Etika v trestním řízení (v praxi VSZ Praha)

    Se zaujetím jsem si přečetl stať JUDr. Lenky Bradáčové „Etika v trestním řízení“. Autorka v ní mimo jiné formuluje tezi, že znalost a dodržování etických pravidel je nutno podřadit pod požadavek na odbornou způsobilost státního zástupce, coby jeden ze základních předpokladů k výkonu funkce.  Dále jsou v textu obsáhle citována vybraná rozhodnutí kárných senátů jakožto jeden z pramenů profesní etiky státních zástupců. Text jako celek pak působí dojmem, že jak sama autorka, tak jí vedené VSZ Praha se při své práci těmito principy řídí.

    Děkuji za možnost doplnit do veřejného prostoru to, co článku JUDr. Bradáčové pohříchu chybí. Tedy popis, jak k etice trestního řízení přistupuje autorka, potažmo jí vedené VSZ Praha, v praxi.

    Optika sprostého podezřelého

    Jsem si plně vědom toho, že můj pohled a jeho vnímání bude zatíženo optikou „sprostého podezřelého“, který si dle zavedeného úzu koneckonců „může plácat, co chce“. Přiznám se, že nikdy během dnes již sedm let trvajícího trestního stíhání jsem tolik netoužil onoho jediného privilegia, které mi mé jinak nezáviděníhodné postavení přináší, využít, jako právě po přečtení zmíněného článku.

    Článek Lenky Bradáčové si přečtěte zde.

    Ono nutkání učinila neodolatelným část JUDr. Bradáčovou citovaného rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 12 Ksz 7/2014, a to konkrétně tato: „Při vynesení zprošťujícího rozsudku může k takovému excesu (míněno excesu státního zástupce zakládajícím důvodné podezření z kárného provinění) dojít například tehdy, když je někdo bezdůvodně stíhán pro skutek, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem.

    Dovolte mi nabídnout vám na základě osobní zkušenosti popis, jak k citované zásadě přistupují státní zástupci při VSZ Praha. Mé pojednání nemá na rozdíl od textu JUDr. Bradáčové ambice vědecké, má snaha je toliko populárně-naučná a využít jiný, danému tématu slušící literární útvar, například pohádku, mi brání minimálně ten fakt, že pohádky zpravidla končí dobře. Čtení to bude i tak krapet delší, jak tomu u traktátů o etice koneckonců bývá.

    Vracím se pochopitelně ke „své“ kauze ŘSD, respektive k její dnes již pravomocně skončené větvi. Ctím tedy alespoň pravidlo neargumentovat „živou“ kauzou. I ono dnes již pravomocně skončené stíhání totiž samo o sobě beze zbytku naplňuje definici „skutku, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem.“

    Aplikované právní normy

    O co šlo? Obvinění, mne nevyjímaje, se měli zejména dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ke škodě České republiky tím, že v postavení manažerů státní příspěvkové organizace ŘSD ČR nestavěli čerpací stanice do majetku státu, případně tím, že je v tomtéž postavení čerpací stanice nepronajímali, či neprovozovali.

    Co na to „aplikovatelné právní normy“? Zákon o rozpočtových pravidlech č. 218/2000 Sb. v §53, odst. (2) stanoví, že „rozpočet příspěvkové organizace může zahrnovat pouze náklady a výnosy související jen s jí poskytovanými službami, které jsou předmětem její hlavní činnosti.“ Rozsah hlavní činnost stanoví ve Zřizovací listině zřizovatel, v daném případě Ministerstvo dopravy ČR. Těžko se cituje neexistující ustanovení, nicméně lehce si můžete ověřit, že činnost „výstavba, pronájem a provozování čerpacích stanic“ Zřizovací listina ŘSD ČR neobsahovala ani v rozhodné době, ani nikdy před tím, nikdy potom a mimochodem neobsahuje ji dodnes.

    Zřizovací listina ŘSD naopak výslovně ukládá „hospodaření s dálnicemi a silnicemi I. třídy, s jejich součástmi a příslušenstvím dle §12 a násl. Zákona 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích“. V těchto ustanoveních najdeme nejen pozitivní výčet toho, co součástí či příslušenstvím pozemní komunikace je a do čeho tedy ŘSD smí investovat, ale aby snad nebylo pochyb, tak v §14 odst. (2), písm. d) zákonodárce výslovně stanoví, že součástí dálnice, silnice a pozemní komunikace nejsou mmj. „čerpací stanice pohonných hmot“.

