Když údajné fake news vytloukají fake news aneb tak trochu jiná pravda o exekutorské teritorialitě

    V boji o zavedení tzv. exekutorské teritoriality začíná významně přituhovat. Za posledních osm let byly v debatách na toto téma vystříleny snad všechny více i méně příčetné argumenty pro a proti jejímu zavedení, a tak se na čas zdálo, že už k této otázce nemůže být co více dodat.

    Zastánci teritoriálního principu však navzdory pádným protiargumentům, a to včetně závěrů ekonomické analýzy, kterou si již před časem nechalo vyhotovit ministerstvo spravedlnosti a která jasně poukázala na nevhodnost zavedení tohoto systému, odmítají tuto myšlenku opustit a pro její prosazení do českého právního řádu jsou zřejmě schopni a ochotni udělat téměř cokoli. V loňském roce jim v tomto směru svitla nová naděje – územní příslušnost exekutorských úřadů byla zavedena na sousedním Slovensku. Zdá se ale, že to byla naděje spíše falešná.

    Poslední diskuze na téma exekutorské teritoriality, které jsem se jako zástupce České asociace věřitelů osobně zúčastnil, proběhla před třemi týdny na sympoziu Aktuální právní problémy exekucí pořádaném v rámci Stálé konference českého práva. Dalo se již dopředu celkem logicky očekávat, že zastánci teritoriálního principu využijí svůj prostor k jeho opětovné propagaci a nepochybně přijdou i s příkladem „Slovensko, náš vzor“.

    Než se k situaci na sousedním Slovensku vyjádřím podrobněji, musím uvést, že je poměrně obtížné dobrat se o tamním dění bližších informací, neboť Slovenská komora exekútorov není v oblasti aktuálních dat právě sdílná. Důvtipný čtenář by si pravděpodobně mohl dovodit, proč tomu tak asi bude, ale já bych se rozhodně nerad pouštěl do fabulací či domněnek.

    Naše asociace se i přesto snaží situaci na Slovensku velmi bedlivě sledovat, neboť pro vyhodnocení přínosů a negativ případného zavedení exekutorské teritoriality v České republice nemůže být lepší podklad než reálná zkušenost ze státu, jehož legislativní i ekonomické prostředí jsou nám relativně blízká. Z tohoto důvodu jsme v kontaktu nejen s místními exekutory nebo advokáty, ale především se samotnými věřiteli, kteří na Slovensku vymáhají své pohledávky. Zprávy od nich jsou bohužel spíše smutné.

    Například od jedné advokátní kanceláře, která pro své klienty na Slovensku vymáhala něco přes stovku pohledávek, máme informaci, že úspěšnost těchto exekucí je po 12 měsících vymáhání na úrovni 0,69 %. Ano, jistě namítnete, že se jedná o příliš malý vzorek, aby mohl být zobecněn na celkovou situaci na Slovensku, a s tím samozřejmě nelze než souhlasit. Česká asociace věřitelů má však mj. k dispozici i data od inkasní agentury sebraná ze vzorku 7 500 exekučních případů a výsledek je zcela neúprosný – v důsledku přechodu na teritoriální systém poklesla úroveň vymahatelnosti téměř o 90 %. To už je rozhodně pádnější příklad.

    Když jsem tyto informace, a to i s uvedením jejich původu, nedávno představil na výše zmíněném sympoziu, vzbudilo to mezi některými přítomnými celkem přirozeně značné pozdvižení. Domeček z karet s nápisem „Slovensko, náš vzor“ se začal bortit.

    Reakce zastánců teritoriality na sebe logicky nenechala dlouho čekat. Jako první se uvedená data pokusil formou stručné narážky zpochybnit soudní exekutor Petr Polanský ve svém článku „O slepé uličce a sněhové kouli – budeme opravdu na jaře stavět sněhuláky?“ publikovaném zhruba před týdnem na tomto místě. Daleko obsáhlejší kritiku pak sepsala soudní exekutorka Jitka Wolfová ve svém článku „Na odborná sympozia fake news nepatří“ publikovaném zde před několika dny. V mezičase byl pak šikovně vydán ještě rozhovor s prezidentem Slovenské komory exekútorov Miroslavem Pallerem pro portál Aktuálně.cz, který nám sděluje, jak se teritorialita na Slovensku skvěle osvědčila.

    Na uvedených textech je důležité si všimnout jedné zásadní věci, a to práce s fakty. Zastánci teritoriality vcelku pochopitelně používají pouze argumenty a údaje, které se jim hodí, a jiné informace ponechávají stranou. Hlavním plusem zavedení teritoriality na Slovensku má být dle uvedených článků protikorupční prvek tohoto systému. Musím se přiznat, že mi není zcela jasné, v jakém ohledu se tento prvek projevil a osvědčil, neboť jsem v minulosti nezaznamenal, že by na Slovensku probíhaly v oblasti exekucí korupční kauzy, které by vyvolaly tuto potřebu, a zároveň pochybuji, že by bylo zmapováno, jak se situace zlepšila a zda třeba prostor pro korupci mezitím nevyvstal úplně někde jinde.

    Podobně scestná mi připadá argumentace spojená s korupcí i v České republice. Pakliže tu korupce skutečně bují a je zásadním problémem, který musíme řešit, nechápu, proč zde nepadá jedno trestní oznámení za druhým. A pakliže má paní doktorka Wolfová skutečně pocit, že v Česku vlastně za současné situace není možné práci exekutora vykonávat nestranně a nezávisle, pak by zřejmě měla předstoupit před všechny své kolegyně a kolegy a vysvětlit jim, jak své výroky myslela. Jsem si totiž jistý, že jich samotných se to muselo bezpochyby dotknout.

    Přijde-li pak otázka na skutečná aktuální data a měřitelné výsledky zavedení teritoriality na Slovensku, zejména klíčový údaj o jejím dopadu na vymahatelnost pohledávek, Slovenská komora exekútorov takticky mlží krátkodobostí nově platné legislativy a čeští zastánci tohoto principu zarytě mlčí. Zatímco Česká asociace věřitelů opírá své argumenty o reálná data a zkušenosti věřitelů na Slovensku, zastánci teritoriality pouze obecně zpochybňují jejich pravdivost, nejsou však schopni doložit opak. Důvod bude asi celkem jasný – kdo by se chtěl chlubit tím, že těžce vybojovaná změna dosud nepřinesla ani zdaleka takové ovoce, jak bylo slibováno.

    Vedle zamlčování informací, které se nehodí říkat, se zastánci teritoriality dopouštějí i daleko závažnějších argumentačních faulů. Doktorka Wolfová mě ve svém příspěvku v souvislosti se zmíněnými daty o žalostné úrovni vymahatelnosti pohledávek na Slovensku nařkla ze šíření fake news, a to aniž by se sama nejprve pokusila zjistit, odkud daná data pocházejí. Na konferenci tyto údaje zřejmě přeslechla a na rozdíl od jiných jejích kolegů nás ani nepožádala o zaslání ozdrojované prezentace, případně sama aktivně na sympoziu nevystoupila s požadavkem na doložení mnou prezentovaných informací. A co hůř, bohužel sama vlastně ani nedokázala uvést, jaká data tedy mají podle ní být ta pravá. Ještě smutnější potom je, že sama autorka, která napadá jiné osoby z šíření mylných informací, neváhá ve svém článku zcela nepokrytě uvést nepravdivé údaje.

    Příkladem může být následující pasáž: „Je objektivním faktem, že pouze v České republice, Holandsku a v Albánii zůstává stále zachovaný princip volby exekutora ze strany věřitele.“ Účelové ohýbání informací o situaci v jiných evropských státech patří u zastánců teritoriality k dobře zavedenému zvyku, který už asi nikoho nepřekvapí. Objektivním faktem ale v každém případě je, že možnost svobodného výběru exekutora mají věřitelé kromě Česka, Nizozemí a Albánie také v Anglii a Walesu, Belgii, Estonsku, Francii, Irsku, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Polsku, Portugalsku, Řecku, Skotsku a Slovinsku.

    V řadě těchto států mají exekutoři sice omezenou územní působnost, samotný princip teritoriality ovšem ještě neznamená, že by věřitel musel být zbaven možnosti volby exekutora, je pouze limitován regionem, ve kterém exekutor působí. Model, který u nás prosazují zastánci teritoriality, tedy regionální omezení bez možnosti výběru exekutora, který zároveň zůstává podnikatelským subjektem, funguje pouze ve dvou evropských státech, a to na Slovensku a v Maďarsku.

    Dále v této souvislosti musím podotknout, že přestože je počet států, ve kterých jsou exekutoři územně omezeni, poměrně vysoký, v posledních letech lze pozorovat jasný trend zvětšování těchto území, ke kterému došlo například v Belgii, Nizozemí, Portugalsku nebo Francii. V neposlední řadě je potřeba si uvědomit, že ve státech typu Francie, které svou rozlohou mnohokrát převyšují rozlohu Česka, může být vymezené teritorium, ve kterém exekutor může působit, srovnatelné s územím celé České republiky. O tom nám ale zastánci teritoriality celkem přirozeně nic neříkají.

    Za zcela nepodložený považuji také argument zastánců teritoriality, znovu zopakovaný i doktorkou Wolfovou, že zavedení teritoriality povede ke snížení nákladů exekuce pro dlužníka. Jak paní exekutorka jistě sama velmi dobře ví, náhrada cestovních výdajů je zastropována částkou 1500 korun. Pakliže výdaje tuto částku přesáhnou, nehradí je dlužník, ale věřitel. Je tedy na uvážení věřitele, zda si vybere exekutora, který bude dlužníkovi blízký, nebo exekutora vzdálenějšího, a ponese v důsledku toho vzniklé náklady. Kromě toho je potřeba přihlédnout k tomu, že řada dlužníků nepobývá a nemá svůj majetek v místě trvalého bydliště, podle kterého by byl exekutor věřiteli přidělován. Nevím o tom, že by bylo kdy přesně zmapováno, kolik takových dlužníků existuje, nicméně určitou představu si lze utvořit z dosavadních zkušeností exekutorských úřadů a z počtu osob přihlášených na obecních úřadech. Nebude jich málo. U všech těchto osob je argument snížení cestovních výdajů naprosto nesmyslný, protože přidělený exekutor za nimi navzdory formální blízkosti bude muset cestovat třeba i přes celou republiku. A nejsmutnější na tom je, že tím vzniklé navýšené cestovní náklady ponese věřitel, který přitom nebude mít možnost ovlivnit, jaký exekutor bude případem pověřen, a nebude si tak moct vybrat exekutora, který by byl dlužníkovi skutečně nablízku.

    V poslanecké sněmovně bylo téma exekutorské teritoriality tento rok znovu nastoleno návrhem Pirátů, který směřuje k zavedení tohoto principu. Pevně věřím, že zákonodárci při svém rozhodování o vhodnosti tohoto řešení dají přednost podloženým faktům před zavádějícími, manipulativními a nepravdivými informacemi. Zároveň bych byl skutečně rád, aby změny takového významu nebyly přijímány uspěchaně a abychom si nejprve počkali na okamžik, kdy budeme mít dostatek aktuálních a ověřených informací o důsledcích, které změna přinesla na sousedním Slovensku.

    V neposlední řadě jsem přesvědčen, že podobné ataky nejen nepřispívají ke kultuře debaty kolem tohoto tématu, ale ve výsledku vlastně napomáhají negativnímu vnímání exekutorského stavu ze strany odborné i laické veřejnosti. Což je velká škoda, protože já osobně si práce exekutorů, jako nepochybně nepostradatelného článku v justičním řetězci, velmi vážím.

    Pavel Staněk

    Sdílejte
    Předchozí článekZničení důkazu znalcem
    Další článekOtevřený (poslední) dopis předsedy ČAK paní Samkové
    Pavel Staněk
    Advokát a prezident České asociace věřitelů. Vystudoval práva na Právnické fakultě MU Brno. V letech 2001 až 2006 pracoval jako odborný asistent předsedy a tiskový mluvčí Krajského soudu v Hradci Králové. Od roku 2007 působil nejprve jako vrchní ředitel a poté jako první náměstek ministra spravedlnosti. V roce 2010 byl zvolen poslancem za ODS. V Poslanecké sněmovně PČR zastával funkci místopředsedy Ústavně právního výboru a byl jmenován členem Legislativní rady vlády. V současnosti je partnerem advokátní kanceláře Arrows a své legislativní zkušenosti uplatňuje v České asociaci věřitelů, jejímž prezidentem je od března 2014.