Alena Winterová: Bylo by třeba pročistit právní řád a zřídit úřad pro legislativu

Profesorka Alena Winterová Foto: http://paragraf.ukmedia.cz

Profesorka Alena Winterová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy je členkou rekodifikační komise, která připravila návrh věcného záměru civilního soudního řádu. Současně v letošním roce oslavila 80. narozeniny. U příležitosti tohoto významného jubilea poskytla rozhovor České justici

Co vás přivedlo k civilnímu procesu?
Myslím, že dobří učitelé, v kombinaci se šťastnou náhodou či konstelací. Od počátku studií na pražské Právnické fakultě UK mne pro civilistiku obecně získaly zejména skvělé přednášky akademika ČSAV profesora Viktora Knappa a pro civilní proces zvláště pak přednášky a semináře tehdy docenta Zdeňka Češky. Právnickou fakultu jsem opouštěla na „umístěnku“ (tj. přidělené místo podnikového právníka) docela nerada a uvítala jsem asi po třech letech nabídku, abych se ucházela o místo asistenta na katedře civilního procesního práva, vedené tehdy profesorem Františkem Štajgrem. Přijali mne a na této katedře se mi dostalo „druhé vysoké školy“, když jsem se ocitla v blízkosti takových odborných kapacit jako byli již zmínění profesor Štajgr, docent Češka, docenti Josef Fiala a Jindřich Hrdlička (oba bývalí soudci Nejvyššího soudu). Mezi nimi a v jejich rozhovorech a dílech jsem teprve více pochopila to, co jinak student zvládá povšechně a spíše povrchně.

Jaké jsou předpoklady pro práci akademika?
To bude asi různé. Výborným akademikem může být nepochybně i vynikající praktik, který se vrátí na svou alma mater, aby zde shrnul, zobecnil a předal studentům vše, co sám za život získal. Někteří to dokonce zvládnou paralelně (i když to považuji za hodně výjimečné). Ale potom jsou takříkajíc kariérní akademici, kteří se od počátku, cíleně a se zaujetím chtějí věnovat teorii oboru, rozvíjet jej vlastními tvůrčími poznatky a vtahovat do tohoto procesu i studenty. K tomu je nepochybně potřeba trocha talentu, hodně vytrvalosti a schopnost uspokojení z intelektuální činnosti bez velkých finančních nároků. Protože z akademické práce se opravdu nezbohatne.

Proč vy osobně jste se rozhodla pro tuto dráhu?
Patrně některé ty vlastnosti mám. Lákalo mne to a vážila jsem si možnosti pracovat vedle tak chytrých a vzdělaných lidí. Měla jsem i podporu ve své rodině. Můj otec si vážil vzdělání, považoval rovněž akademickou dráhu za vrchol možné kariéry a podpořil mne natolik, že mi poskytoval apanáž k vyrovnání příjmu do doby, než dosáhnu na Univerzitě alespoň té výše platu, který jsem už pobírala jako právník středně velkého podniku.

Deset let jste byla vedoucí katedry, jak na tuto dobu vzpomínáte?
Vedoucí katedry občanského práva (tehdy již sloučené s katedrou procesního práva v jednu katedru) jsem se stala v r. 1993, celkem rychle a nečekaně, když byl vedoucí katedry profesor Vojtěch Cepl jmenován ústavním soudcem prvního Ústavního soudu České republiky a z toho důvodu musel funkci předat. V té době jsem byla i proděkankou pro postgraduální studium (1989 až 1996). Byla to polistopadová doba velké přestavby všeho a všude. Za mého vedení se – během jedenácti let –  dost podstatně změnil způsob výuky občanského práva i procesu. Výrazně se změnil obsah i rozsah výuky, tj. počet semestrů, přibyly další postupové zkoušky, organizovaly se výběrové a volitelné předměty do té doby neznámé, zaváděly se písemné klauzurní práce. Měli jsme za úkol připravit nové učebnice pro každoročně větší počet studentů. Někteří kolegové odešli – z důvodu věku i z jiných důvodů – nové jsme nabírali. V té době jsem byla rovněž šéfredaktorkou právnického časopisu Právní praxe (vzniklého na půdě Ministerstva spravedlnosti z dřívější Socialistické zákonnosti) a toto personální propojení se ukázalo být docela užitečným: Všichni učitelé na katedře jsme chtěli a měli publikovat odborné články a studie, a zde byl časopis připravený a vhodný k jejich otištění.
Bylo to období plné radostné práce: jenom toho času se nedostávalo a bylo by ho bývalo třeba jednou tolik.

Jste členkou komise, která připravovala návrh věcného záměru nového kodexu. Jak hodnotíte práci této komise a její výstup i třeba v porovnání k předchozím pokusům o nový kodex?
Na věcném záměru civilního řádu soudního pracujeme ve skupině pěti odborníků. Myslím, že to je optimální počet. Za přibližně dva roky práce je návrh prakticky hotov a prochází nyní třemi plánovanými diskusními setkáními s právnickou veřejností. Pečlivě zaznamenáváme vznesené připomínky a předpokládáme, že je budeme reflektovat a popřípadě zapracovávat. Na rozdíl od předchozích pokusů, na které se ptáte, je toto první případ, kdy se podařilo práce na novém kodexu – byť zatím jen ve formě věcného záměru zákona – dotáhnout do konce.

Před jakými největšími úkoly a výzvami stojí aktuálně civilní procesní právo a procesualisté?
To je zajímavá otázka. Já si nemyslím, že by měly být nějaké největší úkoly a výzvy. Velkých úkolů je na různých místech a pozicích mnoho. Vždyť bude úplně stačit, když bude každý právník – a nejen v oboru civilního procesu – řádně a s největší pečlivostí konat to, co konat má. Postupovat v mezích zákona, nebyrokraticky a pokud možno s plným respektem k osobám, jichž se to týká, k jejich právům, k jejich důstojnosti a také s plným respektem k účelu té právní úpravy, kterou naplňuje.
Ale současný stav na poli práva není ideální. Pokud by se mělo někde začít s celkovou nápravou, pak by to podle mého názoru bylo právě v legislativě. Prvním krokem na tomto poli by mělo být pročištění právního řádu: to však gesční ministerstva nikdy uspokojivě neudělají. Nejsem první, kdo si myslí, že pro ten to účel by bylo třeba zřídit Úřad pro legislativu s tímto jediným, časovaným úkolem.

Jana Rosůlková