Europoslanec Zdechovský k opatrovnickým sporům: Nejsou to jen matky, kdo to s dětmi myslí dobře

Pro členství České republiky v Evropské unii lidovci nevidí alternativu. Jsou pro projekt evropské integrace. Dvojkou jejich kandidátky do Evropského parlamentu je současný europoslanec Tomáš Zdechovský. V oblasti justice je aktivní například v otázkách opatrovnických sporů. České justici sdělil, že je zástance tzv. Cochemské praxe.

Proč je Evropská unie mnohokrát neflexibilní v řešení závažných otázek? Jako například když před 4 lety byl velký příliv migrantů z východu, nebyl nikdo schopen na to reagovat, řešilo se jen zablokování bankovních účtů v Řecku, a do Evropy se v tu dobu přes Řecko valilo tisíce migrantů. Dá se něco dělat, aby se změnilo rychlejší rozhodování nejvyšších představitelů EU především v závažných a krizových situacích?
Zde byl základní problém ten, že si většina kolegů neuměla tu situaci v Itálii a Řecku skutečně představit a věřila tvrzením různých neziskovek, že všechno to jsou jen před válkou prchající lidé, o které bychom se měli všichni starat lépe než o vlastní. To prozření, že třeba v Itálii opravdu více než 70 % příchozích žádní váleční uprchlíci nebyli, trvalo skutečně dlouho, a my, co jsme se tam hned v roce 2015 jeli podívat, abychom tu představu měli autentickou, jsme byli ještě ostrakizováni. Byl to celé dost boj s různými levicovými idejemi a neskutečnou naivitou, kdy se kvůli politické korektnosti odmítalo mluvit o problémech. Když už došlo k nějakému prozření, narazilo se na mantinel „přece nepřiznáme chybu“. Při takových podmínkách to ani rychleji jít nemohlo. Řešení je, aby lidé volili více těch politiků, kteří jsou ochotni naslouchat, problémy skutečně řešit a nejen prosazovat nějakou ideologii. Podobné lidi by měli i vlády posílat jako kandidáty na eurokomisaře.
Pokud budu znovu zvolen, tak bych chtěl i prosadit, aby byly pro všechny europoslance povinné aspoň dvě pracovní mise za rok, aby kolegové měli více styku s realitou mimo EP a podporovatele v domovské zemi. Teď nic podobného povinné není a vznikají absurdní situace, kdy třeba zprávu o Maďarsku vytvořila kolegyně Sargentini z Nizozemí bez diskuse s jeho představiteli, což je něco jako když na vás psycholog exmanželky při rozvodu udělá posudek dle jejích slov a vás vidí jen možná někde na fotce.

Může se dosavadní fungování Evropské unie změnit? Jak? Co považujete za důležité výzvy?
Když je politická vůle, všechno jde. Kdyby například Francie aktivně nebránila zrušení dvou sídel Parlamentu, už jsme jen v Bruselu nebo ve Štrasburku, a každý měsíc se neopakuje „lítající cirkus“. Mnohdy ale stačí jen jeden silný lídr, který dokáže dát věci do pohybu. Osobně jsem se mohl už nesčetněkrát přesvědčit, že věci se měnit dají, jen je nutná systematická práce a trpělivost. Představa, že vše bude do druhého dne, je opravdu lichá. Budou to muset být postupné kroky. Od malých věcí v rámci institucionální reformy, kdy bych rád zrušil, případně sloučil některé evropské agentury, které dělají podobnou agendu, až po větší změny hodnotové. Současný parlament totiž víc řeší problematiku menšin a genderu, než věci, které skutečně trápí většinu obyvatel, kdy se nemůžeme divit, když pak lidem v Česku bruselská politika přijde moc abstraktní, vzdálená a k ničemu.

Co vás během práce v Evropském parlamentu nejvíce zklamalo?
Jak už jsem naznačil, nejvíc mě zklamalo, že se v řadě témat uvažuje ideologicky, nikoliv racionálně. Asi nejhoršími zkušenostmi pro mě byly setkání se skupinami zastánkyň tzv. ženských práv nebo s ekologickými aktivisty, kteří sami o sobě říkají, že jsou demokraté, když s nimi ale nesouhlasíte, začnou vás nálepkovat a nadávat vám. Řada těchto lidí místo práv někoho spíš řeší své nevyřešené problémy s někým. Nezajímají je fakta. Prosazují věci ideologicky a v řadě témat je to hodně na škodu, protože pak vzniká alergie nejen na celou Evropskou unii.

Hodně známým jste se jako europoslanec stal v rámci kauzy Evy Michalákové a odebírání dětí v Norsku. Proč vás tento případ tolik zaujal?
Lidé se mě ptají, proč tolik řeším odebírání dětí v Norsku, a já odpovídám, že kdybych měl dělat jen to, co má europoslanec v popisu práce, tak nedělám nic. Europoslanec má napsat dobrou legislativu nebo kontrolovat peníze. Jenže to je práce, která se dá s dobrým týmem zvládnout za pár hodin, a ve zbytku času jde dělat věci, které jdou nad rámec toho mandátu. Věci, které jsou praktické, konkrétní a mají opravdový smysl. Můžu prostě ze své pozice pomoci konkrétním lidem a vidět konkrétní výsledky. Navíc ta otázka dětí se mě osobně silně dotýká, což je další důvod, proč to dělám.

Jaké další případy jste z pozice europoslance řešil?
Těch případů byly desítky. V drtivé většině těchto případů nic nemedializujeme, protože koho by zajímalo, že nějaký otec viděl po několika letech díky naší pomoci své děti? Nebo příběh slepé paní, která si mohla díky mé pomoci koupit speciální počítač a začít pracovat? Podniku, kterému v Německu nechtěli odbavovat zboží? Nebo malé neziskovky, které pomůžete sehnat dotace, aby mohli postavit volnočasové centrum? O tom se prostě ani do novin napsat nedá, lidé by tomu ani nevěřili, řekli, že to stejně vše děláte jen kvůli volbám (až za 5 let) apod. A to si raději dám další schůzku a pomohu někomu dalšímu, protože jsem přesvědčen, že politici tu mají být od toho, aby prokazovali lidem službu, i když je třeba před tím ani nevolili nebo nikdy nebudou volit.
Pak tu ale byly větší medializované případy, kde jsem se angažoval, protože ale poměrně rychle a dobře skončili, není k nim tolik článků jako třeba k Evě Michalákové, kde se to i přes veškerou snahu a stovky hodin různých jednání, setkání s politiky, diplomaty, odborníky, kulaté stoly v EP apod. Stále nepohnulo k tomu, aby se paní Michaláková mohla se syny aspoň pravidelně vídat. Dá se ale najít několik příběhů kamioňáků, kterým jsem pomohl ke snížení pokuty za údajné pašování migrantů, moje (také dost urputné) zastání se humanitárního pracovníka Petra Jaška, který měl v Súdánském vězení strávit 24,5 roku, pomoc válečnému novináři Radanu Špronglovi, který byl ve vazbě v Thajsku a hrozilo mu až 5 let vězení za převoz neprůstřelné vesty a helmy, což je v Thajsku bráno za zakázanou výzbroj. Nebo také příběh otce, který bojoval o syna s exmanželkou, která propadla vlivu jedné francouzské sekty. Další příběh s částečně šťastným koncem se lze také dočíst v knize Markéty Šichtařové Ukradený syn, zde se nám podařilo zachránit ve Švýcarsku ženu s dcerou.

I když si může leckdo myslet, že České republiky se netýká bezpečnost občanů EU, vy to považujete jako jednu z nejvyšších priorit. Zabýváte i efektivním bojem proti terorismu. Hrozí EU i jiné nebezpečí?
Útoky nejen ve Francii a Německu ukázaly, že islámský terorismus představuje aktuální a reálnou hrozbu pro celou Evropu a také pro Českou republiku. Nemůžeme se tvářit, že se to nás, Čechů, netýká. Válka v Sýrii vedla k radikalizaci některých fundamentalistických náboženských skupin a dokonce i občané Evropské unie stojí v řadách radikálů bojujících na straně ISIS.
V rámci svého působení ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) jsem proto spolupracoval na nové Směrnici o boji proti terorismu a vytvoření systému přísných a systematických kontrol vnějších hranic Schengenu s pomocí databází Interpolu. Předložil jsem také návrh na automatické sdílení daktyloskopických údajů mezi všemi státy EU. Na seznam teroristických činů byly přidány kyber- a CBRN útoky, což jsou chemické biologické, radiologické a nukleární útoky. Hodně jsem se pak podílel i na zapracování a prosazení mnoha opatření proti financování terorismu, zabavování majetku a odškodnění obětí.
Další nebezpečí pak už vidím hlavně v tom, že se společnost štěpí. Nejen u nás, mnohem horší je třeba situace v Polsku. Osobně jsem ale přesvědčen, že to vše není jen práce nějaké ruské propagandy, ale můžeme si za to hlavně my sami různým nálepkováním, neochotou spolu demokraticky diskutovat a určitou zálibou ve skandálech, protože, přiznejme si to, když mám špatný den, leckdy mi nic nezvedne náladu tolik, jako nějaké neštěstí druhého. Jako politik s tím můžu dělat jediné, nezlehčovat různé strachy lidí, vyslechnout je, diskutovat, a ty problémy prostě řešit. A je pak na ostatních, jestli si dál budou jen chtít stěžovat, nebo si všimnou změny a tu náladu jim zlepší fakt, že se někde něco také povedlo.

Jedním z mnohokrát diskutovaných témat v poslední době jsou syrští sirotci a migrace. Vy jste sám osobně navštívil mnoho uprchlických táborů. Jaké jsou vaše zkušenosti? Jaký je váš názor na adopci sirotků ze Sýrie i z jiných zemích z uprchlických táborů?
Budu velmi upřímný, válečným uprchlíkům se rozhodně pomáhat má, pomoc ale musí být systematická a ideálně ve stylu naučit rybařit, nejen dát pár ryb. Když jsem poprvé slyšel o iniciativě k přijmutí údajných sirotků, hned jsem se ptal, jak se malé, válkou otřesené děti, dokázaly samy bez peněz a rodičů dostat několik set km a přes moře ze Sýrie do Řecka. Tohle je prostě jinak a aktuální informace mi dávají za pravdu. V řeckých táborech nejsou malí syrští sirotci. Jsou tam různí nezletilí bez doprovodu i ze zemí jako je Maroko, kde žádná válka není, a je na místě se ptát, jak se tam dostali, když je Maroko 15 km od Španělska a co můžou být takoví mladiství zač.
Tímto ale neříkám, že situace v řeckých táborech je dobrá a nezvládli bychom přijmout 50 dospívajících, tak to není a jsem přesvědčen, že kdyby celý tento projekt byl komunikovaný jinak, tak nevyvolá tolik negativních emocí. Češi jsou velmi solidární národ, Sýrii dlouhodobě pomáhají a dělají to z přesvědčení, že je to správné. Tady se ale přemrštěně zahrálo na city a zklamání, které přišlo s pravdou, mnohé posunulo až do cynismu, kdy už nechtějí pomoci vůbec nikomu. A to mě mrzí nejvíce.

Máte také bohaté zkušenosti s podnikáním. Byl jste jednatelem i ředitelem velké vzdělávací agentury a dalších dvou významných firem. Jak vidíte podmínky pro podnikání dnes a v době, kdy jste začínal podnikat?
Podnikání mě bavilo a přijde mi, že před těmi téměř už patnácti lety bylo snazší začít podnikat a rozvíjet se. Čím dál víc si ale myslím, že naše společnost není vyzrálá na to, aby si dobrých podnikatelů vážila. Hodně jim hází klacky pod nohy a stále více podléhá rétorice pana premiéra, že podnikatelé jen kradou a všichni by asi měli být jen v továrnách, protože to je údajně jediná poctivá práce. Už si neuvědomují, že i ty továrny většinou řídí podnikatelé. Pevně věřím, že se postupně situace změní a lidé si začnou podnikatelů více vážit.

Je možné porovnat úroveň a zkušenosti českých lídrů a manažerů s lídry v Evropě i ve světě? V čem vidíte rozdíl?
Úroveň českých a evropských podnikatelů se hodně srovnává. Dříve platilo, že jsme se dost báli vyvážet, expandovat a inovovat, teď už ten pocit z českých firem nemám. Také se čeští podnikatelé naučili platit včas, což byl obrovský rozdíl od těch ze západní Evropy. Jiný názor mám na české politické lídry. U nich mi stále chybí odvaha, tah na bránu a schopnost dlouhodobě plánovat a investovat. Přemýšlí se tu v rámci jednoho volebního období a nemáme dlouholetou vizi. Vlastně je jen málo českých lídrů, kterých bych si mohl vážit. Chybí mi tu víc výrazných osobností.

Dlouhodobě se věnujete tématům otcovských práv a opatrovnického práva. Pořádal jste i několik odborných seminářů. Jedním z témat se týkalo i křivého obvinění ze zneužívání dětí, které matky stále častěji využívají, aby otce zcela vytěsnili ze života dětí, protože naše soudy a právní systém jsou především na straně matek. Leckdy otcové nemají téměř žádná práva kromě povinnosti placení výživného, a nemohou se tak podílet na výchově svých dětí, protože byly určeny do péče matky.
Z osobní zkušenosti vím, že to, co popisujete, je skutečně denní chléb většiny českých otců. Ta situace se za poslední roky výrazně zlepšila, ale pořád je co dohánět, protože ta diskriminace otců tu prostě je, a jen tak z podvědomí nevymizí. Proto jsme také ty semináře pořádali, chtěli jsme odborníky i veřejnost upozornit na to, že se to mění. Že nyní už třeba nevodí do školky děti pouze matky, ale až z poloviny to jsou otcové, což vám potvrdí v každé školce. A že to také nejsou jen matky, kdo to jako jediný s dětmi myslí dobře. Samozřejmě stále je i hodně otců, kteří svou roli nechtějí skutečně přijmout a jsou spokojeni jen s tou zmíněnou povinností platit, případně se klidně své otcovské role dokážou vzdát úplně. Nedělal bych z toho ale pravidlo, a naopak se snažil i těm méně uvědomělým tu rodičovskou zodpovědnost vysvětlit.

Je šance, že i otcové budou mít po rozvodu více práv a možností být více se svými dětmi, mít větší vliv i na jejich výchovu a rozvoj a budou více spolurozhodovat i o jejich vzdělání?
V případě zavedení tzv. cochemské praxe, kdy se soud, OSPOD a další účastníci opatrovnického řízení na rodiče doslova domluví, aby je dotlačili k dohodě, a vysvětlují jim společnou rodičovskou zodpovědnost, by ta šance na zlepšení byla veliká. Nemusí zde jít vždy přímo o střídavou péči, někdy je fungující dohodou i jen rozšířený styk, protože jeden z rodičů třeba stejně nemá větší možnosti kvůli častému cestování v práci apod., ale nestává se pak, že by byl jeden z rodičů, nejčastěji otec, zcela odříznut od možnosti děti aktivně vychovávat a stýkat se s nimi.

Co vás v životě i v práci motivuje?
Různé úspěchy, když někomu pomůžu a často i jen obyčejné maličkosti, jako když poznám, že mě někdo rád vidí, studenti, kteří poděkují za diskuzi, že je příjemně překvapila má otevřenost, milý komentář na sítích. Když děláte to, co já a s nasazením, které mám, musíte se prostě umět radovat a nabíjet z drobností, protože ty velké věci se prostě musí odpracovat.

A vaše životní krédo?
Svět nezmění snílci, ale ti, kdo dokážou své sny realizovat.


Kdo je Tomáš Zdechovský?

Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu za KDU-ČSL (EPP), vice-koordinátorem Evropské lidové strany ve Výboru pro rozpočtovou kontrolu, členem výboru pro Občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Rozpočtového výboru. Než se stal europoslancem, působil jako krizový manažer a mediální analytik. Je považován za odborníka na krizovou komunikaci. Má mnoho zkušeností i z podnikatelského prostředí.


Renáta Lucková