Jaroslav Fenyk: Trestní právo a trestní politika dříve a dnes

Ústavní soudce Jaroslav Fenyk Foto: PPP

Když do legislativy zasahují soudci, má výsledek jasně justiční nádech, když státní zástupci – bývá to příliš represivní a když obhájci, připomíná to zaměstnance obviněných. O „Trestním právu a politice“ tak na jednom ze sympozií Pražského právnického podzimu, které pořádala Stálá konference českého práva, promluvil ústavní soudce Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc.. Jeho projev nyní Česká justice přináší v celé délce.

  1. Úvod

Dnešní trestní právo se primárně soustřeďuje na právo hmotné a právo procesní a na tzv. pomocné vědy, především kriminologii či kriminalistiku. Zvykli jsme si i na to, že každé z těchto odvětví vyžaduje specializaci. Byly ale doby (zhruba 100 let nazpět), kdy se odborníci v oblasti trestního práva označovali za „kriminalisty “ a věda trestního práva byla „vědou kriminální“ a kdy toto označení zahrnovalo všechny oblasti trestního práva hmotného, procesního, kriminologie a kriminalistiky.[1] Reliktem té doby je současný titul profesora trestního práva, kterýžto zahrnuje jak trestní právo hmotné a procesní, tak i kriminologii a kriminalistiku, ale jinak se praxe vyvíjí jednoznačně ve prospěch specializací.

Tématem sympozia je „trestní politika.“ Zda ji lze umístit do některého ze zmíněných odvětví nebo jestli je způsobilá k samostatnému zkoumání, to je složitá otázka, zvláště když právě v tomto směru je soudobá teorie velmi nejednotná. Převažují ale názory, že jde o určitou cílenou aplikační činnost, která slouží potřebám tvorby a uplatnění trestního práva.

Trestní právo má svá dogmatická specifika, vyslovená zásadami a trestní politika by na ně měla brát ohled. Je to systém, jenž má být vyvážený, jež má povahu ultima ratio a obsahuje základy trestní odpovědnosti, definici viny, je to pojetí trestů, jichž společnost využívá ke své ochraně před nejzávažnějšími protiprávními činy. Z pohledu procesního práva jsou takto významné například zásady vyhledávací, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, veřejnosti, legality a oportunity, elementy práva na spravedlivý proces. Pokud stát a orgány činné v trestním řízení tato dogmata/zásady při tvorbě trestní politiky respektují, nevystavují se riziku, že trestní systém nebude plnit úlohu, jež mu je historicky svěřena bez ohledu na to, jak bohulibý trestně politický záměr hodlají prosazovat.

  1. Trestní politika a trestní právo

Nestor českého trestního práva prof. Vladimír Solnař označuje trestní právo jako historicky nejstarší obor práva. Velmi záhy se totiž poznalo, že proti závažným útokům na život, zdraví nebo majetek je třeba se bránit nejen svépomocí, ale organizovanou/ společenskou obranou a ukládáním újmy veřejnou mocí, což si vyžádalo pozitivní právní úpravu a garanta naplnění této úpravy mimo soukromoprávní vztahy. [2]

Trestní právo odjakživa chrání významné společenské vztahy tím, že hrozí tresty za trestné činy, které ohrožují nebo porušují jen významné zájmy. Právo a povinnost hrozit trestem a trestat náleží do sféry vnitřní suverenity každého státu. Vnitřní suverenita obsahuje mezinárodní závazek státu reagovat na nežádoucí jednání, jež se stala na jeho území, a současně respektuje územní výsost státu, jež se zde projevuje v právu trestat jednání označená za trestné činy.

Prof. Slavíček, autor nejstarší česky psané učebnice trestního práva z roku 1866 definoval trestní právo hmotné jako uspořádaný celek filosofických vyvodění, kteráž vyličují nám důvody a právní příčiny trestu v státu, jeho ponětí a účel, jakož i přední zásady o mezích trestní moci státu…“. [3]Naznačil tím úmyslně či neúmyslně určitá východiska trestní politiky, která jsou platná dodnes.

