Netolerujme úplatky! Ani ve školství

    K napsání tohoto článku mě přiměl příspěvek, který byl uveřejněn na jedné z internetových poraden, ve kterém si jeho šestnáctiletá pisatelka stěžovala, že je ve své třídě vystavena šikaně ze strany svých spolužáků proto, že s ohledem na finanční situaci ve své rodině není schopna přispět na společný dárek pro svou třídní učitelku při příležitosti konce školního roku. Tímto dárkem měl totiž být wellness pobyt v hodnotě 7.200,- Kč. 1

    Nejdříve jsem tuto situaci považoval jen za nepatřičnou snahu některých spolužáků zmíněné pisatelky o získání přízně jejich třídní učitelky, ale po přečtení mnohých internetových diskusí na téma co je a co není vhodné darovat učitelům v souvislosti s koncem školního roku anebo na maturitním plese, a také nabídky řady internetových obchodů nabízejících dárky speciálně pro učitele, jsem s údivem zjistil, že v současnosti se učitelům již rozhodně nenosí jen květiny anebo bonboniéra.
    Dnes totiž zřejmě celá řada učitelů, a to nejen u nás, ale i v zahraničí, pokládá za zcela běžné přijímat od svých žáků při různých příležitostech v průběhu školního roku (předávání vysvědčení, Den učitelů, maturitní ples) takto hodnotné a někdy dokonce i hodnotnější dárky (např. nákupní či zážitkové dárkové poukazy anebo třeba i náhrdelník s diamantem).2

    V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že učitelé v naší zemi nejsou žádní neplacení nádeníci, kteří třou bídu s nouzí a léto se jim daří přežít pouze za pomoci jejich žáků, ale jsou to běžní zaměstnanci veřejného sektoru (stejně jako například policisté anebo hasiči), kteří jsou za svou práci placeni ze státního rozpočtu a jsou jim poskytovány také další pracovní benefity (zavodní stravování, nadstandardně dlouhá doba dovolené, resp. studijního volna) a jejich plat je navíc pravidelně zvyšován (naposledy v září letošního roku).

    Pak je však třeba si položit otázku, čím si učitelé, na rozdíl od jakéhokoliv jiného zaměstnance veřejného či soukromého sektoru, tyto pravidelné dary zaslouží.

    Pokud to má snad být odměna za kvalitní výkon pedagogické činnosti, pak je třeba konstatovat, že kvalitní práci očekává od svého zaměstnance každý zaměstnavatel, přičemž je úlohou ředitele školy, aby své nejlepší učitele nadstandardně finančně ohodnotil. Jestliže to má snad být odměna za jakousi trpělivost anebo za to, že učitel někdy tzv. přimhouří oko nad znalostmi studentů, pak je podle mého názoru namístě se ptát, jak by bylo ve společnosti vnímáno obdobné počínání například u policisty, který by od zloděje přijímal dárky za to, že „přimhouří oko“ a bude přehlížet, že se živí krádežemi, soudce, který má „trpělivost“ a za láhev alkoholu recidivistovi uloží podmínku, namísto aby jej důvodně poslal do vězení, anebo třeba v případě úředníka přestupkové komise, který v zákonné lhůtě, za příslib povýšení, úmyslně neprojedná dopravní přestupek oblíbeného komunálního politika, který rád jezdí pod vlivem alkoholu, čímž mu umožní dál řídit motorová vozidla.

    Takové jednání by nutně muselo být vnímáno jako trestný čin přijetí úplatku a také jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Je sice možné namítnout, že učitelé (prozatím) nemají postavení úředních osob, ale není možno přehlížet, že po přiznání tohoto statutu pravidelně volají; bez ohledu na to, zda bude toto volání v budoucnosti vyslyšeno nebo oslyšeno, je nutno zdůraznit, že na eventuální trestní odpovědnost učitelů za přijetí úplatku nemá zmíněný status žádný vliv.

    Je totiž třeba poukázat na skutečnost, že trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek.

    Za obstarávání věcí obecného zájmu je v soudní praxi i právní teorii považována jakákoliv činnost, na jejímž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Za takovouto činnost je judikaturou považováno rovněž vzdělávání dětí a mládeže na základních a středních školách. Úplatkem náš trestní zákoník rozumí neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok (§ 334 odst. 1 trestního zákoníku).
    Za takový prospěch lze bezesporu považovat například také shora uvedený wellness pobyt, když za úplatek je judikaturou standardně považována třeba také láhev alkoholu. Výše úplatku přitom není rozhodující, neboť trestní zákoník nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Za přiměřenou pozornost, u příležitosti společenské události spojené s předáváním vysvědčení, lze proto považovat nejvýše kytici anebo bonboniéru, v žádném případě však třeba let balonem, který je rovněž řadou internetových obchodů nabízen coby vhodný dar pro učitele.

    Navíc ani skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku konkrétního učitele nijak neovlivnilo, není z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu přijetí úplatku významná. Je tedy lhostejné, zda učitel, který přijal od svého žáka (anebo od své školní třídy) nákladný dar, jej následně nějakým způsobem zvýhodní, či nikoliv. Pokud by tomu tak bylo, pak by tato okolnost pouze zvýšila závažnost jeho trestného jednání (ze svých středoškolských studií si pamatuji na učitelku, která si dělala písemné poznámky o tom, od které třídy dostala dárek na Den učitelů a od které nikoliv s tím, že takovéto třídě je třeba nechat toto opomenutí náležitě pocítit).
    Rovněž je nerozhodné, kdy k přijetí takového daru dojde, je tedy lhostejné, zda se tak stane v průběhu povinné školní docházky či až po jejím skončení, případně před maturitou anebo až po ní. Lhostejné je také to, zda učitel koupi daru sám inicioval či nikoliv. Podstatné je pouze to, zda jej nakonec příjme anebo odmítne. 3

    Závěrem je nutno konstatovat, že podíváme-li se nákladné dary, které si řada učitelů na naších i zahraničních základních a středních školách patrně zvykla již jaksi samozřejmě přijímat (jako by se snad jednalo o jakési naturální plnění k jejich platu) optikou trestního práva, nemůžeme dojít k jinému závěru, než že se leckdy jedná o úplatky.
    Jak bylo popsáno shora, tak jsou liché případné argumenty, že přijetí „daru“ učitele nijak neovlivnilo anebo, že k přijetí „daru“ došlo třeba až na maturitním plese. Navíc pokud vezmeme za bernou minci například zkušenosti s dárky pro učitele zmíněné na serveru maturita.cz (o jejichž pravdivosti není důvod pochybovat),4 tak nezbývá než poznamenat, jak objektivní asi bude taková maturitní zkouška, když si jeden z členů maturitní komise předtím vyjede na účet zkoušených studentů například na výlet do Paříže.

    Jsem přesvědčen, že je třeba v prvé řadě začít s prevencí a ptát se zřizovatelů základních a středních škol, resp. jejich ředitelů, zda a proč je na jejich školách možné, aby učitelé přijímali dary v takové hodnotě, které mohou vést až k šikaně těch dětí, které na ně nejsou schopny přispět, tak jak se to stalo například pisatelce shora uvedeného příspěvku. Mám za to, že pokud se má ve společnosti vést efektivní boj proti korupci, tak je třeba s náležitou výchovou začít již u školních dětí. Je tedy zcela nepřijatelné, aby se v místech, kde si mladí lidé mají osvojit správné morální návyky, naopak s korupčním jednáním běžně setkávali.

    Jan Řeháček


    Poznámky: