Čtvrtek, 9. prosince, 2021

Ratifikace úmluvy o cizincích: Česká republika se přihlásila k politice multikulturalismu

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Ratifikací Smlouvy o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni se ČR přihlásila k politice multikulturalismu, kdy občané nežijí spolu, ale cizinci hájí na území určitého státu své vlastní zájmy.

Je to tak i přesto, že se obě komory Parlamentu ČR usnesly neaplikovat kapitolu o zřizování poradních orgánů pro cizince na místní úrovni a nadále poskytnout volební právo v místních volbách pouze cizincům z Evropské unie. Ratifikací Smlouvy v gesci ministerstva vnitra totiž Česká republika uznala a zavedla nový institut, a to institut „usídleného cizince“, kterému vyjmenováním práv usídlených cizinců ve smlouvě přiznává zvláštní statut. Podle Smlouvy „usídlení cizinci“ znamená osoby, které nejsou občany státu a oprávněně sídlí na jeho území.
Institucionalizací usídlených cizinců je tak vytvořeno jejich zvláštní postavení nikoli spolu nebo ve spojení s občany, ale vedle původních občanů. To je záměr dnes už 23 let starého dokumentu Rady Evropy z roku 1992, který na rozdíl od České republiky většina členských států Rady Evropy nikdy nepodepsala.

V plné nahotě se to ukazuje hned v kapitole A, ve které se Česká republika zavazuje usídleným cizincům za stejných podmínek jako vlastním občanům zajistit „právo zakládat na obranu svých zájmů odbory“. Účelem tedy není zakládání odborů na společnou obhajobu pracovních práv českých i zahraničních pracujících, ale na obhajobu práv zájmů výlučně usídlených cizinců – Rusů, Ukrajinců, Američanů, Poláků, Korejců nebo cizinců ze Sýrie a dalších usídlených odkudkoli odděleně na území České republiky.
Další ukázkou je právo usídleních cizinců zakládat místní sdružení na obhajobu svých zájmů, které je rovněž součástí kapitoly A. „Právo na svobodu sdružování zahrnuje zejména právo usídlených cizinců zakládat svá vlastní místní sdružení za účelem vzájemné pomoci, zachovávání a projevování své kulturní svébytnosti nebo hájení svých zájmů ve věcech spadajících do působnosti místních orgánů, jakož i právo vstupovat do jakéhokoli sdružení,“ uvádí se v kapitole A.

Tato kapitola vyvolává otázku: Čím jsou odlišné zájmy usídlených cizinců v obcích od zájmů původních obyvatel? V jakém rozporu jsou zájmy místních obyvatel a usídlených cizinců, že usídlení cizinci musí mít právo zakládat svá vlastní cizinecká místní sdružení? Je to ukázka nikoli integrace, tedy spojení s občany státu, nýbrž existence cizinců a našinců s odlišnými zájmy vedle sebe, je to ukázka multikulturalismu. Český stát si je ovšem velmi vědom toho, že Listina a Úmluva jsou smlouvami nikoli o cizineckých nebo tuzemských právech, ale o lidských právech a základních svobodách, jak plyne z předkládací zprávy: Od vstupu v účinnost Listiny se tento zákon vztahuje rovněž na cizince, neboť v souladu s jejím čl. 42 odst. 3 pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství, uvádí předkládací zpráva Smlouvy k ustanovení o právu shromažďovacím.

Cizinci práva na místní úrovni už mají

Obě komory českého Parlamentu při jednání o Smlouvě odsouhlasily, že ČR odmítne kapitoly B a C, což Smlouva umožňuje. Odmítnutí kapitoly B o vytváření spojovacích článků mezi cizinci a našinci a poskytování platformy pro projevování přání a obav usídlených cizinců na věci nic nemění. Předně je podobné ustanovení součástí uznané kapitoly A, kde se říká: „Každá strana bude usilovat o zajištění toho, aby bylo vyvinuto dostatečné úsilí k zapojení usídlených cizinců do veřejných průzkumů, plánovacích řízení a jiných poradních procedur týkajících se místních záležitostí“.
A za další tato práva už usídlení cizinci na místní úrovni mají, jak vyplývá z předkládací zprávy pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR. „Závazek zřizovat poradní orgány cizinců Česká republika splňuje zejména skrze zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, který v § 117 mj. umožňuje zastupitelstvu obce zřizovat výbory jako své iniciativní a kontrolní orgány,“ píše se doslov v předkládací zprávě.

