Soudce Aleš Pejchal: Pokud mysl není naplněna zlou vůlí, dokáže logicky uvažovat a zná dokonale systém, může poznat právo

Soudce ESLP Aleš Pejchal Foto: Irena Válová

V Evropě musí jít Němcům o Německo, Čechům o Čechy a Moravu a Ukrajincům o Ukrajinu.Takto jednoduše a přímočaře odpovídá soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal na otázky upadajícího práva, měnící se společnosti i našeho kontinentu. Vezměte životy do svých rukou a začněte rozhodovat o svých zemích i o Evropě, vyplývá z výroků soudce ESLP. Není to utopie. „Ne, to není naivní představa,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Českou justici Aleš Pejchal.

Nechť vládne politik, srdce ovládá hudebník, ale soudce nesmí poroučet

Čtvrtý rok vašeho mandátu zvoleného soudce Evropského soudu pro lidská práva končí, příští rok bude pokračovat do druhé poloviny. Jakým vývojem prošel za tyto čtyři roky Soud a soudci? Minimálně vedení soudu, do kterého si soudci všech 47 členských zemí nově zvolili předsedajícího Quido Raimondiho z Itálie spolu s Andrásem Sajó z Maďarska a Isil Karakasovu za Turecko, je zajímavá změna. Lze z této volby vysledovat nějaký trend?

Evropskému soudu pro lidská práva bylo v roce 2012, kdy se mi dostalo cti, abych v něm začal zasedat jako teprve historicky druhý soudce, zvolený za Českou republiku, padesát tři let. To je docela slušný věk pro předpoklad, že se za ony čtyři roky, v nichž jsem do „toho mohl trochu mluvit“, na Soudě nezmění téměř nic. Leč stejný Soud byl v témže roce 2012 teprve pouhých čtrnáct let soudem stálým. Čili velmi nevybouřený puberťák. V roce 2016 mu bylo toliko osmnáct stálých let, poprvé si v tomto roce sáhl na dospělost. A členské země Rady Evropy, jako každý rodič, si mohou klást zcela základní otázku: Je doopravdy dospělý? Založily jsme ho skutečně dobře a daly mu do vínku ty nejlepší vlastnosti, které jsme dokázaly nalézt? A oněch čtyřicet sedm „rodičů“ nachází otázek daleko více a velmi rozdílných.

Můj pohled nechť je proto brán jako ryze subjektivní s tím, že sice nejsem reprezentantem České republiky, neb jsem byl zvolen jako osoba soukromá, ale málo platné, jsem výrazně poznamenán českou maminkou a moravským tatínkem.

Nuže, ještě v roce 2012 na Soudě působili soudci, jejichž první mandát započal v době, kdy neexistoval stálý Soud. Mezi nimi několik soudců, kteří byli zvoleni několikrát po sobě a ve Štrasburku soudili osmnáct nebo i více let. Rok 2016 je zlomový v tom, že od jeho konce, tedy od počátku roku 2017 budou na Soudě soudci výlučně zvolení na jeden neopakovatelný devítiletý mandát.

András Sajó je prvním viceprezidentem Soudu z některé ze zemí postsovětského bloku. Isil Karakas, je první tureckou viceprezidentkou Soudu. Tyto dvě volby vysokých soudních funkcionářů lze vskutku označit za historicky významné. A protože jako každý soud, je i Evropský soud pro lidská práva především o lidech, atmosféra na Soudě se skutečně změnila. I když to možná bude někomu znít zvláštně, tak postavení soudců je poněkud vyváženější, než bylo před čtyřmi roky a to je dobře. Osobně považuji tuto změnu za nesmírně důležitou a věřím, že vydrží. Tedy že obměna soudních funkcionářů bude rozmanitější, než tomu bylo v minulosti, rozumí se, skutečně ze všech 47 členských zemí.

Ale hovořit v souvislosti se Soudem o trendu či trendech? Trend do práva a už vůbec ne do souzení nepatří. Skutečné právo toliko reflektuje život a vztahy ve společnosti. Není tu od toho, aby onen život ovlivňovalo jako politika, móda, literatura či hudba.  Ostatně již Seneca pravil: Si iudicas, cognosce; si regnas, iube…tedy… soudíš-li, zkoumej; vládneš-li, poroučej.

