Lenka Bradáčová: Etika v trestním řízení

Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová Foto: Senát

Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová se v posledním čísle časopise Státní zastupitelství zamýšlí nad etikou v trestním řízení. Článek přinášíme v plném znění.

Profesní etika právníků bývá někdy označována jako profesní odpovědnost a není tomu tak bez důvodu. Soubor etických požadavků specificky vázaných na druh profese, jež je třeba respektovat, a která se stále častěji objevují v normativní podobě coby součást psaných kodexů, se snaží být vodítkem při řešení životních situací spojených s výkonem právnických profesí. Vodítkem, které má pomoci nalézt v konkrétních případech odpověď na naše otázky ohledně správného, odpovědného chování. Samotným předpokladem hodnotné úvahy, z níž vzejde rozhodnutí, je odborná způsobilost, pod niž řadím i znalost etických pravidel, které nám umožňují se rozhodovat svobodně, tedy nezávisle, tak i sama zkušenost s různými typy mnohdy emočně vypjatých situací a reakcí okolí.

Se standardy etického chování se setká státní zástupce již na samotném počátku profesní dráhy, kdy jednou z podmínek vzniku pracovního poměru státního zástupce k České republice je bezvýhradné složení slibu do rukou ministra spravedlnosti. Slib obsahuje mimo jiné závazek, že státní zástupce bude při výkonu funkce i v soukromém životě chránit důstojnost svého povolání. Důstojnost je pak vnímána jako atribut vysoké společenské prestiže, k němuž se váže respekt a úcta okolí. Lze na ni pohlížet jako na průmět speciálního komplexu morálních hodnot do postojů a chování, ať již jde o internalizované hodnoty, nebo o reprezentaci hodnot instituce.[1]

Státní zástupce výkonem své funkce zajišťuje působnost státního zastupitelství a jím provedené úkony jsou považovány za úkony instituce v celém rozsahu zákonem svěřené působnosti, tedy i v rámci výkonu hlavní působnosti, kterou je zastupování státu a ochrana veřejného zájmu v trestním řízení. Toto institucionální zastoupení se potom promítá do hodnocení státního zastupitelství jako celku. Úspěch, důvěra v každého jednotlivého státního zástupce je součástí důvěry v instituci. Stejně tak je exces jednotlivce, jakožto poruchový jev, přičítán státnímu zastupitelství coby celku. Státní zástupci hrají klíčovou roli v systému trestního soudnictví a přispívají k zajištění právního státu. Aby mohli dostát svým povinnostem, musí stát respektovat nezávislost a autonomii jejich úřadu, efektivně vykonávat správu a zajistit kvalitní právní prostředí. Státní zástupci sami pak musejí odpovědně plnit veškeré své úkoly, respektovat zásady, na nichž je veřejná žaloba vystavěna, a ve svém soukromém životě se vystříhat všeho, co by mohlo vyvolat důvodné pochybnosti o řádném plnění povinností. Trestní řízení je v jeho dnešní podobě možno zjednodušeně charakterizovat jako vysoce formalizovaný proces, jehož účelem je objasnění trestného činu a spravedlivé potrestání pachatele. Průběh trestního řízení je svázán často rigidními pravidly a chování a jednání státního zástupce v jeho průběhu ovládáno nejen trestním řádem vymezenými postupy, ale také profesními etickými standardy. Státní zástupce by si měl v průběhu řízení počínat profesionálně tak, aby mohl být jeho postup označen za odborný, zákonný, nezávislý a důvěryhodný, jeho vystupování má být důstojné. Pokud máme blíže rozvést jednotlivé standardy, mohou nám být inspirací jak mezinárodní dokumenty[2], tak etické kodexy[3].

Při srovnání povinností uložených zákonem s pravidly, která jsou obecně uznávaná coby normy etické, dojdeme k závěru, že tyto se mnohdy překrývají, a to ať se jedná o zákon č. 283/1994 Sb., o státním zastupitelství (dále jen zákon) či zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen trestní řád). Pokud státní zástupce svým zaviněným chováním nebo jednáním snižuje důstojnost výkonu funkce, ohrožuje důvěru v činnost či odbornost postupů státního zastupitelství, dopouští se při kumulaci s dalším znakem (požadovaná intenzita ohrožení či poruchy) kárného provinění. Nejedno řízení vedené o kárném provinění ukazuje, že při uznání viny ze spáchání kárného deliktu identifikuje kárný soud porušení zákonem uložené povinnosti, která je ve svém důsledku porušením rovněž pravidla etického.