Já tímto směrem budu pokračovat. Trestní právo se zaměřuje na specificky vybrané elementy lidského chování, takové, které jiná právní odvětví neumí řešit. Je součástí širšího systému sociální a státní kontroly a regulace. Není to odvětví statické; historická období se liší například katalogem trestných činů nebo variacemi a intenzitou trestů, způsobem dokazování trestných činů a dosaženou úrovní lidských práv a základních svobod v procesním řízení.  V poslední době má trestní právo i přeshraniční rozměr, což se projevuje v celé šíři trestního práva, i když dominují procesní prvky.

Trestní právo vyjadřuje určitou trestní politiku státu. Tato zahrnuje především prostředky preventivní, zaměřené na informování jednotlivců o zakázaných a trestaných jednáních z pohledu individuálního a generálního, zatímco represivní prostředky, které jsou historicky starší, jsou vyjádřením té části trestní politiky, která má za cíl postihnout konkrétní, protiprávní jednání, která už nastala.[4]

Z pohledu trestního práva je trestní politikou trestní zákonodárství a činnost orgánů činných v trestním řízení. Je v širším slova smyslu součástí všeobecné politiky, která formuje cíle a prostředky společenské kontroly a regulace kriminality pomocí trestního práva a jako činnost všech článků politického systému mimo trestní spravedlnost, zaměřenou proti trestné činnosti a proti asociálním jevům vůbec.[5]  Jsou to také úvahy o tom, která jednání jsou ze společenského hlediska natolik škodlivá, že je nutno je kriminalizovat, a jaký charakter represe je třeba zvolit. [6]

Nedávno zesnulý elitní kriminolog Zděněk Karabec uváděl, že trestní politika je činnost, která směřuje k tvorbě a využívání prostředků trestního práva a vyznačuje se tím, že souvisí s obecnou politikou, zaměřuje se na kriminalitu a další sociálně patologické jevy a uplatňuje se v systému trestní justice.

Mně osobně zaujalo trochu astronomické označení, které ve svých pracích k vyjádření vztahu mezi trestní politikou a trestním právem používá německý profesor Bernd Schünemann, jenž tvrdí, že vztah mezi trestním právem a trestní politikou lze označit za konjunkci. [7]

Já bych jeho definici rozšířil tak, že trestní politika je v konjunkci k trestnímu právu v širším slova smyslu, mám tím na mysli nejen trestní právo hmotné a procesní, ale i kriminologii.[8]

Kriminality se zbavit nelze, ale lze ji do určité míry kontrolovat a regulovat. Kriminologie je empirická zkušenostní disciplína, která se snaží svá zjištění objektivizovat. Její poznatky by měly sloužit legislativě k tvorbě trestně-politických strategií. Politici by zejména proto měli při tvorbě trestněprávních norem k výsledkům kriminologie přihlížet, měli by se jimi inspirovat a velmi podobně by měly postupovat v aplikační praxi orgány činné v trestním řízení.

Ale dosti bylo teorie.

Nyní se pokusím představit 3 historické příklady, jimiž se politika v oblasti trestního práva viditelně ubírala a ubírá, a to jak v legislativě, tak aplikační praxi. Budou to historické obrazy, které vám předkládám jen jako podněty k zamyšlení a proto ode mne neuslyšíte žádné hluboké závěry. Přesto pro účely dnešního setkání mohou vyvolávat určité otázky a já věřím, že to tak bude.