Nechť nám vládne politik, nechť naše city ovládá hudebník, malíř či básník, ale soudce nikomu nesmí poroučet ani vládnout. Jeho úlohou je co nejlépe prozkoumat svěřený případ, posoudit možnosti jeho řešení a co nejspravedlivěji vybrat tu nejlepší alternativu rozsudku. Jakmile se soudce pokusí o cokoli jiného, pak svoji úlohu ve společenství svobodných občanů plní špatně.

Evropský soud pro lidská práva Foto: Rada Evropy
Evropský soud pro lidská práva Foto: Rada Evropy

Úmluva chrání jen ta práva, která mohou státy zajistit

Za čtyři roky se udály dramatické věci: Ukrajina a válka vyhlášená Rusku – ekonomickými sankcemi. Pochod milionu Kosovanů a Albánců následovaných Afghánci, Syřany a Afričany do Evropy. Převrat v Turecku. Odsuny celých skupin lidí z Evropy. Německo rezignující na mezinárodní i národní právo. Série vražedných atentátů ve Francii, kterou vlastní politici označují za zemi na pokraji občanské války. Často říkáte, že Rada Evropy a Úmluva o lidských právech a základních svobodách vznikly v reakci národů na vyvražďování a zotročování lidí ve 2. světové válce a jsou nástrojem pro zachování svobody jednotlivců a základem spravedlnosti a míru v Evropě. Jak v této zkoušce obstává  Úmluva z roku 1950?

Zkusím odpovědět na právníka trochu nezvykle. A začnu rovněž otázkou. Nástroj muže obstát či neobstát? Obstojí kladivo nešikovného kováře či jehla nedbalé švadleny? Obstát může lidský um, mozek či šikovné nebo pečlivé ruce. Samozřejmě, že lidé své nástroje mění, snaží se je vylepšit, ale na samotných nástrojích v konečné fázi vůbec nezáleží, pokud je drží nesprávné ruce a používá mozek, jemuž je lidské myšlení na hony vzdáleno.

I s velice nedokonalými nástroji geniální lidské mozky realizovaly fantastické myšlenky a stejně naopak i nejúžasnější nástroj nezabrání lidem, aby byl použit pro absolutně špatnou věc.

Úmluva popisuje možnosti ochrany toho nejzákladnějšího a nejdůležitějšího pro život ve společenství svobodných občanů. Ochranu lidské svobody. Veškerá lidská práva, zmiňovaná v Úmluvě jsou toliko a jenom nástroji k ochraně této svobody. Pokud politici členských států Rady Evropy mají tendenci svobodu ve svém společenství svobodných občanů, tedy ve vztahu k občanům svého státu, omezovat, pak je samozřejmě čím dál tím obtížnější použití nástroje lidských práv. Jehlou bez látky nic neušijete, bez žhavého železa na kovadlině kladivem nic neukujete.

Svoboda není a nemůže být bezbřehá, a pokud se společenství svobodných občanů rozhodne neposkytovat ochranu svobody někomu, kdo není členem tohoto společenství, pak toto rozhodnutí nemusí být v rozporu s Úmluvou. Krásným příkladem může být restituční zákonodárství v naší zemi, ale i na Slovensku. Restituční nárok nemohl uplatnit někdo, kdo sice splňoval veškeré podmínky pro vydání věci, ale nebyl občanem České republiky. Když se paní Gratzingerová a pan Gratzinger, kteří nebyli českými občany, obrátili na Evropský soud pro lidská práva, že jejich lidská práva chráněná Úmluvou byla českými soudy porušena, Soud rozhodující ve velkém senátu jejich stížnost označil za nepřípustnou.

Jinými slovy, a to již směřuji k první části vaší otázky, je výsostnou pravomocí suverénního členského státu Rady Evropy komu své hranice a jakým způsobem otevře a komu nikoli. V této záležitosti se lze ze strany někoho, kdo není členem společenství svobodných občanů členských států Rady Evropy, Úmluvy velice obtížně dovolávat. Dnešní, dá se říci, bezbřehý volný pohyb jakýchkoli osob po Evropě Úmluvou chráněn není a nikdy nebyl.

Text Úmluvy jsem vždy obdivoval, jak je lapidární a přesný. Chrání pouze taková lidská práva a takové základní svobody, které jsou členské státy Rady Evropy skutečně schopny garantovat. Vychází z hluboké lidské zkušenosti dané historií lidského společenství. Nezabředává do iluzorních požadavků na „ideální stát“ v oblastech sociálních, etických či morálních. Není utopií. Úkolem, nás soudců Evropského soudu pro lidská práva, je také mimo jiné, abychom naší interpretací, příliš širokou či zavádějící, z Úmluvy onu utopii neudělali. Zda se nám to daří, však musí posoudit někdo jiný…

Evropský soud pro lidská práva je instituce Rady Evropy. Každý členský stát Rady Evropy zastupuje jeden soudce Foto: archiv
Evropský soud pro lidská práva je instituce Rady Evropy. Každý členský stát Rady Evropy zastupuje jeden soudce Foto: archiv

Ztrátě svobody z vůle občanů nezabrání žádný soud

V národních státech současně akcelerují změny práva a stávají se tak překotnými a nepředvídatelnými, že právo lidé přestali vnímat jako staletou jistotu, neznají ho a nerozumí mu. Právo se kvůli složitosti a kvantitě rozpadá, stává se nevymahatelným, výklady a rozhodování se stává proti lidem nevypočitatelně využívaným. Děje se to v různé míře na Ukrajině, v České republice, v Německu, ve Francii, v Turecku. Má tento proces nějaký dopad na ESLP?  Mimochodem – nesouvisí to s disenty, které píšete?

Tady si v odpovědi vypůjčím sám sebe. V jedné ze svých přednášek jsem uvedl mimo jiné: „Jako celoživotní praktik práva jsem vždy prohlašoval a jsem o tom hluboce přesvědčen, že právo je jednoduchá vědní disciplína, za předpokladu, že stav naší mysli splňuje tři základní postuláty pro poznání práva. Jde o toto. Naše mysl, za prvé není naplněna zlou vůlí, za druhé dokáže logicky uvažovat a za třetí zná dokonale systém.“ Končím s citací.

Právo nesmí být složité, jinak přestává být právem. Zákonodárci, kteří právo vytvářejí, jsou povinni usilovat o co nejkvalitnější právní úpravu, bez toho jejich vůle není dobrá. Ale to samo o sobě nestačí.  Je zapotřebí, aby logicky mysleli a hlavně znali systém. V současné době se tyto podmínky pro vytvoření kvalitních právních předpisů zdají zcela nesplnitelné. Co s tím? Každého logicky napadne, změňme zákonodárce. Jak? Nelze než začít u sebe. Evropanům skutečně musí jít o Evropu a v ní Němcům o Německo, Čechům o Čechy a Moravu, Ukrajincům o Ukrajinu. Ne, to není naivní představa. Je však zapotřebí, aby na tom záleželo každému ze společenství svobodných občanů. Jinak svoji svobodu, pokud ji ještě mají, ztratí a žádný soud s tím nic nenadělá.

Evropský soud pro lidská práva, dle mého soukromého názoru, s překotným „právním“ rozvojem v členských státech tolik problémů nemá. Úmluva zůstala onou jednoduchou mezinárodní smlouvou a v posledních letech do ní bylo zasahováno toliko v procesních či organizačních věcech. A s mými disenty je to snadné. Pokud je můj názor odlišný od názoru kolegů soudců a jde z mého pohledu o závažný problém, pak hlasuji odlišně od většiny a píši disent. Žádné jiné důvody v tom nejsou.