Obecné základní povinnosti státního zástupce vymezuje ustanovení § 24 zákona, podle kterého je státní zástupce při výkonu své funkce povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví. Dále zákon demonstrativně vymezuje povinnosti státního zástupce, z nichž se vybrané pokusím, s akcentem na trestní řízení, porovnat s obecně respektovanými etickými standardy.

Jak jsem již zmínila, je jedním ze stěžejních předpokladů správného jednání státního zástupce jeho odbornost [4] . Státní zástupce musí rozhodovat na základě znalosti právních předpisů a rozhodovací praxe soudů s přihlédnutím k poznatkům právní vědy. Pokud jeho vědomosti nedosahují požadované úrovně, má povinnost si v rámci vzdělávacího procesu, ať již formou samostudia či vzdělávání institucionálního, potřebné znalosti doplnit.

Následují výrokové části vybraných rozhodnutí kárných senátů:

Schopnost činit kvalitní rozhodnutí patří k základním předpokladům způsobilosti k výkonu funkce státního zástupce.[5]

Výkon funkce státního zástupce vyžaduje nejen značné penzum odborné znalosti a teoretických vědomostí, jakož i praktických vědomostí v této sféře, ale mimo jiné také značný morální kredit, neboť funkce státního zástupce je obecně spojena s velkou prestiží ve společnosti.[6]

Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud přehlédne změnu právní úpravy a vydá policejnímu orgánu příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, ač takový příkaz může v přípravném řízení vydat pouze soudce, a takovým jednáním zapříčiní nezákonnost policejním orgánem provedené prohlídky jiných prostor a pozemků.[7] Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud nepodá odvolání proti rozsudku, a to v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu, kterým byl obžalovanému uložen trest zcela zjevně nepřiměřeně nízký.[8]

Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud byl v řadě věcí nečinný, a to i z důvodu své nerozhodnosti.[9]

Státní zástupce je povinen dbát ochrany základních lidských práv a svobod a tato povinnost se promítá nejen do mnoha jeho postupů vymezených trestním řádem, ale je zmíněna i v rámci etických doporučení. Státní zástupce je povinen dodržovat pravidla spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách promítnutá v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Svou činností by měl přispívat k efektivnímu fungování trestního soudnictví a nezahajovat trestní stíhání či v tomto pokračovat, pokud prováděná šetření ukazují na nedůvodný postup.[10]

Zásadním pro posílení jistoty státního zástupce v rozhodovacím procesu se v tomto kontextu jeví rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 12 Ksz 7/2014. Nejvyšší správní soud označil vedení trestního stíhání a podání obžaloby, coby výraz vnitřního přesvědčení veřejného žalobce o existenci potřebného stupně pravděpodobnosti spáchání trestného činu obviněným, za něž by státní zástupce v zásadě neměl být postihován, i když se podezření z trestné činnosti nakonec nepotvrdí. Ostatně toto: „proces nalézání práva může být komplikovaný a nejednoznačný. Právě proto, že trestní právo není kauzální disciplínou přinášející vždy jediný možný výsledek, je důležitý systém posouzení věci v jednotlivých fázích trestního řízení, v nichž lze eliminovat případná pochybení učiněná v předchozím stadiu. K nápravě nedostatků činnosti státního zástupce v trestních věcech by tak především mělo sloužit řízení před soudem, nikoliv podání kárného návrhu po právní moci zprošťujícího rozsudku. V opačném případě by totiž funkce veřejného žalobce byla, dle soudu, mimořádně rizikovou záležitostí, jež by státní zástupce odrazovala od vedení trestního řízení ve skutkově složitých či právně sporných případech, u nichž existuje reálná možnost zproštění obžaloby. Zbavení státního zástupce odvahy stíhat a žalovat právě takové skutky by nepochybně představovalo velmi nežádoucí důsledek hrozby jejich postihu v kárném řízení za vynesení zprošťujícího rozsudku, který nelze připustit. Vedení trestního stíhání a podání obžaloby, které byl obžalovaný soudem pravomocně zproštěn, může založit kárnou odpovědnost státního zástupce zcela výjimečně. Je tomu tak v případech, kdy státní zástupce flagrantně poruší své povinnosti postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení, případně i v následném řízení před soudem. Při vynesení zprošťujícího rozsudku může k takovému excesu dojít například tehdy, když je někdo bezdůvodně stíhán pro skutek, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem, nebo když je stíhán pro skutek, který podle ustálené judikatury vrcholných soudů není trestný, a odlišný právní názor nebyl policejním orgánem ani státním zástupcem ničím zdůvodněn. Zproštění obžaloby může založit kárnou odpovědnost i tehdy, kdyby se státní zástupce v trestní věci vůbec nezabýval základními skutkovými a právními otázkami, bez nichž nemohl uvažovat o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu, nebo kdyby si ve vztahu k nim neopatřil žádné důkazy a nenavrhl soudu jejich provedení.“ Takovéto hypotetické případy jsou dle Nejvyššího správního soudu ukázkou vedeného zcela neodůvodněného trestního stíhání, což představuje natolik závažné a hrubé pochybení, při němž by muselo být přistoupeno k postihu v řízení kárném.

V průběhu trestního řízení přichází státní zástupce do kontaktu nejen s osobami práva znalými, ale rovněž s právními laiky, a to často v situacích emočně značně vypjatých. Obecně lze shrnout pravidla požadovaného chování pod pojem důstojnost vystupování, jak činí Kodex profesní etiky státního zástupce a dikce zákona.

Státní zástupce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům, jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná.[11] Měl by pamatovat na to, že slušné vystupování a věcná a klidná argumentace posiluje autoritu jeho i celého státního zastupitelství[12].

Slovní spojení náležitá úcta je pak dále užito v pravidlech profesní etiky a pravidlech soutěže advokátů České republiky[13] či v zákoně o soudech a soudcích[14].

Náležitou úctu vnímám coby projev respektu, ohleduplnosti, zdvořilosti, opak slova je pohrdání, drzost či ponižování, jichž by se neměl nikdo z účastníků řízení dopouštět. Je povinností soudu při porušení tohoto pravidla stranami na takový stav důsledně a spravedlivě reagovat a nadřízených či kontrolních orgánů jednotlivých právnických profesí plnění těchto etických standardů prosazovat. Jejich významná role je podtržena i nastavením speciálního postupu v situacích, kdy se obhájce a v řízení před soudem státní zástupce dopustí jednání, jímž přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo se k soudu chová urážlivě nebo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle zákona. V takovémto případě není ukládána soudem pořádková pokuta, ale podnět směřující na porušení povinnosti státním zástupcem či obhájcem je předán příslušnému orgánu ke kárnému postihu, který je povinen o výsledku vyrozumět orgán, který podnět podal[15].

Příslušný orgán státního zastupitelství či České advokátní komory je povinen podnět přezkoumat a rozhodnout, zda došlo k porušení povinnosti v intenzitě, která zakládá kárné provinění, či nikoli. Právě zde se nejčastěji uplatňuje výklad a aplikace etických pravidel. Z minulosti je možno připomenout kárná rozhodnutí dopadající na situace nedůstojného vystupování státních zástupců. Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud se neuctivě chová k vedoucímu státnímu zástupci[16]. Jednáním na pracovišti spočívajícím v neuctivých verbálních i fyzických projevech vůči kolegyni státní zástupkyni, která je vnímala jako nevítané a nevhodné, je porušena povinnost státního zástupce podle § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství vystříhat se všeho, co by mohlo ohrozit vážnost funkce státního zástupce, a podle § 24 odst. 4 citovaného zákona zachovat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům[17]. Státní zástupce v žádném případě nesmí být hrubý k žádnému stěžovateli, a to v zásadě bez ohledu na to, jak se chová sám stěžovatel. I v případě hlučného či jinak nevhodného chování stěžovatele je státní zástupce povinen jednat zdvořile, a je-li nutno trvat na určitém stanovisku či opatření, je povinen učinit je sice rozhodně, avšak klidně, slušně a korektně s plným respektováním osoby podatele[18]. Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud se opakovaně dostavuje na pracoviště ve stavu opilosti nebo ve stavu abstinenčních příznaků a v tomto stavu působí jako státní zástupce i u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, přičemž stav opilosti nebo abstinenční příznak jsou na něm zjevně patrné[19].