    Neexistující trestný čin

    Mám za to, že netřeba vysokoškolského vzdělání, že i průměrně inteligentní maturant musí výkladem těchto ustanovení dojít k jednoznačnému závěru: ŘSD ČR nejen, že nemá povinnost stavět čerpací stanice (kterou by bylo možno porušit), nejen, že je stavět nemůže, ale ono je dokonce stavět nesmí.

    Každá jedna koruna vydaná na jejich výstavbu, ale i každá jedna koruna přijatá z jejich provozování by byla porušením rozpočtové kázně se všemi důsledky, možné trestně-právní důsledky pro odpovědné manažery paradoxně nevyjímaje. A pokud by to nestačilo. Autory akce ŘSD nezarazil ani fakt, že ŘSD nikdy žádnou čerpací stanici ani nevlastnilo, ani neprovozovalo a to bez ohledu na to, kdo ve vedení ŘSD působil. Prostě proto, že by to bylo nad jakoukoli pochybnost protiprávní.

    Opět netřeba systematického právního vzdělání k závěru, že nikdo, tedy ani já a moji kolegové, jsme nemohli porušit tvrzenou povinnost jednat tak, jak nám zákony této země ve skutečnosti výslovně jednat zakazovaly, a dokonce se tím dopustit trestného činu. Trvám na tom, že se nadále pohybujeme na úrovni středoškolské vzdělanosti. Přesto jsme byli za dozoru VSZ Praha několik let stíháni a dohromady 19 měsíců vazebně vězněni pro skutek, který, vypůjčím si slova z článku JUDr. Bradáčové, „nemůže být trestným činem“.

    Zejména v pozici „sprostého podezřelého“ musím zdůraznit, že relevanci shora popsaných právních úvah nakonec potvrdilo samo VSZ Praha v usnesení, kterým byla tato část kauzy ŘSD pravomocně zastavena. A to právě na základě argumentace, kterou obhajoba marně přinášela od počátku stíhání, doslovné citáty podání obhájců v usnesení NSZ nevyjímaje. Vítejte v Kocourkově.

    Další překvapivé právní závěry

    Naopak pranic mě neuklidňuje oblíbená výmluva státního zastupitelství „vždyť nám to posvětil vazební soudce“ (kterého jsme si sami vybrali), či „prošlo to dohledem nadřízeného státního zastupitelství“ (které však je součástí soustavy SZ jakožto celku). Nic z toho nečiní tento lapsus méně závažným či snad dokonce omluvitelným.

    Zejména když zdaleka není jediný. Pro zajímavost jen ty největší „špeky“: „elitní“ detektivové za dozoru VSZ Praha nás stejně tak vinili z porušení zákona o veřejných zakázkách uzavřením smlouvy, která pod režim veřejných zakázek nikdy nespadala a nespadá dodnes.  A opět o tomto výkladu, až do kauzy ŘSD, nikdy nikdo nepochyboval.

    A pokud by nešlo o lidské životy a svobodu, pak by spíše úsměvně působila další úvaha oněch „elitních“ detektivů, kteří opřeli svůj výpočet údajné škody mimo jiné o premisu, že daň z přidané hodnoty je součástí zisku podnikatele. Za bezesných nocí občas přemýšlím o tom, kolik lidí za praktickou aplikaci této teze posvěcené dozorem VSZ Praha i dohledem NSZ dodnes patrně „nevinně“ dlí za mřížemi.

    Rozpor slov a činů

    Pro zachování objektivity „plácajícího“ obviněného je na místě připomenout, že kauza ŘSD byla zahájena v prosinci 2011, tedy v době, kdy JUDr. Bradáčová na VSZ Praha ještě nepůsobila a její profesní etika by tak nutně nemusela trpět fatálním rozporem slov a činů.

    Bohužel nejméně shora popsané skutečnosti jsou JUDr. Bradáčové osobně známy minimálně z podání jednoho z obhájců a to nejpozději od března 2013. Připomínám, že záměrně abstrahuji od všech ostatních hrůz napáchaných v této kauze přímo VSZ Praha či s jeho vědomím a zaměřuji se pouze na prokazatelnou právní podstatu. Nepouštím se ani do jinak jistě relevantní úvahy, z čeho v kauze ŘSD pramenil onen nepochopitelný deficit znalosti práva a zda opravdu šlo „jen“ o neznalost.
    A jestli spíše než nad etikou by se na VSZ Praha či někdo odpovědný mimo něj neměl konečně vážně zamyslet nad odborností, profesionalistou, nestranností a dalšími primárními požadavky na práci státního zastupitelství.

    Ze stati JUDr. Bradáčové vyplývá, že shora popsaný postup státního zástupce dozorujícího stíhání neexistujícího trestného činu zakládá sám o sobě důvodné podezření z kárného provinění. Opět abstrahuji od toho, že s ohledem na další mně známé skutečnosti, bylo na místě odpovědného státního zástupce trestně stíhat.

    Etika VSZ Praha v praxi

    Co tedy učinila JUDr. Bradáčová? Nechala kauzu alespoň bezodkladně zastavit? Nikoli. Od počátku nedůvodné trestní stíhání pro skutek, který, jak shora dokázáno, nemůže být trestným činem, běželo s jejím vědomím ještě více než dva roky.

    Pokud se JUDr. Bradáčová dnes veřejně hlásí k tomu, že takto dozorované řízení je hodné minimálně „kárňáku“, dala k němu podnět? Nikoli. Přesto, že všechny tyto argumenty byly na stole.

    Nezasáhla dokonce ani ve chvíli, kdy DSZ JUDr. Jahodová v zoufalé snaze kauzu ŘSD „zachránit“ vydala pokyn stíhat nás za „nezměnění nevýhodných zákonů“ (sic!) neumožňujících příspěvkové organizaci výstavbu čerpacích stanic do majetku státu, aniž by nás přestala současně stíhat pro porušení údajné povinnosti státní příspěvkové organizace čerpací stanice do majetku státu stavět. To vše v jednom usnesení. Kroutit hlavou nestačil ani policejní rada, který to usnesení musel podepsat, protože pokyn státního zástupce je jednou pokyn státního zástupce. Vítejte daleko za Kocourkovem.

    JUDr. Bradáčová nechala kauzu ŘSD běžet tak dlouho, až DSZ JUDr. Jahodová „plánovaně“ ukončila stáž na VSZ Praha a jako vrchní státní zástupkyně po té vyrozuměla jednoho z obhájců, že vlastně ve věci ani zasáhnout nemůže, protože příslušný státní zástupce není přidělen k VSZ. Vedoucí „domovského“ SZ JUDr. Jahodové pak pochopitelně ve věci rovněž zasáhnout nemohl, protože věc neproběhla v jeho působnosti. Zlatý Kocourkov.

    A to je téměř vše. Ponechávám na laskavé úvaze čtenářů, nakolik je při shora popsaném praktickém přístupu VSZ Praha k etice trestního řízení (prokazatelným obsahem trestního spisu, jehož částečnou kopii mám) vůbec etické, aby jeho vedoucí vedla (byť v odborném tisku) na toto téma teoretické úvahy.

    Zdánlivě „neškodné“ nicnedělání

    Bohužel v kauze ŘSD nejde o zdaleka poslední eticky diskutabilní dopad činnosti VSZ Praha. Na hlavu postavená právní konstrukce našeho obvinění měla totiž ještě jeden dodnes pečlivě utajovaný dopad, o kterém se může přesvědčit každý občan na vlastní oči: rozvoj dálničních odpočívek se na dlouhá léta fakticky zastavil. A to ve chvíli, kdy na dálniční síti chyběly (a pohříchu chybí dodnes) stovky parkovacích míst pro kamiony. (Pro koho jsem nedůvěryhodný, nechť pátrá ve výročních zprávách ŘSD.)

    Není divu. Naši nástupci byli postaveni před nezáviděníhodné dilema: buď pokračovat v rozvoji odpočívek v souladu s platnou legislativou a vystavit se tak (stejně jako já a moji kolegové) riziku trestního stíhání za nestavění čerpaček do majetku státu, byť nedůvodného. Anebo postupovat podle absurdních vývodů VSZ Praha, stavět čerpačky do majetku státu a vystavit se tak až riziku trestního stíhání, v tomto případě patrně důvodného.

    Zvítězil přístup, který v naší hypertrofií trestní represe doslova postižené společnosti obvykle vítězí: jediné rozhodnutí, za které tě nemůžou odstíhat je to, které jsi neudělal. Bohužel ono „bezpečné nicnedělání“ paradoxně na rozdíl od škod domnělých páchá škody skutečné.

    Jeden příklad za všechny. Na dálnici D1 v km 249 minimálně po dobu pěti let bez užitku chátrala nově vybudovaná oboustranná odpočívka Křenovice pro cca 50 nákladních automobilů. Zatímco VSZ Praha stíhalo neexistující škody na fungujících a motoristům sloužících odpočívkách, zde státu bez jakékoli pozornosti OČTŘ uniklo několik milionů korun, které mohl za nájem plochy platit soukromý provozovatel. A na trase směr Brno-Zlín (po D1 a D55) neměli od „Rohlenky“ řidiči na 80km dlouhém úseku kde legálně zastavit.

    Liknavý postoj vrchním státním zastupitelstvím Praha do pasti chyceného ŘSD zde vedl až k dokonale absurdnímu vyústění. Nějaký podnikavec (a já mu škodolibě fandím) si postavil o nějaký ten kilometr blíže Vyškovu čerpačku na křižující komunikaci II/433. Ta je z dálnice oboustranně pohodlně dostupná, je z ní dobře viditelná, stát z ní neuvidí nikdy ani korunu, z logiky věci bude poskytovat levnější služby než „dálniční“ čerpačka, což ve svém úhrnu bonitu dálniční odpočívky Křenovice navždy výrazně sníží. V tom škodu nikdo nespatřuje. (Pomíjím fakt, že vrcholem „vybavení“ pod tlakem veřejnosti v roce 2016 zprovozněné odpočívky Křenovice jsou aktuálně „tojtojky“ (vítejte v Evropě), a že stát za ni nejen neinkasuje nájem, ale naopak její provoz platíme z peněz určených na údržbu dálnic.)

    Memento

    Čert vzal ty peníze. Na rozdíl od blouznivých úvah VSZ Praha totiž ve skutečnosti není smyslem existence odpočívek z hlediska rozpočtu ŘSD zanedbatelný ekonomický profit, avšak odpočinek řidičů, zejména řidičů profesionálů. Projeďte se někdy v noci třeba po D1 a podívejte se na truchlivé memento kauzy ŘSD: kamiony parkující na krajnici, na připojovacích a vyřazovacích pruzích, dokonce na rozestavěných stavbách. Primární i sekundární riziko pro bezpečnost silničního provozu je nepředstavitelné.

    Není to vina řidičů kamionů, ani přepravních firem a lze částečně chápat, jak jsem uvedl, i tehdy odpovědné manažery ŘSD. Morálním viníkem mnohaletého zpoždění v rozvoji odpočívek není nikdo jiný, než právě VSZ Praha. Autorku jedné úvahy o etice osobně nevyjímaje. A ještě jednou: na kolik je za těchto okolností na jejím místě etické vést úvahy o etice, ponechávám na laskavém uvážení čtenářů.

    K otázce excesu

    JUDr. Bradáčová ve své stati hovoří v souvislosti s nedůvodnými trestními stíháními o „excesu“. Jsem hluboce přesvědčen, že podobných případů, jako je ten můj, je ve skutečnosti celá řada, a že o „excesu“ tak hovořit nelze. Nicméně to už by byla zcela jiná úvaha.

    Rád bych ale tímto svým léta odkládaným a jistě svérázným „coming-outem“ současně dodal odvahu i ostatním „sprostým podezřelým“ promluvit o tom, jak vypadá etika soudobého státního zastupitelství v praxi.

    Budeme-li i nadále ustrašeně mlčet, zůstane ve veřejném prostoru pouze podobnými články pečlivě pěstěný jinak však veskrze falešný obraz státního zastupitelství jednajícího odborně, zákonně, nezávisle, nestranně, důvěryhodně… a teď snad dokonce i eticky.

    Tento text jsem publikoval přes výslovný nesouhlas svých obhájců a na odbornou, zákonnou, nestrannou a jistě i eticky pojatou odvetu VSZ Praha jsem víceméně připraven.

    Michal Hala

    Sdílejte
    Předchozí článekJustiční Kocourkov aneb Neuvěřitelná kauza Lukáše Nečesaného
    Další článekÚčastník řízení jako dojná kráva aneb opravdu rovný přístup k právu
    Michal Hala
    V letech 2000-2009 působil ve vedení státní příspěvkové organizace ŘSD ČR, v letech 2007-2009 byl jejím výkonným ředitelem. Od roku 2011 je trestně stíhán v několika kauzách spjatých právě s fungováním ŘSD s tvrzenými škodami v řádech stovek milionů korun. Ani jedna z kauz dosud neskončila pravomocným odsouzením. V již skončených kauzách se v soudních sporech domáhá na České republice mnohamilionového odškodnění za náklady právního zastoupení, osmiměsíční vazbu, ušlý zisk a nemateriální újmu. Od zahájení trestního stíhání žije v nuceném ústraní.