Obraz I. – Malleus maleficarum 1484

České trestní právo má významnou část kořenů v inkvizici, tedy v právu kanonickém. Nemám na mysli pejorativní pojetí inkvizice, ale z pohledu trestní politiky uchopenou konstrukci trestného činu a aplikační praxi církevních inkvizitorů:

Jako první příklad jsem zvolil nechvalně proslulé Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice (dále jen „ Kladivo“). Jeho autory byli němečtí dominikánští mniši a inkvizitoři Jakob Sprenger a Heinrich Kramer. Soukromá sbírka, kterou tito doktoři teologie s požehnáním Svatého otce vytvořili, byla uvedena v život v roce 1484.[9]

Kladivo bylo historickým vyústěním oficiální církevní trestní politiky směřující ke kontrole a regulaci odstředivých vlivů, zejména na rozmáhající se reformní hnutí. Bylo i reakcí obecnou náboženskou skepsi, vyvolanou nedůvěrou v církev samou a způsobené mnoha okolnostmi – schizmaty, pronikáním východních náboženství u Beguinů, Katarů, vědeckými výsledky, ale také válkami a bídou.

Bylo další fází tažení církve proti odstředivým silám označovaným za kacířské. Nebylo jistě nástrojem ojedinělým, natož prvním. Právní nástroje tohoto boje byly soustředěny nejprve v Corpus Iuris Canonici, v samostatném církevním právním řádu, který vyjadřoval snahu církve vytvořit nezávislou společnost, a jí sjednotit lidstvo v jeden duchovní celek. Zde již byly koncentrovány určité předpisy (především papežské dekrety – Gratianův dekret, Pravidlo biskupovo a další) vytvořené především ke kontrole a regulaci tzv. lidového kacířství. Vedle toho existovalo mnoho tzv. příruček (inquisitione hereticorum) vyhotovených inkvizitory, kteří v nich zdokonalovali procesní postupy při vyšetřování kacířů. [10]

Vyhledávání a stíhání kacířství bylo však ponejprv ponecháno biskupům, trestání pak světské moci. Počátky byly velmi rozpačité a umírněné, převládala taktika přesvědčovací, psychologická. Zhruba koncem 13. století již měla církev dostatečné informace o tom, jaká je povaha kacířských hnutí a použité nástroje se jevily jako neúčinné. Proto byl zřízen specializovaný vyšetřovacího a soudní orgán – inkvizice. [11]

Vznikly inkviziční tribunály, které nabyly téměř všude podobných rysů, a dá se říci, že to byly první nadnárodní instituce trestního práva vůbec. Nešlo zde samozřejmě o nějakou cílenou panevropskou instituci, ale společné bylo, že inkvizitoři byli rekrutováni z řad tzv. žebravých řádů, zejména Dominikánů, byli jmenování přímo papežem, vůči osobám podezřelým z kacířství vystupovali ex officio, sami vznášeli obvinění, vedli vyšetřování a vynesli rozsudek a trest. Celé řízení bylo tajné, tedy neveřejné. Prostředkem k vynucení doznání bylo uvěznění a/nebo tortura. Pokud kacíř nebyl ochoten přistoupit k tzv. dohodě s inkvizicí o uznání viny, jako to učinil například Galileo, jenž tak dosáhl jen domácího vězení, čekal ho přísný trest jako Jana Husa nebo Giordana Bruna.[12]  Kontrola nad trestním řízením formálně ani prakticky neexistovala a až v případech zcela extrémních (zejména ve Španělsku) zasahoval Svatý otec.  Světská moc této politice jen asistovala a to zpravidla tím, že vykonávala inkvizicí uložené tresty, od dlouhodobého, často neomezeného vězení až po trest smrti. Výjimkou byla doba oslabeného papežského mandátu díky schizmatu, kdy se role inkvizitora ve vztahu k Templářům nebo Židům zmocnil francouzský král a papež dlící ve sféře jeho vlivu v Avignonu procesům jen nečinně přihlížel.[13]

V případě Kladiva církev opřela svou trestní politiku o nebývale zostřenou represi a Kladivo jí k tomu poskytlo novou, tomu odpovídající, sjednocenou úpravu zaměřenou na speciální činy a speciální subjekty. Kladivo odráželo dobový trestně politický cíl, který je v něm opakovaně zdůrazňován: „Zvláště v těchto těžkých dnech, kdy naše duše jsou obklíčeny tolikerým nebezpečenstvím, musíme mít před očima přísný soud, který na nás dopadne, jestliže mu podlehneme…“ [14]

Kladivo bylo faktickým vyvrcholením církevní trestní politiky ve vztahu k tzv. odstředivým tendencím a předznamenalo nástup hysterických čarodějnických procesů nejen v Evropě, ale i v zámoří, s průběhem velmi podobným těm, které se odehrávaly v novodobých totalitních režimech, u nás koncem 40. a počátkem 50. let minulého století.

Dámy a pánové, Kladivo na čarodějnice je těžké čtení. Jde vlastně o velmi chaoticky a kazuisticky psaný hmotněprávní i procesní předpis, obsahující spoustu nesourodých, jakoby nahodile soustředěných tvrzení a postupů, jejichž cílem je usvědčit podezřelou osobu z čarodějnictví. Obsahuje jak skutkové podstaty, tak procesní postupy k jejich prokázání. Text je formulován a sestaven tak, že čtenář často není schopen přesně rozlišit, co je ještě norma a co je již důvodová zpráva.

Definice trestného činu byla obecná – „ posedlost ďáblem nebo obcování s ďáblem.“  Speciálním subjektem trestného činu podle Kladiva byly ženy – čarodějnice, i když muži jako potenciální čarodějové nebyli z okruhu pachatelů zcela vyloučeni. Kladivo však ženám a priori přisuzovalo vhodnější „endogenní kriminogenní faktory“ a to hašteřivost, závist a chtíč, kterých ďábel (v mužské podobě) zneužívá, s nimi souloží a tak si je podrobuje. Proto se předpis zaměřoval zvláště na ně.[15]

Existence čarodějnic nebo čarodějů byla Kladivem označena za základní článek katolické víry a cituji „ trvání na jejich neexistenci zavání kacířstvím“.[16]

Každý kacíř ale nemusel být současně čarodějem a naopak. Za kacíře byl označen ten, kdo kázal a hlásal kacířské učení, nebo mu bylo prokázáno hodnověrnými svědky nebo se sám ke kacířství přiznal, přitom nemusel nutně obcovat s ďáblem. Z toho plyne, že čarodějnictví bylo deliktem ve vztahu ke kacířství speciálním.[17]

Obviněný před výpovědí přísahal na evangelia, že bude mluvit pravdu.[18] Hned v úvodu Kladiva byly stanoveny konkrétní otázky, jejichž zodpovězení nebo nezodpovězení obviněným mělo zásadní procesní dopady na skutkový stav a právní stav.[19] Dokazování bylo prováděno v duchu zákonné teorie průvodní.[20] Připouštěla se jen obhajoba ex offo. Obhájcem měl být soudcem ustanovený muž umírněný a držící se pravdy.[21] Celé řízení až do vyhlášení rozsudku bylo tajné. Rozumí se, že i svědci byli zpravidla utajeni, což vylučovalo právo účasti obhajoby na jejich výslechu. [22]  K doznání, jako nezbytnému cíli procesu[23] se nejprve použil propracovaný psychologický nátlak, pak dlouhodobé uvěznění na náklady obviněného a nestačilo-li, tortura.[24]

Dámy a pánové, asi se ptáte, proč jsem uvedl tento křiklavý příklad? Protože se jedná o historicky omezený, trestně politický důkaz hypertrofie trestní represe tam, kde tvůrce úpravy a ti, kteří ji aplikovali, prostě neuměli dosáhnout kýženého výsledku jiným způsobem. Inkviziční proces zásadou vyhledávací ovlivnil všechny kontinentální modely trestního řízení.  S ohledem na to, co bylo uvedeno shora, se vůči němu moderní trestní řízení vymezuje jako osvícená inkvizice, založená na zcela jiných hodnotách a zásadách.

Obraz II. Trestní zákon oupadkový 1835

Ve třicátých letech 19. století se v Habsburské monarchii jako závažný delikt začalo vnímat tzv. podloudnictví, resp. pašeráctví, což byla utajovaná přeprava zboží přes státní hranice porušující platné zákony dané země a s tím související úmyslně nesprávně vedené účetnictví maskující daňové a celní úniky.  Postih těchto činů nebyl jednotný a tak se císař Ferdinand I. Dobrotivý rozhodl v roce 1835 vydat nový – vedlejší trestní zákon, který sice v názvu má „oupadek“, tedy zdálo by se, že jde o konkursní předpis, ale ve skutečnosti tomu tak není, oupadkem se zde myslí negativní vliv určitých činu na státní kasu.[25]

Zákon byl ve vztahu k úpravě postihu obecných trestných činů v Josefově trestním zákoníku speciální. V právních dějinách mu není věnována žádná pozornost, ale přesto si ji v určitém trestně politickém ohledu zaslouží, proto jsem ho pro Vás vybral jako ukázku druhou.

Předpis byl podle císařových slov v preambuli přijat jako tzv. vedlejší trestní zákon s cílem „ doplnit spravedlivé zákonodárství o zákon o zvláštních deliktech, dosud obsažených v různých právních předpisech… založený na pravidlech spravedlnosti a shodující se s všeobecným trestním zákoníkem tak, aby nikdo, kdo by podle trestního zákoníku nebyl vinen, nemohl být za úpadkové činy stíhán, leda by byl uznán podle nového kodexu vinným… a byl mu uložen jen takový trest, kterého je za konkrétní čin zadostiučinění, aby s viníkem, co do druhu a výše trestu v souladu s účelem trestu mírně se nakládalo, aby obviněnému bylo usnadněno řádně se hájit, pokud tomu účel zákona dovoluje, a aby státní poklad nebyl trestnými činy zkrácen, a nalezl v stíhání za ně mocné ochrany…“

Předpis je dobově kazuistický, obsahující jak hmotněprávní tak procesní ustanovení. Hmotněprávní ustanovení nasvědčují skutečné vůli zákonodárce vyjádřenou slovy o vyvážené potřebě mocné ochrany a současně spravedlivého rozhodnutí. Ve vztahu k represivní a odplatné právní úpravě obsažené v Josefově trestním zákoníku tento předpis oplývá duchem prevence, regulace a kontroly, tj. snahou především odvrátit potenciální pachatele od spáchání trestného činu a to zejména v oblasti trestů a zajistit jim spravedlivé a proporcionální řízení.

A tak se dozvíme, že mezi tresty náležely zákaz činnosti, pokuta, propadnutí věci, policejní dohled, vyhoštění a zveřejnění jména pachatele (dání do novin). [26]Jak moderní, řekli bychom. Trest se zmírňoval tehdy, pokud se za nápravu pachatele zaručila důvěryhodná osoba. Jen v případech organizovaných skupin nebo jako trest náhradní, bylo možno uložit vězení v trvání 24 hodin až 4 let. Pachatelům nezletilým se ukládalo vězení jen tehdy, nebylo-li možno cíle trestu dosáhnout jinak (dohled rodičů nebo opatrovníka) a nesmělo přesáhnout jeden rok.