Přestože je tento příspěvek primárně zaměřen na profesní etiku státních zástupců, považuji za užitečné na tomto místě zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 6 Ads 41/2008, který reaguje na případy nesprávného přenášení odpovědnosti za obsah výroku advokáta, porušující zásady etiky advokáta, na osobu klienta. Nejvyšší správní soud označil za scestnou argumentaci advokáta, že jeho profesní závazek vázanosti pokynem klienta ospravedlňuje užití výrazových prostředků, které klient požaduje, respektive které (byť expresivně) vyjadřují klientovy názory na soudní rozhodnutí. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je sice advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, nicméně pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Přitom podle § 17 téhož zákona je advokát při výkonu advokacie povinen postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Postavení stěžovatele jako advokáta jej tedy zavazuje naopak k mnohem vyššímu standardu chování a neumožňuje akceptovat u advokáta způsoby, které by snad byly omluvitelné jistými okolnostmi u účastníka řízení.

Důstojnému vystupování se rovněž věnuje Mravní kodex Unie státních zástupců. Státní zástupce dbá, aby jeho vystupování bylo rozhodné, ale klidné, důstojné a slušné[20].

Etická komise Unie státních zástupců se již v roce 2011 zabývala možným porušením Mravního kodexu státních zástupců právě ohledně důstojnosti vystupování státního zástupce a analyzovala, dle jejího názoru, nedůstojný obsah mediálního vystoupení konkrétního státního zástupce, právě v etické rovině. Mediální vystoupení bylo kvalifikováno jako nejisté, rozpačité a místy dokonce i plačtivé. Etická komise jednání označila jako nedůstojné, kdy omluvou státnímu zástupci nemohla být ani skutečnost mediální neobratnosti způsobené nedostatkem zkušeností s komunikací se zástupci veřejných sdělovacích prostředků.

Právě komunikace se zástupci médií je další z oblastí, kde se uplatňují profesní etické standardy. Veřejní žalobci jsou nabádáni, aby pravidelně informovali veřejnost prostřednictvím médií o své činnosti a jejich výsledcích. Pokud je veřejný žalobce vystaven nespravedlivému útoku ze strany médií, má právo spornou informaci korigovat, taktéž může využít jiného právního prostředku dle národního práva. Nicméně ve zmíněných případech, jakož i v případech rozšíření nepravdivých informací o osobách či skutkových okolnostech případu, na němž veřejný žalobce pracuje, je žádoucí, aby zpětná vazba byla přednostně učiněna prostřednictvím vedení veřejné žaloby. Zmíněná institucionální reakce minimalizuje nutnost využívat práva na odpověď, jež je zaručeno každé osobě, stejně tak minimalizuje i riziko nadměrné personalizace konfliktů[21].

Kvalitní, tedy přesvědčivá a srozumitelná sdělení posilují nezbytnou důvěru veřejnosti v činnost veřejné žaloby. Mediální vyjádření musíme činit při uvědomění si, že žijeme v době, kdy je veřejný prostor zahlcen informacemi, které zpochybňují fungování čehokoli a důvěru v kohokoli. Tento pocit pak mohou posílit naše neobratná vyjádření, neschopnost věrohodně zdůvodnit své kroky a bezpochyby nepředvídatelná, excesivní rozhodnutí. Kárné senáty se ve své praxi zabývaly i hodnocením této problematiky.

Státní zástupce se dopustí kárného provinění, pokud v souvislosti s věcí, nad kterou vykonává dohled, označí bez reálného důvodu ve sdělovacích prostředcích projevy obhájců v této věci jako spadající do sféry organizovaného zločinu[22].

Státní zástupce poskytne médiím (tisku) informace o svých osobních vztazích z minulosti, které sám deklaruje jako – pro veřejnost hodnotící důvěryhodnost státního zástupce – nepochybně znepokojující až šokující, přičemž své setrvání ve funkci odůvodní za těchto okolností ryze materiálními motivacemi[23].

Odkazem na vybraná rozhodnutí kárných senátů a citací částí, pro tuto problematiku významných, dalších soudních rozhodnutí, jsem se pokusila doložit, že hranice mezi „pouhým etickým prohřeškem“ a naplněním znaků kárného provinění může být velmi tenká a že některé typy jednání mohou být nesouladné, jak s etickými standardy, tak mohou současně naplňovat podstatu kárného provinění, spočívající v porušení zákonné povinnosti. Vedle toho se potom můžeme setkat s nežádoucím chováním, které bude v rozporu pouze s pravidly etickými. S pravidly, která jsou nadstavbou a která by měla být vlastní státnímu zástupci v rámci profesní odpovědnosti.

Přesto, že mezinárodní doporučení[24] směřují k vytvoření komplexních a podrobných kodexů profesionální etiky, které by měly být zveřejněny, považuji za významnější napnout úsilí k dosažení obecné akceptace etických standardů, spočívající ve vnitřním ztotožnění se s nepsaným pravidlem coby každodenní samozřejmostí. Pokud zvolíme cestu psaného závazného kodexu, potom na něj pohlížejme nikoli jako na seznam povinností vynutitelných pohrůžkou sankce, ale jako na zdroj inspirace a vodítko pro správné řešení složitých situací profesního i osobního života, s nimiž nemáme dosavadní zkušenost a současně na ně není možno nalézt řešení v dosavadní rozhodovací praxi.

Závěrem si dovolím použít citaci z Římské charty: Veřejní žalobci jednají na základě veřejné odpovědnosti. Ctění obecných právních principů a etických hodnot všemi veřejnými žalobci je zásadní pro řádný výkon spravedlnosti a pro dodržování nejvyšších odborných standardů. Veřejní žalobci musí být schopni identifikovat etické problémy, které s sebou nese jejich profese, a používat správných principů k jejich řešení.

[1] Sociologická encyklopedie, Sociologický ústav AV ČR, www.encyklopedie.soc.cas.cz

[2] Pravidla stavovské zodpovědnosti a přehled základních povinností a práv prokurátorů přijatá Mezinárodní asociací prokurátorů (IAP) dne 23. 4. 1999 v Amsterodamu. Doporučení Rec(2000)19 Výboru ministrů rady Evropy člen- ským státům o roli veřejné žaloby v systému trestní justice. European Guidelines on Ethics and Conduct for Public Procesutores, přijatá na konferenci evropských prokurátorů dne 30. 5. 2005 v Budapešti, CPGE (2005)05. Stanovisko č. 9 (2014) poradního výboru evropských prokurátorů (CCPE) pro Výbor ministrů Rady Evropy o Evropských normách a zásadách týkajících se veřejných žalobců, tzv. Římská charta přijatá dne 17. 12. 2014.

[3] Kodex profesionální etiky státního zástupce. Mravní kodex státního zástupce. Etické kodexy přijaté jednotlivými vedoucími státními zástupci jako součást interních protikorupčních opatření.

[4] Článek III Kodexu profesní etiky státního zástupce a bod 5 Mravního kodexu.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 12 Ksz 2/2014.

[6] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 12 Ksz 3/2014.

[7] Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. K 103/2001.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 12 Ksz 3/2014.

[9] Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. K 103/2001.

[10] European Guidelines on Ethics and Conduct for Public Procesutores, přijatá na konferenci evropských prokurátorů dne 30. 5. 2005 v Budapešti, CPGE (2005)05.

[11] § 24 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

[12] Kodex profesionální etiky státního zástupce.

[13] Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesní etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, čl. 17 Povinnosti advokátů v řízení před soudy a jinými orgány.

[14] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů § 80 odst. 6

[15] § 66 odst. 1, odst. 3 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[16]  Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 2 Ds 3/2006.

[17] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 12 Ksz 13/2012.

[18]  Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. K 101/99.

[19] Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. K 107/98.

[20] Bod 6 Mravního kodexu Unie státních zástupců.

[21] Bod 5.5 Vztahy s médii stanoviska č. 9 (2014) poradního výboru evropských prokurátorů (CCPE) pro Výbor ministrů Rady Evropy o Evropských normách a zásadách týkajících se veřejných žalobců, tzv. Římská charta přijatá dne 17. 12. 2014.

[22] Rozhodnutí kárného senátu státního zastupitelství při Nejvyšším státním zastupitelství ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. K 112/98.

[23] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008.

[24]
Doporučení GRECO v rámci čtvrtého kola hodnocení na
72. plenárním zasedání dne 1. 7. 2016, sp. zn. GrecoEval14 Rep(2016)4.

Tento článek přebíráme z časopisu Státní zastupitelství. Vydavatelem časopisu je společnosti Wolters Kluwer, časopis můžete získat zde.