Případ Parkanová: Městský soud v Praze poslal soudkyni Binderové itinerář, jak soudit

Bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová Reprofoto ČT

Městský soud v Praze shledal stížnost státního zástupce na vrácení případu Parkanová a spol. do stádia přípravného řízení „zcela důvodnou“. Soudkyni Markétu Binderovou při tom nepřímo nabádá, aby případ Vlasty Parkanové objasnila pomocí nepřímých důkazů. Z přímého pozorování a z poznatků o mysli Parkanové, jejím charakteru a chování totiž nelze vyvodit žádný motiv – ani neoprávněný prospěch „být ministryní“, jak uvádí státní zástupce po vzoru případu Nagyová a spol.

Vyplývá to z usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud letos v lednu rozhodl zrušit rozhodnutí OS pro Prahu 1 a tomuto soudu prvního stupně nařídil ve věci jednat a rozhodnout. Česká justice má text k dispozici.
Proti původnímu usnesení OS pro Prahu 1, kterým soudkyně Markéta Binderová vracela případ státnímu zástupci do stádia přípravného řízení, se odvolal jak státní zástupce, tak i sama Vlasta Parkanová. Zatímco cílem stížnosti státního zástupce je, aby se konalo hlavní líčení, Parkanová má za to, že stíhání má být zastaveno.

Čtěte také: Žalobce v kauze Parkanová: Zásada „in dubio pro reo“ neplatí pro přípravné řízení. Obhájci pochybují

Text odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze pak avizuje, že u hlavního líčení se strhne právní bitva o cenu za kterou byly zakoupeny letouny CASA, o odhad „správné ceny“ z dílny znalce orgánů činných v trestním řízení a údajnou způsobenou škodu státu jakožto i o právní kvalifikaci skutků Vlasty Parkanové a Jiřího Staňka včetně jejich motivace ke spáchání zločinu.

Nezjištěny úplatky ani praní špinavých peněz

Hned na několika místech usnesení pražského městského soudu totiž stojí, že obvinění nenavýšili uměle cenu, což netvrdí ani státní zástupce, a dokonce nebyl vyšetřováním zjištěn žádný odklon, korupce nebo praní peněz za provize či úplatky. „Ani strana obžaloby nikterak nezastírá, že žádné konkrétní finanční toky z uhrazené ceny například na soukromá konta třetích osob či dokonce do sfér inkriminovaných či jiných veřejných činitelů nebyly zjištěny. Nebylo zjištěno vyplacení úplatků ať již pokoutně v jejich přirozené podobě jako takových, anebo v podobě nápadně vysokých provizí či odměn za zprostředkovatelské, poradenské a podobné služby subjektům s vazbami na osoby s vlivem na veřejné činitele, kteří byli do rozhodovacího procesu zapojeni – zejména výběru dodavatele, obsahu a rozsahu obchodu, jeho ceny apod.,“ uvádí se v usnesení Městského soudu v Praze.

Městský soud: Ne vždy se vše podaří zjistit

Orgány činné v trestním řízení nevypátraly v případu Parkanové a Staňka ani praní špinavých peněz: „Nebyly zjištěny a zaznamenány ani sofistikované způsoby „praní peněz“ v podobě delších řad dalších různých obchodů a bankovních transakcí navazujících na platby uhrazené za daný nákup letadel CASA,“ stojí v usnesení. K tomu ovšem MS v Praze dodává: V případech daného typu se ne vždy podaří zjistit všechno.

Zatímco soudkyně Markéta Binderová žádá, aby případ ceny zaplacené za CASY byl posuzován v celkovém kontextu – například zohledněním faktu, že se v rámci tohoto obchodu Česká republika zbavila neprodejných bitevníků L-159 výměnou za čtvrtý letoun CASA, státní zástupce trvá na tom, že šlo o obchod předražený o 800 milionů korun v neprospěch státu. Soudkyně se ztotožnila s názorem obhájců, že šlo o unikátní obchod, jehož cenu nelze stanovit srovnáním s jinými obchody a pokud si orgány činné v trestním řízení myslí opak, nechť sestaví ministerskou komisi na určení ceny letounů CASA a nechť tato komise rozhodne tak, jak by bývala rozhodovala o tomto nákupu.

Chystá se další bitva znalců

To považuje státní zástupce i Městský soud v Praze za naprosto absurdní, přičemž důvěřuje výpočtu znalce, jemuž vychází číslo 800 milionů. Podle Městského soudu v Praze pak bude nutné znalce konfrontovat s posudkem eventuálně s dalším znalcem a postupovat formou kladení otázek. „Zajisté existuje možnost vyjasňovat případné nejasnosti či kontroverze důkladnějším výslechem znalců (§ 108 a 109 tr.řádu); není vyloučena ani možnost před soudem v hlavním líčení znalce s jejich názory konfrontovat analogicky dle § 104a tr.řádu.
Při takovémto postupu se ostatně leckdy vyjeví, jak soudům z praxe známo, že v odborných náhledech či východiscích (lege artis) mezi znalci rozporu není; příčiny a důvody kontroverzí ať již skutečných či zdánlivých často vězí jinde, a lze je myšlenkovou prací soudu vyjasnit, a dopracovat se tak ke správným závěrům,“ naznačuje MS v Praze další bitvu znalců.

Motiv Parkanové: neoprávněný prospěch, že byla ministryní

Co se týče motivu Parkanové a Staňka, proč odsouhlasili nákup letadel CASA za předmětnou cenu, státní zástupce má jasno: Oba si chtěli udržet své posty. „Pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku tak není pohnutka podstatná: z hlediska naplnění skutkové podstaty je podstatné způsobení škody. Pohnutka je podstatná u druhého trestného činu, v daném případě je to úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch,“ uvádí státní zástupce VSZ v Praze, který podával obžalobu.

O jaký prospěch jde, když v případu nefigurují úplatky, podezřelé toky peněz ani provize? Jsou to tak jako v případě poslanců z kauzy Nagyová a spol. funkce a zaměstnání: „Obžaloba na základě provedeného dokazování dospěla k závěrům, které jsou uvedeny ve výroku obžaloby, tedy že obvinění tak jednali proto, aby – stručně řečeno – zachovali své posty, resp. v případě obviněného Staňka, aby získal post lepší,“ cituje usnesení výrok obžaloby státního zástupce VSZ v Praze, který vyvolává vážnou otázku: Vyhrožoval někdo Parkanové odvoláním v případě, že kontrakt nebude uzavřen?

Prokázání úmyslu zůstat ministryní je otevřeno

To ovšem podle Obvodního soudu pro Prahu 1 nelze prokázat, což však Městský soud v Praze považuje za předčasný závěr: „Předčasné a nepatřičné jsou za daného stavu věci úvahy, jimiž obvodní soud dovozuje, že inkriminované úmysly, s nimiž zákon spojuje naplnění skutkových podstat zločinů uvedených v obžalobě, nelze při aplikaci zásady in dubio pro reo navrhovanými důkazy ani perspektivně či potenciálně prokázat. Otázku, zda ,úmysly´ obviněných budou či nebudou prokázány, nutno ponechat za daného stavu věci otevřenou, obdobně jako další dílčí otázky spojené s vinou obviněných v trestněprávním smyslu,“ uvádí se v usnesení, podle kterého má OS pro Prahu 1 jedna a rozhodnout.

Základní instrumentář soudce
Městský soud v Praze pak vyjadřuje zájem na dalším hladkém a bezporuchovém jednání předmětného soudu prvního stupně. Za tímto účelem soudkyni Markétě Binderové připomíná některé principy práce soudce a v rámci usnesení předkládá základní prvky instrumentáře soudce:

a)
Okolnosti tvořící tzv. subjektivní stránku, tedy vnitřní, mentální obsah, kterým je neseno či provázeno nějaké jednání (§ 89 odst. 2 tr.zákona resp. § 112 TrZ) nelze dost dobře poznat přímo, bezprostředně. Vnímání, vědomí, znalosti, představy, pohnutky, cíle jednající osoby – což jsou psychické, nehmotné faktory, které unikají přímému smyslovému pozorování – je nutno pečlivě objasňovat nepřímo, jejich logickým vyvozením z objektivních skutečností. Patří zajisté k osvědčeným soudcovským, ostatně i k obecně lidským poznatkům, že o „pravých úmyslech“, intencích jednajícího člověka svědčí – věrněji než jeho vlastní vysvětlení a sebeinterpretace – jeho „činy“ (včetně nečinnosti tam, kde byla možnost, nutnost a povinnost konat), jeho chování, nazírané v kontextu relevantních okolností, v logickém vývoji a zřejmých souvislostech, s možným přihlédnutím k dalším dostupným poznatkům, které charakterizují například osobnostní profil, profesní postavení, pracovní kvalifikaci, druh a stupeň dosaženého vzdělání, případně i mentální a morální potenciál jednající osoby, je-li možno na ně soudit z důkazů ad personam, např. z poznatků o vzdělání, o inteligenci, o pracovní kariéře, o věku a zdraví, o předchozím způsobu života dané osoby.

b)
Z výše uvedeného vyplývá, že objasňování tzv. subjektivní stránky bude – při její nedostupnosti přímého pozorování lidskými smysly – nutno vyvozovat především nepřímo. Činění závěrů z nepřímých důkazů bývá z povahy věci obtížnější než dokazování přímými důkazy, nicméně obecně platí, že prokazovanou skutečnost lze objasnit stejně bezpečně z nepřímých důkazů jako z důkazů přímých. Specifičnost nalézání závěrů z nepřímých důkazů a indicií spočívá obecně v nutnosti chápání jejich spojitosti: každý nepřímý důkaz, pokud izolován a hodnocen odděleně, bez souvislosti s ostatními důkazy, dovoluje několik výkladů. Usvědčující síla indicií „jedné po druhé“ může být snadno zpochybněna. Teprve ve spojitosti, v komplexu s dalšími přímými a nepřímými důkazy, v jejich provázanosti a synergii, v níž harmonují mezi sebou navzájem a zároveň různými způsoby a z různých stran osvědčují dokazovanou skutečnost, nabývají na rozhodné síle. Rozumí se však, že systém či „síť“ nepřímých důkazů a indicií měl by silou své průkaznosti vést logicky k jedinému (správnému) závěru a zároveň vylučovat možnost jiného rozumně přijatelného alternativního závěru.

c)
V této souvislosti je rovněž třeba mít se na pozoru před směšováním či zaměňováním na jedné straně pojmu racionálního, logického dovození a na druhé straně pojmu „pouhé“ neopodstatněné domněnky či spekulace. Ani zdaleka neplatí, že nějaký závěr je na místě označit za „pouhou domněnku“ jen proto, že snad nemá oporu v přímém důkazu, ve svědectví smyslů. Jak vysvětleno, některé skutečnosti či entity – imateriální, nicméně velmi reálné – takovou oporu v přímých důkazech či tvrdých faktech, které by na ně bezprostředně či očividně (v doslovném slova smyslu) poukazovaly, ani z povahy věci mít nemohou. Přesto však při správně vedené hodnotící práci tzv. volnou soudcovskou úvahou dle § 2 odst. 6 tr.řádu, která ovšem nesmí být povrchní, libovolná či arbitrární, lze dosáhnout objasnění podloženého, neboť v logice věci vytane v dostatečné jasnosti a zřetelnosti.

d)
Dalším obecným instrumentem či východiskem, který třeba mít z hlediska trestního práva při právním posuzováním tzv. subjektivní stránky na mysli, je jednak distinkce mezi pojmem úmyslu v obecné řeči a v řeči trestního práva, jednak distinkce mezi trestněprávními pojmy nedbalost a opomenutí. Zatímco v obecné řeči se pod pojmem úmysl rozumí většinou pouze tzv. úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr.zákona resp. § 15 odst. 1 písm. a) TrZ, koncept úmyslu v trestním právu je významně širší, neboť úmyslné zavinění zahrnuje i tzv. úmysl nepřímý či eventuální ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr.zákona resp. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ, podle něhož „trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“ (přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Nebývá od věci položit si otázku, zda by osoba, která své srozumění s daným následkem popírá, mohla být za daných okolností daným způsobem činnou – anebo nečinnou (§ 89 odst. 2 tr.zák.). Dále pak není na místě zaměňovat pojem nedbalosti (§ 5 a 6 tr.zák., resp. 16 násl. TrZ) s pojmem opomenutí (§ 89 odst. 2 ttr.zák., resp. § 112 TrZ), v nichž jde – přes určitou podobnost či dokonce splývání obou slov v obecné řeči – o něco jiného. Opomenutí je nekonání tam, kde je povinnost konat; v každém konkrétním případě nutno v komplexu všech relevantních okolností, včetně postavení a duševního potenciálu dané osoby, pečlivě vážit, zda se k opomenutí vztahuje chtění, či srozumění s daným následkem, či jen nedbalost. Předběžné závěry, jak naznačeny v napadeném usnesení, jsou za daného procesního stavu předčasné; co do obsahu pak zjevně arbitrární, neboť nepodložené komplexní právní logikou.

e)
K zásadě presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr.řádu), resp. z této zásady vyplývajícímu pravidlu důkazního práva trestního in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch osoby obviněné), jež je v napadeném usnesení opakovaně akcentováno, městský soud uvádí, že jejich obecnou platnost v soudním rozhodování v trestních věcech nelze zpochybňovat. Tuto zásadu ovšem není na místě vykládat v tom smyslu, že by se snad orgány přípravného řízení (policejní orgán, státní zástupce) na základě poznatků a důkazů, jež mají k dispozici, nemohly domnívat, že podezřelá či obviněná osoba spáchala (s nejvyšší pravděpodobností) ten či onen skutek a tím i trestný čin. Z logiky věci naopak vyplývá, že pokud má na základě zadokumentovaných poznatků policejní orgán důvodné podezření ze spáchání trestného činu, pak musí konat striktně v souladu s policejním zákonem a trestním řádem. Odvolací soud za daného stavu věci neshledává důvod k tomu, aby skutkově-právní náhledy strany obžaloby a priori odmítal a upíral jí tak právo na veřejný soudní proces, v němž bude spor mezi stranami projednán a rozhodnut. K pravidlu in dubio pro reo, jímž je v napadeném usnesení argumentováno ve prospěch předběžných náhledů senátu obvodního soudu na věc, se zvláště těsně vztahuje zákonný pojem důvodné pochybnosti. K tomuto konceptu městský soud v obecné rovině připomíná, že důvodnou pochybností nemůže být jakákoli imaginární, efemérní, hypotetická pochybnost, jež může člověku – zejména člověku, který na věc nahlédne jen povrchně a nepromyšleně, aniž by důkladně a hluboce promyslil všechna dostupná relevantní fakta v jejich komplexu a v souvislostech – přijít na mysl, ale jen taková pochybnost, která by u rozumné, vzdělané, duševně vyrovnané a v důkazní situaci případu i v daných poměrech orientované osoby zapříčinila váhání ústící v neschopnost vyslovit vinu s praktickou jistotou, bez opodstatněných obav z nesprávného rozhodnutí z hledisek náležitých standardů skutečně nestranného, nepředsudečného, pečlivého soudcovského uvažování a rozhodování. Třeba mít zároveň na zřeteli, že zásada či pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění jen v oblasti nálezů skutkových, nikoli v oblasti nálezů právních, kde platí zásada iura novit curia, podle níž soud právo zná, tedy je povinen zákon správně interpretovat a jeho aplikaci v ostře sporných a složitějších případech ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit.

Senát Městského soudu v Praze v čele s předsedou Janem Karešem celé sedmnáctistránkové usnesení uzavírá: „Bude na soudu prvního stupně, aby případ neprodleně projednal v hlavním líčení; aby po provedení dokazování a vyslechnutí závěrečných řečí stran učinil z důkazní situace logicky vyplývající skutkové závěry; ty pak vážil velmi důkladně, poučeně a nestranně ve světle argumentace obou stran; aby vyvodil trestně-právní závěry podle zákona – a ve věci rozhodl.“

Irena Válová