Stavební řízení nepotřebuje statut usídleného cizince

Příkladem skutečné integrace pak je komentář k zapojení cizinců v místním řízení. Například ve stavebním řízení mají všichni stejná práva z pozice občanů, veřejnosti a dotčených osob, nikoli ze zvláštní pozice „usídlených cizinců“. „Pokud se jedná o zapojení usídlených cizinců do veřejných průzkumů, plánování a jiných poradních procedur týkajících se místních záležitostí podle článku 4 Úmluvy, je zejména třeba konstatovat, že zákonná úprava obcím nebrání cizince do veřejných průzkumů a jiných poradních procedur zapojit. Cizinci se mohou mj. rovněž podílet na tvorbě územně plánovací dokumentace v souladu s ustanoveními §§ 39, 47, 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů,“ píše se v předkládací zprávě.
Předmětné paragrafy stavebního řádu pak používají termíny „veřejnost, dotčená osoba, nebo zmocněnec“. Je to logické, protože proč by stavební řízení mělo probíhat jinak pro dotčeného souseda a jinak pro usídleného cizince. Proč by k veřejnému jednání zastupitelstva měl jiný přístup občan obce a jiný usídlený cizinec.

Kvůli kapitole B by se musel změnit zákon o obcích
Proč tedy byla kapitola B Smlouvy zamítnuta? Nikoli proto, že by s ní poslanci a senátoři nesouhlasili, ale proto, že by musel změnit zákon o obcích a stát by musel zasáhnout jejich autonomii:
„Účasti usídlených cizinců v poradních orgánech místních orgánů, kterými jsou výbory zastupitelstva obce, komise rady obce, zákon o obcích nebrání, je však pouze na zastupitelstvu nebo radě obce, kým tento orgán obsadí. Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky v článku 101 odst. 1 a 2 stanoví, že obce a vyšší územně samosprávné celky jsou samostatně spravovány zastupitelstvy. Změna zákona o obcích, která by byla nezbytná k realizaci závazku vyplývajícího z článku 5 odst. 2 Úmluvy, může být chápána jako nepřiměřený zásah do ústavou chráněné autonomie obcí,“uvádí se v předkládací zprávě.

Jak je to s volebním právem: podle toho, o kterých cizincích je řeč
Původcem častého zmatení ohledně volebního práva cizinců na místní úrovni, je právě definice cizince. Právo volit přiznává voličům, kteří nejsou občany státu, vždy mezinárodní smlouva. Takovou smlouvou je Smlouva o přistoupení ČR k Evropské unii, která právo volit v českých místních volbách dala všem občanům EU už v roce 2004 za splnění podmínek stejných jako u občanů ČR. To je důvod, proč byla ochránkyně práv úspěšná, když napadla skutečnost, že toto právo cizinců volit v místních volbách není v ČR aplikováno a soud jí dal za pravdu.

K občanům Evropské unie je ovšem v mnoha normách přistupováno jako k tuzemcům z jednoho státu, jakkoli EU žádný stát není, viz například tzv. euroobčanství. Cizinci jsou pak nazýváni výhradně lidé ze zemí mimo EU: „Volební právo na místní úrovni by nemělo být cizincům (občanům jiných států než členských států EU) přiznáno paušálně, ale pouze na základě vzájemnosti; jedná se o přístup, který aplikují i některé jiné členské státy EU (např. Španělsko, Portugalsko), kdy je cizincům třetích států přiznáno volební právo na místní úrovni pouze na základě reciproční mezinárodní smlouvy,“ uvádí se například v předkládací zprávě, přestože z definice podepsané Smlouvy je usídleným cizincem naopak každá osoba, která není občanem předmětného státu, tedy i občanů členských zemí EU.

Český klíč k bezpečnostnímu riziku

Předkládací práva ke Smlouvě v této nepřesnosti pokračuje při uvedení důvodů, proč cizincům nepřiznat volební právo: „Vzhledem k tomu, že v některých obcích je koncentrace cizinců s trvalým pobytem značná, mělo by přiznání jejich volebního práva i zásadní praktické dopady na dění na místní úrovni. Aktuální vývoj v některých zemích ukazuje rovněž bezpečnostní rizika rozšíření volebního práva na osoby, jež nejsou občany daného státu,“ píše se ve zprávě. Tentokrát to znamená opět cizince ze zemí mimo EU, neboť cizinci z EU takové právo už mají.
Odmítnutím kapitoly C, český stát tedy rozdělil na cizince ve volbách žádoucí a ve volbách nežádoucí podle země původu. Zatímco pan XY s britským pasem volební právo na místní úrovni, v referendu a v evropských volbách v České republice má, stejný pan XY s ruským pasem žádné takové právo nemá.

-ire-

 

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY