí až k vykázání z jednací síně při dnešním veřejném vyhlášení zamítavého nálezu Ústavního soudu.

Podle ÚS je věcí účastníků řízení, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky, a to právě i s ohledem na fakt, že rozhodování o náhradě nákladů se řídí pravidlem „vítěz bere vše“. „Přestože možná skutkové okolnosti věci jsou zajímavé i příběh, který se odehrával před obecnými soudy je možná z lidského hlediska zajímavý, z hlediska Ústavního soudu jde o problematiku víceméně nudnou,“ konstatoval hned v úvodu ústního zdůvodnění soudce-zpravodaj Jaromír Jirsa. IV. senát posuzoval ústavní aspekty rozsudků obecných soudů o žalobě na vrácení několikamilionového finančního daru a o nákladech soudního řízení přes milion korun, které měla stěžovatelka zaplatit protistraně.

Stěžovatelka se totiž od roku 2007 soudila se svým bývalým partnerem o částku téměř čtyři a půl milionu korun s příslušenstvím, kterém mu údajně v době trvání jejich vztahu poskytla pro zajištění společného bydlení. Vrácení tohoto daru se domáhala s odůvodněním, že žalovaný se vůči ní choval v rozporu s dobrými mravy.
Žádný ze soudů ji ale nedal zapravdu – kauza byla dvakrát vrácena Městským soudem v Praze zpět k obvodnímu soudu pro vážné formální vady, třetí verdikt nalézacího soudu už odvolací soud potvrdil a Nejvyšší soud odmítl její dovolání. Kromě zamítnutí žaloby na vrácení údajného daru soudy rozhodly o povinnosti zaplatit žalovanému expartnerovi jeho náklady na řízení, které se z původních 150 tisíc vyšplhaly během let na téměř desetinásobek.

Nález si můžete stáhnout zde.

Podle podané ústavní stížností byly ovšem náklady navýšeny kvůli vadnému postupu obecných soudů a většina úkonů soudního řízení byla provedena za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), kterou v roce 2013 zrušil Ústavní soud. Ten také o tři roky později nálezem IV. ÚS 3559/15 jinému neúspěšnému žalobci soudem uloženou povinnost hradit náklady protistraně zrušil – právě s odkazem na zrušení samotné přísudkové vyhlášky v průběhu příslušného soudního sporu, což tehdy navýšilo náklady řízení o zhruba milion korun. Podle stěžovatelky v aktuálním případu bylo rozhodnutím o samotné žalobě i o nákladech řízení porušeno její právo na soudní ochranu.

Soudce-zpravodaj se při zdůvodňování nálezu nejprve věnoval okolnostem zrušení přísudkové vyhlášky, která od roku 2001 stanovovala jednodušší paušální výši náhrad. Ústavní soud v roce 2013 zasáhl podle Jirsy především proto, že se z nákladového rozhodování opět stala podnikatelská aktivita – některé advokátní kanceláře začaly hlavně u bagatelních věcí rozdělovat skutky do samostatných řízení. Ústavní soud tehdy zrušil celou vyhlášku „veden zřejmě naivním přesvědčením, že ministerstvo během několika dnů či měsíců vydá novou“. To se ovšem v rozporu se zákonem nestalo dodnes a soudy tak už pět let musí v legislativní nouzi pro výpočet náhrad opět používat advokátní tarif, který zpoplatňuje samostatně každý úkon právní služby, a tím výrazně navyšuje náklady řízení zejména u složitějších případů.

Při hodnocení konkrétního případu sice Ústavní soud dospěl k závěru, že postup nalézacího a částečně i odvolacího soudu nebyl zdaleka optimální a že tyto soudy mohly jednání zkrátit o několik let – dokonce dal nepřímo stěžovatelce ke zvážení žalobu na stát za nepřiměřeně dlouhé řízení. Doktor Jirsa přitom podotkl, že jako bývalý místopředseda obecných soudů kontroloval průtahy skoro dvacet let, a proto je na ně poněkud přecitlivělý. Současně ale konstatoval, že na rozdíl od odkazovaného případu podle IV. ÚS 3559/15 větší část průtahů způsobila sama stěžovatelka.

Soudce zpravodaj Jaromír Jirsa Foto: Facebook ÚS

Důkazní břemeno bylo na její straně a její pozice byla od počátku velmi slabá, což jí musely signalizovat už první nepravomocné rozsudky. Obecně je obtížné především prokázat nemravné chování obdarovaného, v tomto případě navíc nevyvrátila ani pochybnosti o tom, že vůbec nějaké peníze darovala. Přesto i v době, kdy už bylo velmi pravděpodobné, že bude muset platit náklady řízení, a to navíc podle „advokátního tarifu“, opakovaně žádala o odročení nebo o osvobození od soudních poplatků „z důvodů, které se i Ústavnímu soudu jeví ne zcela důvěryhodné“ (podle písemného odůvodnění nálezu sama uvedla, že letech 2007-2011 prodala dva domy za celkovou částku 41 mil. Kč). „Jednotlivé úkony právní služby doslova rostly pod rukama.“

V závěru ústního zdůvodnění soudce-zpravodaj Jaromír Jirsa zdůraznil, že v tomto typu kontradiktorního řízení platí zásada „vítěz bere vše“. Pokud už tedy někdo z účastníků nereflektuje další zásadu „normální je se nesoudit“, musí počítat s tím, že pokud bude poražen, bude platit náklady nejen své, ale i protistrany.
Tím spíš, pokud nemá dost trumfů v ruce, což v tomto platilo téměř od samého počátku. Přesto podle Jirsy patrně měla své důvody, aby proces vedla dále – v písemném zdůvodnění je doslova „zřejmě reakce na vedlejším účastníkem ukončený vztah“.

S tím rovněž patrně souvisí i skutečnost, že během vyhlašování nálezu nečekaně začala průběh jednání narušovat nesouhlasnými komentáři a nakonec musela jednací síň opustit. Protistrana přitom činila určité pokusy o smírné, rozumné narovnání. „Takové chování je tedy nutno považovat přinejmenším na procesně ne zcela obezřetné a není žádný důvod, aby Ústavní soud v tomto konkrétním případě rušil rozhodnutí soudů obecných, které jinak rozhodovaly podle dominantní praxe soudů obecných.“

Ivan Holas