Jde o vcelku banální případ: Manželé ing. K a B. K. se rozvedli, následně na to Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci 11C 195/94 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998 zrušil společný nájem jejich společného bytu v Chotovické ulici v Praze 8 a současně rozhodl, že byt bude nadále užívat jako jediná nájemkyně paní B. K. Rozsudek nabyl právní moci, žádným způsobem jej již nejde změnit, všichni jsou povinni jej respektovat. Ostatně od jeho vynesení uběhlo již 20 let. Jaký však mají tyto skutečnosti význam nejen pro českou justici, ale zejména pro občany právního státu? Kupodivu žádný.
Paní B. K., která byla shora uvedeným pravomocným rozsudkem soudu určena jako nájemce bytu v Chotovické ulici, tento byt pak vyměnila s manželi D. za jejich byt v Osadní ulici rovněž v Praze 8. MČ Praha 8 s výměnou bytu vyslovila dne 12.11.2001 souhlas a uzavřela, jako pronajímatel, s manželi D. nájemní smlouvu. Pokud by měl někdo dojem, že na základě těchto skutečností je bydlení manželů D. zcela v souladu s platným právem a nemůže být nijak zpochybněno mýlil by se.
Dne 9. 10. podala paní I. K. (dřívější manželka ing. K) žalobu proti manželům D. a domáhala se jejich vyklizení z bytu Chotovické ulici s tím, že ona, a nikoliv paní B.K., byla nájemkyní bytu, a tedy výměna bytů je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 8 ale s ohledem na již zmíněný pravomocný rozsudek, který opravňoval paní B. K. k výměně bytu, žalobu zamítl. Rozsudek potvrdil 21. 3. 2006 i Městský soud v Praze.
Pak ovšem začal i v našich justičních poměrech málo vídaný „justiční ping-pong“: Nejvyšší soud oba rozsudky dne 19. 11. 2008 zrušil s tím, že nebylo provedeno dostatečné dokazování. Obvodní soud tedy doplnil dokazování, ale rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 žalobu opět zamítl, což opět 7. 6. 2011 potvrdil Městský soud Praze. Nejvyšší soud však dne 19. 4. 2012 oba rozsudky opět zrušil a doporučil oběma soudům jinou právní úvahu, pokud se týká práva manželů D. k předmětnému bytu. Obvodní soud se snažil, ale s přihlédnutím k tomu, že tu existuje již několikrát zmíněný pravomocný a nikým nezrušitelný rozsudek z r. 1998, ze kterého plyne to, že žalobkyně I. K. nemá k předmětnému bytu žádné právo (a že tedy jedinými nájemci bytu mohou být manželé D.), žalobu opět dne 19. 2. 2012 zamítl. A tento názor znovu Městský soud v Praze 5. 11. 2012 potvrdil.
Oba tyto rozsudky však potřetí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2014 ve věci 26 Cdo 460/2014 a uložil oběma soudům žalobě vyhovět, neboť, podle tohoto rozsudku NS Obvodní soud pro Prahu 8 před dvaceti lety prý rozhodl špatně. Nejvyšší soud má dnes jiný právní názor a manželé D., staří lidé, kteří nic nezavinili, se z bytu, který užívají na základě pravomocného rozsudku a řádné nájemní smlouvy, mají vystěhovat.
Není zde místo pro úvahu nad tím, zda tento právní názor je v souladu se zákonem, a není to ani důležité. Není to ani podstatné. Ostatně právo je širší než zákon. Nejde ani o zřetelnou extrémní nejednotu v rozhodování soudů, což nepůsobí na veřejnost příliš důvěryhodně. A nehledě ani k dvanáct let trvající nejistotě občanů. Podstatné je, zda Nejvyšší soud, který „ruší“ dvacet let starý pravomocný rozsudek jiného soudu, rozsudek, který však byl zdrojem nabytých práv a povinností, si dostatečně uvědomuje odpovědnost za důvěryhodnost státu, za právní jistotu občanů, k níž má rozhodování soudů přispívat. Bez sdílení této odpovědnosti by takový rozsudek byl jen mocenským rozhodnutím bez toho, aby výrok soudu byl pochopitelný a akceptovatelný.
Lze jistě připustit, že dřívější rozhodnutí soudů mohlo být chybné. Ale podle mého názoru – má-li právní stát existovat , není možné na zjištěná, ale dávno pravomocná rozhodnutí reagovat jen tak, že toto rozhodnutí bude prostě nahrazeno jiným. Aniž by současně ten, kdo svým novým rozhodnutím předchozí chybné rozhodnutí „napravuje“, se současně nevyslovil k právním důsledkům, které změna právního názoru po dvaceti letech pro občana znamená. Jinými slovy není možné, aby se soud nevyslovil k odpovědnosti státu za předchozí chybné rozhodnutí, k podílu státu – jehož je soud koneckonců součástí – na situaci, do které se manželé D. dostali. A to se neděje a v tomto případě nestalo.
Bez takto pojmenované a přijaté odpovědnosti státu by se o nějaké právní jistotě občanů, věřících ve správnost pravomocných rozhodnutí soudů, nedalo hovořit. Natož o nějaké spravedlnosti….
Stanislav Křeček
