Kam kráčíš, liberální advokacie III., aneb impérium vrací úder

0
Kam kráčíš, liberální advokacie III., aneb impérium vrací úder
Martin Vychopeň a mluvčí ČAK Iva Chaloupková. Foto: archiv

Dovolím si reagovat na článek kolegy advokáta z Ostravy a člena představenstva České advokátní komory odpovědného za výchovu a vzdělávání Radima Mikety, uveřejněného na portálu Česká justice pod názvem „Kam kráčíš liberální advokacie II“. Na příspěvek kolegy Václava Vlka pod názvem „Kam kráčíš liberální advokacie aneb co chceme a proč to chceme“ bohužel reagovat nemohu, neb tento je pro mne za hranicí srozumitelnosti.

Kolega Vlk pravděpodobně reaguje na nějaký jiný diskusní příspěvek, neboť jsem ve svém původním příspěvku nenašel nic o tom, že by největším problémem byly ceny, a například větu „Pohled kolegy není nikoli ojedinělý…“ jsem dosud zcela intelektuálně nevstřebal. Ve Španělsku jsem taky nikdy nebyl. Děkuji ovšem kolegovi Vlkovi za upozornění na mé foto, sportovně uznávám, že jeho foto je mnohem krásnější a že já nejsem příliš krásný. Mohu mu ovšem prozradit, že jsem již začal nacvičovat zoolanderovský pohled známý jako Blue Steel a doufám, že kolega Vlk bude příště spokojen.

Jako advokát si velmi vážím férové diskuse vedené na kolegiální úrovni. Potud jsem poněkud překvapen tvrzením kolegy advokáta o tom, že jsem „zcela zřejmě nepochopil vztah advokáta a koncipienta a celého smyslu koncipientské praxe.“
Obava kolegy advokáta o mé chápání není zcela na místě, byť i tak ji oceňuji, spíše je na místě tázat se po výsledku výchovy v oblasti advokátní etiky pana kolegy advokáta, neboť mám za to, že takové drobné urážky a kopance nejsou tedy zcela v souladu s advokátní etikou, ale asi jsem to nepochopil a jedná se o projev oné noblesy, o kterou nám přeci tak jde. Nu budiž.

Kolega advokát se táže, z čeho dovozuji zhoršení postavení advokátního koncipienta, když při počtu 12 tisíc advokátů asi nebude nepřekonatelný problém pro 3 tisíce advokátních koncipientů si toho svého advokáta najít, když navíc dle navrhované úpravy bude moci jeden advokát školitel míti až 3 koncipienty. Dovolím si to kolegovi advokátovi osvětlit. Otázka, zda advokát má či nemá advokátního koncipienta, nezávisí pouze na tom, zda ho míti chce, ale zejména zda si ho může „dovolit“, zda je schopen ho uživit a řádně se mu věnovat, tj. krom jiného míti dostatek pokud možno platících klientů. Jsou kolegové zdatní, a kolegové méně zdatní, a za stávajícího stavu tak každý z nás má svobodu najít pro sebe a advokátní koncipienty právě takové aranžmá, které mu vyhovuje. Pokud je některý kolega tak zdatný, že je schopen spolupracovat s deseti koncipienty ku všestranné spokojenosti, a jedná se jistě o spokojenost advokáta, koncipienta i klienta, ono by to jinak nefungovalo, tak proč bychom mu/jim v tom měli bránit. Tento stav samozřejmě komoře nijak nebrání ve výkonu dohledu nad tím, zda advokát ve vztahu ke koncipientům plní všechny své stavovské povinnosti. Ba naopak.

Navrhovaná úprava do systému vnáší dle mého skromného názoru jistou nerovnováhu v tom, že advokát bude moci spolupracovat maximálně se třemi koncipienty, byť by byl schopen spolupracovat s více koncipienty. Takový advokát bohužel bude míti plnohodnotné místo pouze pro tři koncipienty, a ti ostatní si budou muset najít jiného advokáta školitele, který je ale bude muset chtít, a nikoli pouze chtít, ale bude si je muset moci dovolit. A také koncipient bude muset takového jiného advokáta školitele chtít. Tedy, je obtížné takový systém udržovat bez nucené redistribuce práce. Ale jak chceme nutit klienta, aby odešel od jednoho advokáta k druhému proto, aby si tento mohl moci dovolit koncipienta. Někteří kolegové koncipienti se tak dostanou do obtížné pozice, a pokud za takových okolností budou vůbec chtít v advokacii pracovat, budou se asi muset spokojit s pozicí jakéhosi koncipientského čekatele, zaměstnance advokáta, ovšem bez nároku na to, aby se jim takto odsloužené roky faktické praxe započítávaly na řádnou koncipientskou praxi.

Pan kolega advokát dále tvrdí, že je nabíledni, že advokát právě složivší advokátní zkoušky nemá mnoho zkušeností. Pro mne to tedy tak nabíledni není a jen stěží bych si něco takového dovolil tvrdit. Spíše bych předpokládal, že advokát, který složil advokátní zkoušku, je zcela kvalifikován pro výkon advokacie a je jen a jen na něm, jak s nově získaným postavením naloží, a to jistě nejlépe ohodnotí klienti.
Snad nezamýšleným důsledkem tříleté karantény na možnost spolupracovat s koncipientem je to, že takový čerstvý advokát bude míti extrémně ztíženou možnost se plně na trhu pohybovat. Nebude tak moci potěšit svého advokáta školitele tím, že mu umožní se slzou v oku vidět ho vylétat z rodného hnízda advokátní kanceláře i s několika klienty v batohu. O to nám samozřejmě nejde, my chceme hlavně kvalitu a noblesu, a vycházíme přitom z děsivých statisticky jasných čísel prokazujících, že právě tito čerství advokáti do tří let od advokátních zkoušek jsou nejčastějším účastníkem kárných řízení, resp. likvidace pojistných událostí.

Kolega advokát si jen stěží dokáže představit smysluplnou a odpovědnou výchovu koncipienta, pokud ji má advokát vykonávat současně vůči 5, 10 či 15 koncipientům. Nejde však o to, co si dokážeme či nedokážeme představit. Jde o to, zda to někdo zvládne, či nezvládne. Představy se od reality mohou výrazně lišit.
Není jistě zcela nemožné, a spíše bych řekl, že to je běžné, že právě ve větší skupině lidí může fungovat např. systém interních kancelářských seminářů, newsletterů, či neformálních pátečních dýchánků při dýmce a koňaku, na kterých se probírají kolegiálně aktuální judikáty, nové právní předpisy, nebo také nejnovější daimler pana senior partnera. Nepodceňujme kolegy advokáty, nejsou to žádní blbci, kteří by si nedokázali vzdělávání a výchovu svých koncipientů zajistit.

Koneckonců platí, že advokátní koncipient je vizitkou svého advokáta. Spíše bychom se (tedy komora) měli snažit systém výchovy a vzdělávání co nejvíce zatraktivnit a zefektivnit. Možná i diskutovat o systému celoživotního vzdělávání advokátů. Není tedy rozhodující, co si kolega advokát dokáže představit, ale spíše zda jeho představy vychází z reálného základu.
Ze statistiky advokátních zkoušek obsažené v důvodové zprávě k předmětnému návrhu novely zákona o advokacii, str. 14, vyplývá, že úspěšnost u advokátních zkoušek je od roku 2010 do roku 2014 prakticky konstantě stejná, a nelze z ní vyčíst, zda je úspěšnost v nějaké přímé úměře s tím, zda uchazeč byl školen jako koncipient jedináček, či nikoli, a zda jeho školitel již nabral dost rozumu a zkušeností po třech letech od advokátní zkoušky. Možná má však kolega advokát jiné údaje. Pokud ano, sem s nimi.

Zcela souhlasím s názory kolegy advokáta v tom směru, že koncipient není levnou námezdní silou, a tak dále a tak dále a tak dále. Na takových frázích se samozřejmě shodne 11 z 10 advokátů. Platí ovšem to staré známé podle činů poznáte je…

A tak mi zůstává otázka, kam vlastně naše liberální advokacie kráčí. Obávám se, že jsem trochu pochopil, kam směřují některé kroky navrhované nové úpravy. Do minulosti, do nepotismu, do temných dob středověku, do míst a doby, kam slunce jen stěží dosvítí.

David Štros