Společenství občanů na rozdíl od výroby šroubů nelze řídit

A nesouvisí právní hypertrofie práva v ČR náhodou s tím, že kromě národního práva musí země přijímat všechno právo, které chrlí nadnárodní organizace EU?  Takže chaos se zvětšuje, odpovědnost se zmenšuje a všichni se bojí nebo nechtějí říci pravý důvod?

Vámi naznačeného problému jsem se již dotkl při odpovědi na první otázku. Právo nevytváří mezilidské vztahy ve společenství svobodných občanů, ale odráží již existující, fungující. Velmi zjednodušeně řečeno, právo může maximálně zasáhnout tam, kde již probíhající mezilidské vztahy jsou negativně narušovány a potřebují být ochráněny.  Pokud se někdo snaží zasadit svobodné společenství do uměle vytvořeného řádu, který nazve právním, pak nemůže uspět.

Nelze nařídit, kdy se narodí dítě, kdy člověk onemocní, kdy z osobních důvodů opustí dosavadní zaměstnání a tak dále. Samozřejmě, že lze „uměle“ vytvořit funkční právní pravidla pro obchodní společnost, výrobní podnik nebo sportovní soutěž, aniž by byly brány v úvahu veškeré nuance lidského života. Společenství svobodných občanů však na rozdíl od atletických závodů či výroby šroubků řídit nelze, to se řídí samo, svým spontánním řádem. A rozumný zákonodárce tuto skutečnost musí a umí respektovat.

Proč však kritizovat nadnárodní organizaci jako je např. Evropská unie? Odpovědnost leží jen a jen na národních státech. Ony jsou garanty právních předpisů, které přijaly, ony představují moc, která stojí za výkonem platného práva. Nikdo jiný! A jestli se této funkce vzdávají nebo se dokonce bojí ji vykonávat, pak nelze než opět zabrousit ke starým Římanům a nemilosrdně konstatovat, vigilantibus iura skripta sunt – práva náležejí bdělým.

Promítají se nynější změny politické, ekonomické, sociální, a bezpečnostní ve výkladu Úmluvy nebo v postoji k přijatelnosti stížností proti národním státům? 

Žádný soud na světě nemůže být dokonale imunní oproti životu společenství, v němž působí. I soudci Evropského soudu pro lidská práva jsou lidé z masa a kostí a politika, ekonomika, sociální situace či bezpečnost lidí v Evropě se jich musí dotýkat. Jinak by to bylo špatně. Na druhé straně je zde, jak jsem již předeslal, dlouhá léta neměnný text Úmluvy. Text Úmluvy je však Soudem vždy interpretován v kontextu ke konkrétnímu případu, konkrétní situaci. A tím odpovídám na vaši otázku. Vše co jste v ní naznačila, se může promítnout v rozhodnutích Soudu, pokud individuální případ bude toho druhu, že odhlédnutí od současné situace v Evropě by bylo chybou. Zůstává však také veliké množství případů, na které současná situace v Evropě vliv mít nebude.

Evropský soud pro lidská práva Foto: archiv
Evropský soud pro lidská práva Foto: archiv

Právní stát bez svobodných občanů? Nepředstavitelné.

Prochází výklad Úmluvy nějakým vývojem v situaci, kdy některé státy mají strach ji dodržet, i když ji podepsaly? Příkladně dle článku 9 má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně veřejných projevů, vyučování a obřadů. Článek dále říká: Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Přesto je v některých zemích vedena absurdní debata o zavádění práva šaríja, které je součástí náboženství, avšak jeho části jsou v rozporu s Úmluvou.

Každá interpretace jakékoli mezinárodní smlouvy prochází určitým vývojem. Úmluva není a nemůže být výjimkou. A rád bych připomněl, v této souvislosti, že Evropský soud pro lidská práva má toliko subsidiární roli. Podstatná část, neřku-li hlavní, výkladu Úmluvy je na soudech národních. Úlohu národních soudů zdůraznily všechny poslední konference členských států Rady Evropy, mám na mysli konference v Interlakenu,  Izmiru, Brightonu i Bruselu. Proč by se nemohly vést debaty v národních státech o jakémkoli článku Úmluvy či protokolů k Úmluvě? To je naopak dobře.