Mimořádně zajímavá jsou procesní ustanovení obdobná těm, jimiž je vybaveno soudobé české trestní řízení, jako jsou ustanovení o složení soudu, právu na tlumočníka, náležitosti protokolu, o výpovědi obviněného, o listinných důkazech, o výpovědích svědků, o znaleckém posudku atd. Jinak ovšem proces nese stále typické rysy zákonné teorie průvodní. Mám na mysli ustanovení o tom, jakými důkazy lze tu kterou skutečnost prokazovat (například, které důkazy lze použít proti obviněnému, a které zas k jeho obraně), které důkazy jsou přípustné (přiznání výslovné a přiznání učiněné mlčky), které jen relativně (pochybný svědek ve prospěch obviněného) a které jsou absolutně nepřípustné (svědek do 14 let věku). Předpis obsahuje mimořádně rozsáhlou úpravu opravných prostředků, možnost žádat o milost a zákaz reformationis in peius. [27]

Kodex je dokladem nesmělých pokusů o změnu represivní a odplatné povahy určitých oblastí trestního zákonodárství, zde ve sféře cel, daní a poplatků. Pozitivní změny v trestním právu hmotném však nedokázala následovat zastaralá procesní ustanovení, stále ještě vyjadřující nedůvěru ve svobodný a nezávislý soudcův úsudek, která tuto obavu nedokonale kompenzovala zákonnou formální objektivizací a velkým rozsahem opravných prostředků.

Obraz III. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob č. 418/2011 Sb.

Jako třetí a poslední příklad trestní politiky jsem zvolil předpis, jehož přijetí nebylo jen výrazem trestní politiky státu ve vztahu k neukázněným, právnickým osobám, ale politiky, která pochází s oblasti mezinárodního práva veřejného, resp. evropského práva, politiky, kterou prosazují mezinárodní organizace ve snaze kontrolovat, resp. regulovat přeshraniční kriminální aktivity právnických osob na kapitálovém trhu nebo v rámci volné, především komerční soutěže.

Chceme-li, nalezneme desítky aktů mezinárodního práva veřejného a evropského práva, z nichž požadavek na trestní odpovědnost právnických osob nebo jinou stejně účinnou, přiměřenou a odrazující vnitrostátní úpravu. Znamená to v důsledku rozšíření trestní politiky státu, vnímané dosud v rámci jeho hranic jako součást vnitřní suverenity, na nadnárodní úroveň, kterážto potřeba plyne z šířící se nadnárodní a organizované povahy trestné činnosti.

Záleží samozřejmě na tom, jak stát na svůj mezinárodní závazek reaguje. Česká republika, zejména pod vlivem OECD[28], ale také díky potřebám mezinárodní justiční spolupráce v Evropské unii, zavedla trestní odpovědnost právnických osob v roce 2012 a připojila se tak k desítce států s tzv. pravou formou odpovědnosti právnické osoby. Je třeba poznamenat, že každý stát, který přistoupil k této formě regulace společenských vztahů, zesiluje trestní represi.

Pominu-li pozoruhodný vývoj této úpravy počínaje nepřijatým návrhem v roce 2004 a konče překotným legislativním procesem v roce 2011, pak nemůžeme nevnímat problematický přístup českého státu k základům trestní odpovědnosti v pouhých 4 letech po nabytí účinnosti zákona.

Zmíním jen tři aspekty, které však samy o sobě vyvolávají pochybnosti o záměrech zákonodárce a vytvářejí právní nejistotu.

Prvním z nich je katalog trestných činů, který po novelách obsahoval v § 7 celkem 85 trestných činů (pozitivní výčet) ze zvláštní části trestního zákoníku, zatímco díky novele zákonem č. 183/2016 Sb., se výčet rozšířil na celých nejméně 260 (negativní výčet). Zákonodárce tedy ještě zpřísnil trestní represi.

Druhým významným krokem, provedeným stejnou novelou, jdoucím však směrem opačným, tedy k dekriminalizaci, je rozšíření vyvinujícího ustanovení určeného původně pro zaměstnance, jejichž čin se právnické osobě jinak přičítal, také na všechny osoby za právnickou osobu jednající (§ 8 odst. 5 zákona). Chtěl tím snad zákonodárce vyvážit navýšený počet trestných činů nebo posílit preventivní povahu právního předpisu nebo prostě jen podlehl tlaku určitých politických skupin? Vzhledem k tomu, že novela vznikla jako poslanecký návrh, máme problémy přesně zjistit, jakou kriminálně politickou úvahou se zákonodárce při jejím zavedení řídil… přesněji – to se asi už nedozvíme…

Velmi pozoruhodný trestně politický přístup zvolil zákonodárce ve vztahu k některým trestným činům, které zcela vyloučil z katalogu jako tzv. vlastnoruční. Zapomněl snad legislativec na formy trestné součinnosti? V případě trestného činu Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 TZ, který do katalogu trestných činů určených právnické osobě původně nepatřil a nepatří ani dnes, ačkoli není myslím typičtější skutková podstata, u které bychom očekávali opak, jde o tzv. mrtvou skutkovou podstatu. Svérázné znaky tohoto trestného činu v praxi musí ve vztahu k osobě fyzické nutně způsobovat důkazní nouzi, zatímco v případě právnické osoby nikoli.  A určitě bych mohl pokračovat…

  1. Závěr

Dámy a pánové, historický vývoj trestního práva nám ukazuje, jakým směrem se v tom kterém období trestní politika ubírala. Je to empirický, zkušenostní, dogmatický, ale hlavně skvělý zdroj informací a poučení nejen pro právní teoretiky. Je odrazem dosažené úrovně vnímání úlohy trestního práva, je důkazem kvality trestněprávní nauky a vědy v širokém slova smyslu, ale je nutné ho vnímat především jako určitou koncepci trestání v konkrétní společnosti, s nímž ale musíme také umět pracovat a nikoli za ním „zabouchnout dveře“ začínat „od piky“ nebo pošilhávat po zahraniční, zcela cizí koncepci. Není to tedy skok tu vpravo tu vlevo, tu vpřed a tu zas vzad, není to ani výlet s lodí bez kormidelníka. Je to více-méně stálý historický determinovaný, ale plynulý proces vytváření ochrany hodnot, které obecně uznáváme a je to proces nekonečný.

V České republice jsme si tak nějak už zvykli na to, zákonodárce se k dlouhodobým záměrům staví spíše opatrně, snad lepším slovem bude nesměle nebo nejistě. Samozřejmě jsou výjimky. Jestliže pozitivní přístup byl zvolen k rekodifikaci  trestního práva hmotného u osob fyzických, pochválit musíme i zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech.[29] U některých dalších už o tom tak přesvědčen nejsem. Už jsem komentoval zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Zcela jasná není ani koncepce trestního řízení. Mám pochybnosti o tom, že k pozitivním změnám dojde i ve veřejné žalobě. Další tzv. vedlejší trestní zákony, jako zákon o obětech[30] sice naznačuje jasný směr trestní politiky podobně jako zákon o soudnictví ve věcech mládeže,[31] ale kvalita jejich provedení je při nejmenším pozoruhodná.

Když do legislativy zasahují soudci, má výsledek jasně pro-justiční nádech, když státní zástupci – bývá to příliš represivní a obhájci – jako by někdy byli jen zaměstnanci obviněných. A občas si prosadí svou i Ústavní soud, jenž vázán jen ústavním pořádkem, jakoby někdy zapomínal, že jen podle Ústavy se soudit nedá.

Dílčí novelizace trestních předpisů připomínají občas víc, než koncepci přešlapování na místě, jindy ony skoky doprava či doleva, zvláště, pocházejí-li předlohy z dílny Evropské komise a parlamentu, se kterými se obtížně polemizuje. Máme Ústav kriminologie a sociální prevence, jenž produkuje výborné koncepční podněty jak na běžícím páse.[32] Jen to tak trochu vypadá, jako když ten pás běží vedle a skoro se na něj zapomnělo.

Máme rámcovou/hlavní linii, jedna její větev znamená ochranu společnosti a jednotlivců před trestnou činností, druhá ukazuje úroveň dosažených lidských práv a základních svobod. Koncepce trestní politiky musí reflektovat obě současně a proporcionálně, hlavně ne nahodile. Kladných i záporných inspirací z minulosti máme dostatek. V jejím rámci lze určitě vytvářet dlouhodobé koncepce, které ale vyžaduje dostatek času, politické vůle, dlouhodobého společenského konsensu a odborných znalostí.

[1] Činí tak například Prušák, J. ve své Studii o účastenství. Praha: Bursík a Kohout. 1909 např. str. 64 a další.

[2] Splnař.,V. Fenyk,J., Císařová,D., Vanduchová,M. Systém českého trestního práva. díl I., vydání první, Praha: Novatrix 2009. Str. 13, sám ale vychází ze starších prací.

[3] Slavíček, J., Úvod ve studium trestního hmotného práva vůbec a ve studium rakouského obecného zákonníka trestního. Praha: nákladem Dra.Ed. Grégra, 1866, s. 8.

[4] Musil, J., Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo č, 1/1998, s. 3.

[5] Ivor., J. a kol. Trestné právo hmotné.Všeobecná časť. Bratislava: Iura edition., 2006, s. 20.

[6] Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná a zvláštní část, 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2006. s. 35

[7] In Lahti, R. Nuotio K. ( eds.).  Criminal Law Theory in Transition. Helsinki: Finnish Lawyers´Publishing Company, 1992, s. 157

[8] Kuchta, J. Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck 2005, s. 9n

[9] Pokud v dalším textu odkazuji na „Kladivo“, vycházím z druhého vydání (2010) českého překladu MM – pod označením „Kladivo na čarodějnice“ skvěle zpracovaného podle Lyonského vydání MM Claudia Bourgeata v r. 1669 Jitkou Lenkovou a vydaného v nakladatelství Levné knihy Praha.

[10] Given, J.B. Inquisition and Medieval Society: Power, Discipline, and Resistance in Languedoc. Ithaca, New York. Cornell University Press. Sage House 1997. s. 28-41

[11] Kladivo – úvod překladatelky

[12] Lawrence S., Lerner,S. Gosselin, E.E. Galileo and the Secter of Bruno. Scientific American 255(1986) č. 5, str. 115n, srov. též Jan Pavel II. Konec případu Galilea Galileiho. Universum č. 9/1993. s. 1–8

[13] Barber, M. Proces s Templáři. překlad Jiří Kasl. Praha: Argo. 2008. S. 47-69n nebo původněji Deleclos, M. Caradeau, J.-L. Histoire de l´Ordre de Temple. Paris : Trajectoire. 2011. S. 367-418.

[14] Základní „trestně politická“ argumentace je v odpovědích na inkviziční otázky – zde např. viz odpovědi na otázku I. – s. 37-51.

[15] Kladivo s. 125n

[16] Kladivo s. 37

[17] Kladivo s. 117n

[18] Kladivo s. 495

[19] Kladivo – přehled otázek celého díla (nestránkováno)

[20] Kladivo s. 483n

[21] Kladivo s. 508

[22] Nebylo zcela vyloučeno jejich jména obviněnému sdělit, což ale podléhalo předchozímu přísnému hodnocení inkvizitorem (Kladivo např. s. 502-503 nebo s. 515-519)

[23] Kladivo s. 499-500 a jinde.

[24] Kladivo s. 527n.

[25] Trestní zákon o přestoupeních oupadkových. Praha : nakl. Synové Bohumila Háze, 1835.

[26] § 36 a násl.

[27] § 656 a násl.

[28] Srov. např. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích č. 25/2000 Sb.m.s.

[29] Zák. č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[30] Zák. č. 45/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[31] Zák. č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[32] Srov. Střednědobý plán výzkumné činnosti IKSP na léta 2016-2019 na www.ok.cz/iksp/