Hromadné žaloby pohledem soutěžního práva

    Advokát Jaromír Císař na symposiu Pražského právnického podzimu promluvil k záměru zákonodárce uplatnit hromadné žaloby v hospodářské soutěži. Příspěvek přinášíme v plném znění.

    V rámci diskuse o zavedení hromadných žalob se zatím mluví především o jejich využití v rámci spotřebitelských vztahů a o jejich pozitivním přínosu pro spotřebitele. Hromadné žaloby však zřejmě budou mít široké uplatnění i ve vztazích, na které dopadá právní úprava hospodářské soutěže.

    V tuzemském návrhu právní úpravy kolektivních žalob bývají aspekty hospodářské soutěže na první pohled zatím poněkud opomíjeny, ale při detailnějším zamyšlení uvidíme, že jde o oblast, kde mohou mít hromadné žaloby široké uplatnění, a tím i značné dopady.

    Důvodem je především široký okruh možných poškozených: porušení pravidel férové soutěže má vliv nejenom na přímé soutěžitele, ale rovněž i na spotřebitele. A ti pak představují možné hromadné žalobce. Rovněž odškodňovací nároky plynoucí z protisoutěžního jednání mohou dosahovat často vysokých částek.

    Významu hospodářské soutěže jako oblasti s velkým potenciálem pro kolektivní vymáhání nároků si také evidentně je vědom i předkladatel návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách. Od zavedení kolektivního vymáhání do soutěžního práva si přitom slibuje, že to pomůže dosáhnout několika významných efektů:

    • odstranit zvýhodnění těch soutěžitelů, kteří se na trhu chovají nepoctivě, tedy zamezit jejich profitu z neférového jednání,
    • snížit výskyt nekalosoutěžních jednání,
    • přispět tím k větší rovnováze hospodářské soutěže a
    • celkově docílit zlepšení podnikatelského prostředí ve prospěch poctivých podnikatelů i koncových zákazníků.

    Deklarované záměry odpovídají koneckonců i evropskému trendu promítnutému do návrhu směrnice o zástupných žalobách, představené v dubnu t.r. I ta předpokládá využití kolektivní žaloby v oblasti hospodářské soutěže s tím, že zavedení silnějších mechanismů pro hromadné žaloby přispěje ke spravedlivější hospodářské soutěži na evropském trhu.

    Bude-li tedy hromadná žaloba skutečně pojata do našeho právního řádu, nepochybně zásadním způsobem dopadne i na oblast hospodářské soutěže. Cílem mého příspěvku je proto zhodnotit využitelnost navrhovaného institutu v této oblasti a krátce se zamyslet nad vybranými výhodami a nevýhodami jeho zavedení.

    Dvě roviny ochrany hospodářské soutěže

    Český právní řád poskytuje ochranu hospodářské soutěži v obou svých větvích, veřejnoprávní i soukromoprávní. Rozlišujeme proto soukromoprávní rovinu hospodářské soutěže – představovanou především právní úpravou nekalé soutěže v občanském zákoníku (§ 2976 a násl.) – a rovinu veřejnoprávní – představovanou zejm. zákonem na ochranu hospodářské soutěže (zákon č. 143/2001).

    Nastíněné dělení je však do jisté míry teoretické, neboť soukromoprávní ochrana soutěže se s tou veřejnoprávní zásadně prolíná. Přestože z teoreticko-právního pohledu každá z nich sleduje odlišný cíl, v konečném důsledku usilují o totéž – zajistit na trhu rovnou soutěž, která bude ku prospěchu soutěžitelům i koncovým zákazníkům.

    Pokud soutěžitel poruší pravidla rovné soutěže ve svůj prospěch, vede to často ke vzniku konkrétní majetkové újmy na straně jeho konkurentů i zákazníků. Jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní větev ochrany hospodářské soutěže proto již dnes poskytují nástroje k soukromoprávnímu vymáhání nároků z titulu protisoutěžního deliktního jednání. Užití institutu hromadné žaloby tak zřejmě nezůstane omezeno pouze na oblast nekalé soutěže, ale projeví se i v oblasti hospodářské soutěže, která je předmětem veřejnoprávní ochrany.

    Nástroje soukromoprávního vymáhání práv z protisoutěžního jednání v českém právním řádu

    Drtivá většina současných nástrojů soukromoprávního vymáhání nároků z jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže je individuální povahy.

    Vlastně snad jediný kolektivní nástroj vymáhání soukromoprávních práv plynoucích z protisoutěžního jednání dnes představují zdržovací nároky v oblasti nekalé soutěže podle ustanovení § 83 odst. 2 písm. a) OSŘ. Jde tady v podstatě pouze o širší pojetí překážky litispendence: v takto úzce definovaném případě OSŘ rezignuje na jinak obvyklý požadavek určení totožnosti žalujících osob a spokojuje se s tím, týká-li se řízení „stejného nároku z téhož jednání či stavu“. Využití kolektivního účinku ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním je tak omezeno jen na případy zdržení se protiprávního jednání žalovaného nebo na případy odstranění závadného stavu. Tuto quasi kolektivní zdržovací žalobu dnes může podat také právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů. Příliš široce ovšem využívána není – za rok 2017 šlo podle všeho pouze o 3 případy. Důvodem je zřejmě i její malá efektivita. Délka řízení je průměrně 3 roky. Než je tedy vydáno rozhodnutí, zpravidla dávno odpadne důvod, proč byla žaloba podána, a věc se zpravidla vyřeší jinak.

    Kompenzační právní prostředky ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání (tedy zejména náhrada škody, zadostiučinění či vydání bezdůvodného obohacení), jsou však v současnosti striktně povahy individuální a lze se jich domáhat pouze individuální žalobou.

    Vymáhání soukromoprávního odškodnění za porušení veřejnoprávních pravidel hospodářské soutěže je specificky a privilegovaně upraveno zákonem o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže (zákon č. 262/2017). Speciální úprava tedy velmi čerstvá, vznikla teprve v roce 2017 a nelze její praktický dopad příliš hodnotit. Ale i tento zákon zatím směřuje jen na individuální nároky.

    Záměrem návrhu zákona o hromadných žalobách je tedy vytvoření nástroje, který by umožnil soukromoprávní kompenzační nároky uplatňovat hromadně.

    Jaké dopady tedy bude mít zavedení možnosti vymáhat kolektivně i odškodnění za jednání v rozporu s pravidly na ochranu hospodářské soutěže?

    Shrnutí výhod kolektivního vymáhání

    Zejména v případě veřejnoprávní roviny ochrany hospodářské soutěže vystupuje do popředí předpokládaná asymetrie výchozích poměrů škůdce a poškozených. Škůdce mívá zpravidla v rámci trhu silné až dominantní postavení, přičemž snahou veřejnoprávní ochrany hospodářské soutěže je zajistit, aby tohoto výsadního postavení v rámci ekonomických vztahů nezneužíval. Dominantní postavení se však zpravidla projeví i jeho silnější pozicí v případném sporu s poškozenými soutěžiteli. Sem však už veřejné právo nedosáhne. A vlastně by ani nemělo, když jde o soukromoprávní vztah.

    Hromadná žaloba je nepochybně institutem, který by mohl být efektivním procesním nástrojem vedoucím ke snížení zmíněné asymetrie či dokonce k eliminování nerovnosti sil soutěžitelů. Především proto, že je to snazší, levnější a výhodnější způsob dosažení náhrady škody pro poškozené.

    Rovněž je možno přisvědčit předkladateli záměru, že hrozba kolektivního řízení by mohla působit i preventivně do budoucna a případné narušitele soutěže od nezákonného narušování hospodářské soutěže odrazovat. To je ovšem možno přijmout jen s určitými výhradami.

    Hlavní rizika kolektivního vymáhání de lege ferenda

    Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že hromadné žaloby mají své limity a nevýhody.

    V oblasti hospodářské soutěže především totiž vystupuje do popředí riziko, na které je v souvislosti s hromadnými žalobami upozorňováno nejčastěji, totiž riziko jejich zneužití jako nástroje konkurenčního boje.

    Zkušenosti s tzv. class actions ve Spojených státech ukazují, že drtivá většina podaných hromadných žalob končí uzavřením soudního smíru. K vydání klasického rozsudku dojde v jen v zanedbatelném počtu případů. To je dáno jednak negativními reputačními následky spojenými s difamační mediální kampaní doprovázející podanou hromadnou žalobu, jednak velkou finanční náročností sporu a v řadě případů i povinností žalovaných odhalovat důvěrné informace o svém podnikání. I tuzemský věcný záměr ostatně počítá s širokou vysvětlovací povinností žalovaných a možností zavést do hromadných řízení institut zpřístupnění důkazního prostředku.

    Žalovaní ve Spojených státech raději přistupují na podmínky smíru, byť by třeba – a to je velmi varující – šlo o případ, kdy nárok žalobce nemá oporu v právu a žalovaný by se velmi pravděpodobně žalobě ubránil.  Ale žalovaný dá raději přednost mimosoudnímu vyrovnání před dlouhotrvajícím soudním sporem s vážnými reputačními i finančními důsledky pro jeho podnikání. Tím se všem výrazně snižuje i kultivační a výchovný potenciál hromadných žalob. Ty se pak naopak leckdy stávají nástrojem nekalé konkurence či dokonce vydírání.

    Předkladatel českého legislativního záměru přitom odhaduje, že hromadné řízení bude v obecných případech jen v I. stupni trvat téměř 4 roky. Avšak dosažení pravomocného rozhodnutí v nekalosoutěžních sporech už teď trvá zhruba dvakrát tak dlouho než v jiných občanskoprávních věcech. Dá se tak čekat, že i délka hromadného řízení ve věci protisoutěžního jednání jen v I. stupni bude delší, než uváděné 4 roky.

    Proto by tak ke zneužívání nového zákona například za účelem odstranění nepříjemného konkurenta prakticky mohlo postačovat podat podnět na zahájení správního řízení k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a poté hromadnou žalobu k soudu se stejným nebo obdobným obsahem. Než dojde k pravomocnému ukončení obou řízení, byť by teoreticky skončilo úspěchem žalovaného, může to podnikatele reputačně i ekonomicky zničit, zvláště vezmeme-li v úvahu zdlouhavost procesu v kombinaci s případnou medializací správního i soudního řízení vedenou ze strany šikanujícího zástupce údajně poškozených žalujících.  A může to pak mít fatální dopady i na stabilní subjekty, kteří jsou doposud pevnými sloupy české ekonomiky.

    Tento nežádoucí průvodní jev kolektivního vymáhání je označován jako „legální vydírání“ s vynucením mimosoudního vyrovnání, kdy primárním úmyslem žalobců není získání oprávněné náhrady škody, ale poškození tržního konkurenta ekonomicky, právně či reputačně.

    V důsledku toho i žalovaní, kteří dodržují právní předpisy a jednají v souladu s dobrými mravy soutěže, mohou být nuceni ukončit případný kolektivní spor narovnáním pouze pro to, aby tím zabránili vzniku reputační škody nebo vzniku povinnosti předložit žalobcům dokumenty obsahující obchodní tajemství.

    Dopad na hospodářskou soutěž tak může být přesně opačný, než jaký byl původní záměr. Může v určitých tržních segmentech namísto stabilizace vést k narušení dosavadní konkurenční rovnováhy.

    Diskutovanou otázkou v souvislosti s užitím hromadné žaloby v oblasti veřejnoprávní ochrany hospodářské soutěže je také riziko výrazného zhoršení spolupráce soutěžitelů, kteří se dopustili porušení veřejnoprávních pravidel hospodářské soutěže, s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Týká se to zejména boje proti zakázaným dohodám (kartelům). Kartely představují jednání, které narušuje soutěžní prostředí velmi vážně. Je ovšem velmi obtížné je odhalit a prokázat, jelikož jejich typickým rysem je jejich úzkostlivé utajování. Správní orgány tak jsou odkázány především na ochotu účastníků kartelových dohod spolupracovat při jejich odhalování výměnou za odpuštění či snížení pokuty (zejm. leniency programy).

    Zavedením hromadné žaloby může výrazně klesnout ochota soutěžitelů v rámci správního řízení aktivně spolupracovat s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a účastnit se programů shovívavosti, protože by tím dobrovolně podstupovali příliš velké riziko následného plošného soukromoprávního postihu. I zde by se vystavovali riziku, že důvěrné informace týkající se jejich podnikání budou zpřístupněny předem neurčenému počtu osob, včetně jejich přímých konkurentů.

    Tyto následky zavedení hromadné žaloby je vhodné vzít v úvahu při přípravě paragrafového znění a zamyslet se nad určitou ochranou aktivně spolupracujících účastníků správních řízení ve věcech porušení pravidel hospodářské soutěže (např. omezením výše náhrady škody).

    V neposlední řadě pak i v oblasti soutěžního práva vzniká typický problém vymáhání kompenzačních nároků v českém prostředí. Tím mám na mysli dosavadní striktní požadavek českého práva na individualizaci a konkretizaci uplatněného kompenzačního nároku.

    Vzhledem k tomu, že škoda na straně účastníků hospodářské soutěže bude pravděpodobně spočívat v újmě na výsledku jejich podnikání, bude se konkrétní vymáhaný nárok lišit případ od případu, v závislosti na rozsahu podnikatelské činnosti a řadě dalších okolností. Přestože tedy žalované nároky budou vycházet ze stejného titulu (stejného porušení pravidel hospodářské soutěže), bude jejich vymáhání velmi náročné a samozřejmě i zdlouhavé z hlediska vyčíslování a prokazování vzniklé škody. S tím se bude ovšem muset vypořádat nejprve v návrhu zákona jeho předkladatel, a následně pak i soudci jako ti, kdo nový institut budou uvádět v život.

    Potřebujeme kolektivní vymáhání soukromoprávních soutěžních nároků?

    Hromadná žaloba se stává realitou současného vyspělého práva. Je ovšem nutné rozvážně posoudit všechna rizika a eliminovat je v dalších fázích legislativního procesu. Bude-li uvážlivě nastavena, může skutečně i v oblasti hospodářské soutěže napomoci prevenci deliktů a lepšímu vymáhání práv. Bylo by však vhodné se v souvislosti s její implementací více zamyslet nad dopady, které může v rovině soutěžního práva mít. Tak, aby s sebou hromadné žaloby ve výsledku nepřinesly namísto ochrany a stabilizace tržního prostředí spíše jeho narušení.

    Bylo by také dobré zamyslet se nad tím, zda by z opatrnosti nebylo vhodnější zavést hromadné žaloby zpočátku jen v oblasti přímé ochrany spotřebitele, kde se jejich potřeba jeví jako nejaktuálnější, zatímco jejich širší aplikaci (včetně nároků z porušení pravidel hospodářské soutěže) připustit až pozdější legislativní úpravou, vyvolanou praktickými zkušenostmi z  fungování hromadných žalob v reálném prostředí české justice.

    Jaromír Císař

    Sdílejte
    Předchozí článekNeznalost hejtmana Netolického
    Další článekJak ulevit soudům a přitom vyřídit mnoho pohledávek v krátkém čase?
    Jaromír Císař
    Jaromír Císař se vedle praktických právních otázek, zejména z oblasti obchodního a insolvenčního práva, věnuje právním dějinám a v poslední době rovněž ústavnímu právu. Vedle Právnické fakulty UK v Praze absolvoval studijní stáž na pařížské Sorbonně. Není pouze advokátem, ale rovněž insolvenčním správcem a rozhodcem. Přednáší na Právnické fakultě UK v Praze a pravidelně publikuje odborné texty.