Pokud jde však o samotný Evropský soud pro lidská práva, je dle mého názoru výklad konkrétně článku 9 Úmluvy více méně konzistentní.

Někteří právníci v České republice si myslí, že důsledkem nynějších dějů bude revize toho, co jsou a nejsou základní lidská práva a svobody jako podstata naší civilizace. Slovo při tom mají mít ústavní soudy evropských států a Evropský soud pro lidská práva. Jenže ESLP má základní lidská práva a svobody – vepsané právě v Úmluvě: právo na život, zákaz otroctví, svoboda projevu, právo shromažďovací, právo na soukromý a rodinný život, spravedlivý proces, ochrana majetku každého, právo na svobodné volby.  Nedokážu si představit, že by některá z těchto práv byla z Úmluvy vypuštěna, protože právě na nich naše civilizace stojí! Dokáže si někdo představit, že by se 47 států shodlo na vypuštění jediného článku z Úmluvy?

Já si zase nedovedu představit demokratický, právní stát bez společenství svobodných občanů. Jestliže se někdo chce zabývat nějakou formou vlády, kde občanská svoboda je nepodstatná, pak může uvažovat o čemkoli. Leč já osobně, který jsem převážnou část svého života prožil v období, které je v českých právních předpisech nazýváno dobou nesvobody, nemám sebemenší důvod polemizovat s někým, kdo by chtěl svobodu omezovat či rezignovat na její ochranu.

Na druhou stranu, když ztratíme svobodu, pak jakákoli ochrana lidských práv je stejně k ničemu, ale to už jsem v minulosti také někde řekl. Myslím však, že málokdo si uvědomuje, že Úmluva je jen a jen multilaterální mezinárodní smlouvou. A členské státy Rady Evropy nebyly a nejsou povinny ratifikovat veškeré články uvedené v ní či v protokolech k Úmluvě. Tak například takové Švýcarsko. Mnozí mají představu, že alfou a omegou uvažování Švýcarů je ochrana soukromého majetku. Ostatně prakticky celý svět svěřuje švýcarským bankám svoje peníze. A přitom Švýcarsko nepřistoupilo k ratifikaci článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, jenž zní: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“

Čili nejde o nějaké vypouštění článků Úmluvy, ale o to zda skutečně každý z členských států Rady Evropy chce či nechce být vázán Úmluvou v její úplnosti anebo vyjma některých článků. Sám za sebe jsem velice rád, že Česká republika k žádnému z článků Úmluvy nebo protokolů k Úmluvě výhrady neměla. Nevidím důvod k jakékoli revizi tohoto postoje, pokud náš stát nechce a já věřím, že v žádném případě nechce, rezignovat na ochranu svobody svých občanů.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku Foto: archiv
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku Foto: archiv

Lisabonskou smlouvu neuzavřel nikdo jiný, než státy

Někteří právníci dokonce tvrdí, že nastává konec státu, jak ho známe a musíme se připravit na jinou formu lidské organizace a na jiné právo v rámci jakéhosi nadstátu. A říkají to různé věkové kategorie právníků, žádní právní aktivisté. Nebyl by náhodou konec národního státu také konec lidských práv a základních svobod, protože žádná nadnárodní organizace ani jiné právo nemůže základní lidská práva a svobody jednotlivcům zajistit? ESLP přece vydá rozsudek, ale nápravu stavu vždy zajišťuje národní stát, nikoli mezinárodní organizace?

Rada Evropy je mezivládní mezinárodní organizací, kterou založily suverénní evropské státy. Úmluva je mezinárodní smlouva ratifikovaná suverénními evropskými státy. Pokud by tu čistě teoreticky státy nebyly, zanikly, pak tu nebude ani jejich organizace ani jejich smlouva. Snad nemusím pokračovat dále…

V této souvislosti naopak jiní právní profesionálové v České republice varují před koncem suverénního státu a dokonce někteří navrhují otevřít diskusi o Ústavě ČR a posílit národně -občanský princip státu. Ústavu už revidovalo Maďarsko, Merkelová podruhé od roku 2008 navrhuje zavést němčinu jako úřední jazyk z Ústavy. Takové změny však mohou být obtížné v situaci, kdy Česká republika podepsala Lisabonskou smlouvu a vzdala se suverenity. Například pravomoc řídit přistěhovalectví do členských zemí EU Česká republika opravdu předala „Bruselu“. Jenže nucené přesuny a přidělování lidí po kontinentu a odsuny těch, kteří jsou jednou na kontinentu přijati, jsou v rozporu s Úmluvou. Má to vůbec nějaké právní řešení?

