Jak je důležité míti Kydalku

    Léto v kombinaci s okurkovou sezónou není věru vhodný termín pro vyhlašování tak třaskavých rozhodnutí, k němuž dospěl senát Nejvyššího soudu (NS) pod vedením Zdeňka Krčmáře v případu H-System. Při absenci jiných témat se pak politici slétnou na složité téma jako vosy na sladký bonbón a bzučí jako pominutí, rozdávajíce žihadla v podobě kategorických vyjádření.

    A bohužel, co je horší, bzučela v tomto případě i část českých novinářů, u nichž by to člověk nečekal. Pochybuji, na základě rychlých a věcně dezorientovaných stanovisek a komentářů, že ono rozhodnutí soudu páni redaktoři vůbec četli. Čest výjimkám jako byl Marek Pokorný v Hospodářských novinách či Martin Čaban v E15.

    Insolvenční právo, soudci a právníci, kteří se jím zabývají, je svět sám pro sebe. Malý, uzavřený, pro laika nesrozumitelný, plný osobních animozit a ústrků. Navíc se v něm točí plno peněz, a to ať již v samotných řízeních, tak při akademické či přednáškové činnosti. Soudce Krčmář ale patří v tomto světě mezi respektované odborníky, jakkoliv při debatách se soudci zjistíte, že ne vždy souhlasí s jeho názory a rozhodnutími. To ve složitém případu H-Systemu tak je nutné brát nikoliv jako úlet, čehož se mnozí rychle myslící jedinci zhusta dopouštěli, ale s respektem k člověku, který se nebál jej ani veřejně obhájit. A kdo zná pana soudce Krčmáře osobně, jistě ocení, že byl tentokrát na tiskové konferenci Nejvyššího soudu velice úsporný a v argumentaci přehledný.

    Předně je nutné odmítnou tu kritiku, že Nejvyšší soud věc málo vysvětlil. Do nástupu Pavla Šámala do čela nejvyšší soudní instance v zemi by se tiskové konference k jednotlivým rozhodnutím soudu daly spočítat na prstech jedné ruky.
    Je vidět, že profesor Šámal to s prezentací soudu myslí vážně a pohnul s notně konzervativním ústrojím soudu v této oblasti výrazně k lepšímu. Těžko si představit jak jinak by ještě NS měl věc vysvětlovat: Krčmář trpělivě, slovy obecnými, shrnul argumenty, odpovídal nepovýšeně a trpělivě na otázky novinářů, dával rozhovory.

    Horší už je to s kritikou rozhodnutí samotného, kdy politici napříč stranami nešetřili jedovatými slovy tam, kde se má vážit na lékárnických vahách. Důvěra v právní stát je křehká věc, justice se nemůže bránit, pálit ostrými jí jednak nepřísluší a pak ani nemá kdo by mačkal spoušť. Smutné jsou pak takové slovní kaťuše u ústavních činitelů zvolených za demokratické strany, tragické především u těch s právnickým vzděláním. O to překvapivější je, že mlčel velekněz českého populismu Tomio Okamura. A pochvalu s výhradou si nakonec zaslouží i premiér Andrej Babiš, který se jinak ve věcech justičních má tendenci chovat jako slon v porcelánu.

    Nutné je však na tomto místě vyzdvihnout pozitivní roli ještě jiného člověka, soudce, který mohl v klidu mlčet a kroutit na gauči či u letního grilovačky hlavou. Kamil Kydalka, který patří k druhu lidí, kteří by na svoje ústa zasloužili vydávat zbrojní pas, tentokrát svůj naturel napřel naprosto správným směrem a má lví podíl na tom, že se postupně začalo ono obecné hysterčení nad údajně nelidskou a totálně nevědomou justicí obracet v racionálno.
    Slovníkem slušným, ale velmi blízkým většinovému publiku tak v mnoha rozhovorech jednoduše popsal, že to nebyla justice, kdo byl slepý a hluchý. Že naopak důvěra v ní po rozhodnutí NS otřesena nebyla a být nemohla.

    Sám Kydalka už za svoji otevřenost jednou dostal kárný trest a brzy má znovu stanout před kárným senátem. Možná by mohl senát přihlédnout k tomu, že je to sice s Kydalkou někdy těžké, ale jsou situace, kdy je poněkud extrovertní soudce lepší, než leckterý mlčící justiční budha. A sám pan soudce Kydalka by už měl beze strachu a obav zamířit do Brna, aby se mohl otevřeně a s hrdostí soudce obhájit.

    Petr Dimun