Lisabonská  smlouva je opět smlouvou, kterou mezi sebou uzavřely státy, nikdo jiný. Pokud bude dostatek vůle na straně států, které ji ratifikovaly, aby současnou situaci v Evropě začaly řešit poněkud jinak než doposud, nic jim v tom nebrání. Nechci jako příklad uvádět Velkou Británii, ale nakonec i to je možný postup, kterých je však mnohonásobně více. Záleží jen na evropských státech, resp. a to především, na vůli jejich občanů. Samozřejmě půjde o řešení jak politické, tak právní, ale o tom mezinárodní právo je a vždy bylo.

Případ Evropa skrývá pozitivní řešení

Kdysi jste popsal rozdíl mezi dvěma organizacemi tak, že Rada Evropy a ESLP jsou srdce Evropy a EU je rozum. Zdá se mi, že rozum se přestává snášet se srdcem?

To už je téměř dvanáct let, kdy jsem v časopisu Mezinárodní politika uveřejnil svůj názor na případné přijetí Ústavy pro Evropu. Varoval jsem v něm, že její ratifikace členskými státy EU bude zdrojem konfliktů v Evropě. Přijata nebyla, zabránila tomu moudrost občanů Holandska a Francie, kteří ji v referendu odmítli. Nakonec o čtyři roky později byla všemi evropskými státy ratifikována (byť s určitými výjimkami pro některé z členských států) téměř v nezměněné podobě jako Lisabonská smlouva. To už se politici v Holandsku a Francii svých občanů nezeptali a naopak v Irsku se ptali tak dlouho, dokud nezaznělo poněkud zvláštní ano.

Leč já psal o víře a rozumu, nikoli o srdci a rozumu. A víru jsem přiřadil k Radě Evropy a rozum se snoubil nikoli s EU, ale s EHS. To jsem si ani nemusel vymýšlet, stačilo nahlédnout do preambulí základních dokumentů (mezinárodních smluv) obou organizací. Nezbývá než znovu citovat, tentokrát z onoho článku z května 2005:

<… 4. listopadu 1950 podepsalo v Římě patnáct ministrů zahraničních věcí patnácti evropských států v preambuli Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mimo jiné toto: „… potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv…“. >

<…maje na paměti především zajištění vzrůstu hospodářské výkonnosti, podepsaly hlavy států Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa a Nizozemí 25. března 1957 rovněž v Římě Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství. Z preambule této smlouvy bude dobré si připomenout slova v textu: „…potvrzujíce za základní cíl svého úsilí neustálé zlepšování životních a pracovních podmínek svých národů, uznávajíce, že odstranění stávajících překážek vyžaduje sladěný postup, aby byl zabezpečen trvalý rozvoj, vyvážený obchod a nenarušená soutěž…“. >

Nezbývá než dodat, že to co následovalo, bylo po několik desetiletí O. K. Aby v devadesátých letech minulého století došlo k nepochopení příznivého stavu, že suverénní evropské státy mohou flexibilně a zároveň stabilně fungovat bez dalšího omezování jejich suverenity ve prospěch čehosi nadstátního.

Neprezentuji zde svůj dnešní, nový postoj či názor. Pouze neměním svoje myšlenky, staré oněch dvanáct let. Bohužel poslední vývoj v Evropě mi dává plně za pravdu. Leč jako celoživotní optimista a k tomu advokát (soudcem jsem pouhé čtyři roky) dodávám, že i ten sebezapeklitější případ má v sobě skryto své pozitivní řešení.

Irena Válová

Kdo je soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal.