Ústavní soudce Suchánek: Předseda Rychetský by měl být zdrženlivější v kritice rozhodovací činnosti soudu

Ústavní soudce Radovan Suchánek Foto: ÚS

Někdy jeho práci i práci kolegů komplikují soudci obecných soudů. Problémy spatřuje také v systému pravidelné obměny senátů Ústavního soudu (ÚS). „Kladu si otázku, zda důvěru občanů v právní stát posiluje, když předseda Ústavního soudu v přímém přenosu ve veřejnoprávní televizi kritizuje nález soudu, v jehož čele stojí, a tuto kritiku pak dokonce vzápětí doprovodí i svým vysloveným přáním, aby nebyl takový nález správním orgánem a správními soudy respektován“, říká v rozhovoru pro Českou justici soudce Radovan Suchánek.

Nedávno jsem od jednoho vašeho kolegy slyšel tvrdou kritiku na adresu soudců obecných soudů, kteří velice pomalu a nevstřícně reagovali na jeho požadavky. Máte podobné zkušenosti? Řešili jste to někdy s kolegy, popřípadě s předsedou Rychetským, aby vešel s předsedy soudů v jednání?
Ano, mám podobné zkušenosti. Například vyřízení jedné z mých věcí bylo takto zbytečně prodlužováno předsedkyní senátu Krajského soudu v Praze, která nereagovala na naše opakované žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti a o zaslání spisu nezbytného pro posouzení její opodstatněnosti a důvodnosti. Teprve po urgenci, zaslané k rukám předsedy krajského soudu a připomenutí možnosti uložení pořádkové pokuty, byl spis zaslán. Místopředseda tohoto soudu pak ÚS informoval, že na základě jím provedené kontroly spisu byla zjištěna naprostá absence komunikace s ÚS, za což se jménem krajského soudu omluvil, a sdělil, že učinil opatření, aby se tyto průtahy již neopakovaly. Je pravdou, že v tomto případě jde spíše o nikoli časté excesy, přesto k nim někdy dochází. Kolegům jsou tyto problémy dobře známy a je na předsedovi ÚS, zda by považoval za vhodné a užitečné vést nějaká jednání, aby k nim nedocházelo.

Měla by se u ÚS zavést specializace? Způsobuje podle vás její absence komplikace při práci soudu?
Specializace, která by byla v organizačním smyslu obdobná té u obecných soudů, není u soudů ústavních obvyklá a není ani dost dobře proveditelná. ÚS má totiž jiný – svým způsobem užší – pohled na věc, která je mu předložena. Přezkum v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby totiž provádí „pouze“ v rovině ústavnosti, sleduje tedy jen to, zda došlo ve věci k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Z tohoto hlediska pak není určující, o jaké zákonné či podzákonné předpisy se napadená rozhodnutí opírají, jak obecné soudy hodnotily důkazy, proč nepřipustily důkazy jiné a podobně. Podstatné je jen to, zda jejich postup a jimi provedený výklad či použití práva byly v rozporu s hmotnými či procesními základními právy. Také při plenárním rozhodování, typicky při přezkumu ústavnosti právních předpisů, si nějakou specializaci lze sotva představit. To je dáno již tím, že ÚS není součástí soustavy soudů, ale je jedním z vrcholných ústavních orgánů státu, od čehož se odvíjí i jeho Ústavou a zákonem o ÚS stanovené pravomoci a způsob rozhodování. Na druhou stranu je samozřejmě vhodné, když je ÚS složen z právníků různých odborností s různými předchozími profesními zkušenostmi, neboť to může vést k hlubšímu pochopení podstaty věci, k užitečné pluralitě názorů na řešení dané kauzy a ve výsledku i k přesvědčivějšímu rozhodnutí. Rozhodně by proto nebylo žádoucí, aby byl ÚS složen převážně jen z dřívějších soudců obecných soudů, státních zástupců či advokátů, nebo naopak např. hlavně z akademiků. Toho si byl ostatně vědom již ústavodárce za první Československé republiky, když stanovil mechanismus obsazování soudu tak, že z jeho sedmi členů do něho vysílal po dvou členech nejvyšší správní soud a nejvyšší soud, avšak ostatní tři členy (včetně předsedy) jmenoval prezident republiky na návrh zákonodárných sborů bez jakýchkoli podmínek ohledně jejich předchozí profesní praxe. Pouze to měly být – slovy zákona – „osoby práv znalé“. Podobné je to i v řadě současných evropských států, jejichž ústavy rovněž nevyžadují, aby se členy ústavního soudu mohli stát pouze bývalí soudci či advokáti. Je tedy pravidlem, a nepochybně i předností řady moderních demokratických ústav, včetně té naší, když umožňují, aby ve sboru soudců ÚS byli i právníci, kteří budou posuzovat napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci – začasté včetně rozhodnutí nejvyšších soudů – bez jistých vazeb daných jejich profesní a stavovskou minulostí v systému justice, advokacie či notářství. Je výhodou, že náš soud je i aktuálně takto také složen.

Patříte mezi soudce s vyšším počtem nedodělků. Promítla se do tohoto stavu nějak složitost případů, které jste řešil?
Slovo „nedodělky“ není přesné. Mám sice více neukončených věcí, ale nejsou to nějaké staré „ležáky“. Nevyřízených věcí starších dvou let mám jen 17, včetně jedné plenární. Což při celkovém nápadu věcí na celý soud, který každoročně přesahuje počet 4 000 návrhů, kdy na jednoho „řadového“ soudce přijde kolem 330 věcí, neboť předseda a místopředsedové ÚS mají poloviční nápad, je skutečně nepatrný zlomek. Jde většinou o právně složitější věci, například restituce či trestní kauzy, u nichž je třeba vyžadovat obsáhlé spisy a vyjádření, ale i tak u naprosté většiny z nich předpokládám, že již v nejbližší době je předložím senátu k rozhodnutí. Jinak jsem, co do počtu vyřízených věcí za dobu letošního roku, ve srovnání s kolegy na osmém místě pomyslného pořadí. V měsíci květnu jsem byl první, takže má výkonnost nijak nezaostává.

Jste zastáncem spíše úsporných zdůvodnění rozhodnutí, anebo rozsáhlejších a podrobnějších?
To lze jen obtížně paušalizovat. Jsou rozhodnutí, typicky plenární nálezy v abstraktní kontrole ústavnosti zákonů, kde i odůvodnění na několik desítek stran textu se stále nemusí jevit jako rozsáhlé. Zvláště když jeho velkou část zabere reprodukce napadené úpravy a vyjádření komor Parlamentu, vlády, popřípadě dalších vyzvaných orgánů. Přitom samo věcné posouzení soudem je pak spíše stručnější. Taková úspornost mi nevadí, reaguje-li odůvodnění na všechny podstatné argumenty navrhovatele a jasně k nim vyjádří názor soudu. Podobně nemám nic proti úspornějším odůvodněním, odmítá-li se návrh již „zpravodajsky“ pro jeho vady, opožděnost, anebo i v senátu v bagatelních věcech, například. Složitější je to u odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Zde zastávám názor, že jakkoli zákon o ÚS umožňuje i tato rozhodnutí odůvodňovat stručně jen uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, využívání takové možnosti zpravidla není na místě. Už proto, že ona neopodstatněnost by měla být zjevná nejen členům senátu, ale samozřejmě především účastníkům řízení, zejména stěžovateli, i nejširší veřejnosti. Důvody odmítnutí tu proto musí být přece jen blíže rozvedeny, ostatně i s ohledem na možnost stěžovatele podat poté stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

U části ústavních právníků jsem zaslechl kritiku tzv. rotace, tedy pravidelné obměny senátů ÚS. Namítají, že umožňuje manipulaci, kdy může soudce zpravodaj například vyčkat s případem na „příznivější“ senát. Jak takové obavy vnímáte?
Myslím, že mohou být oprávněné. Vámi zmíněný důvod považuji za jeden ze zásadních nedostatků schválené podoby pravidelné obměny senátů, a i proto jsem hlasoval proti ní. Dokonce může docházet i k tomu, že soudce zpravodaj již předloží návrh rozhodnutí svému senátu, v něm ale pro něj nezíská většinu hlasů a v té chvíli si jej „bere zpět“ s tím, že ještě věc bude studovat či koncept rozhodnutí upravovat. Ve skutečnosti ale pak může jen vyčkávat s novým předložením téhož konceptu rozhodnutí právě až na nový senát pozměněný v důsledku tzv. rotace. Umožňuje se tak, aby soudce zpravodaj nepřípustně povýšil svůj názor nad názor momentální senátní většiny, která je ovšem v daném čase relevantní pro přijetí rozhodnutí. Přitom může docházet nejen k tomu, že soudce zpravodaj vyčkává s předložením věci na „vhodnější“ senát, ale může také naopak na úkor dříve podaných návrhů uspíšit předložení některé věci svému stávajícího senátu. Tak, aby byla rozhodnuta předtím, než by o ní měl za běžného chodu rozhodovat již jiný, pozměněný a třeba jeho návrhu rozhodnutí méně nakloněný senát. Tyto možné manipulace by samozřejmě ve svém důsledku porušovaly ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Na druhou stranu se někdy může jevit, že k takové manipulaci skutečně dochází, ačkoli k tomu není žádný reálný podklad, neboť ve věci jsou činěna účastníky opakovaná doplňující podání, je třeba nastudovat obsáhlý vyžádaný spis, někdy i protichůdnou judikaturu a podobně.

S jakou odezvou se setkalo poměrně ostré vyjádření předsedy Rychetského na adresu rozhodnutí II. senátu ve věci restauratéra, který podmiňoval poskytnutí služby podpisem nesouhlasu s ruskou okupací Krymu? Na téma prý přišla řeč při jednání pléna, kde se pana předsedy Rychetského zastal jediný soudce.
Vzhledem k neveřejnému jednání pléna se zdržím toho, abych naznačoval obsah rozpravy na dané téma. Sdělím tedy jen svůj osobní názor. V demokratické společnosti zaručující svobodu slova je samozřejmě možné veřejně kritizovat jakékoli rozhodnutí soudu, včetně nejvyšších soudů i ÚS. Poskytuje to soudcům i žádoucí „zpětnou vazbu“, jak jejich činnost vnímá odborná i laická veřejnost. Za přijatelnou tak považuji například nedávnou kritiku kolegia předsedů krajských soudů vznesenou vůči právním závěrům nálezu ÚS (sp. zn. II. ÚS 3194/18) ukládajícího obecným soudům, aby v exekučním řízení stanovily přiměřenou výši úroků z prodlení a aby ve zbývající části exekuci zastavily. Vyjádření předsedy ÚS v pořadu Otázky Václava Moravce ke zmíněnému nálezu (sp. zn. II. ÚS 3212/18), který se týkal onoho provozovatele hotelu a svobody projevu při podnikání, je ale záležitost složitější. Ani já zásadně nesouhlasím se závěry, na nichž je tento nález založen. Shoduji se v této věci s odlišným stanoviskem, který k němu zaujal původní soudce zpravodaj doktor David, nebo i s kritickým článkem, jenž k nálezu v tisku publikoval zástupce Veřejné ochránkyně práv. Ostatně samo za sebe hovoří i opravné usnesení, jímž předseda II. senátu docent Šimíček, který byl také zpravodajem, necelý měsíc po vyhlášení nálezu z jeho odůvodnění vypouští část věty proto, že daný text v tam uvedeném kontextu „tak v žádném případě ani nebyl zamýšlen“. Potud souzním i s obsahem kritiky tohoto nálezu z úst předsedy ÚS. Mám však výhrady ke způsobu, formě i fóru, které pro ni zvolil. Kladu si otázku, zda důvěru občanů v právní stát posiluje, když předseda ÚS v přímém přenosu ve veřejnoprávní televizi kritizuje nález soudu, v jehož čele stojí, a tuto kritiku pak dokonce vzápětí doprovodí i svým vysloveným přáním, aby nebyl takový nález správním orgánem a správními soudy respektován, a poskytuje návody, jak by měl být v budoucnu – jak řekl – „zbourán“, že měli soudci, kteří prosadili tento nález, postupovat jinak a tak dále. Nejde tu přitom jen o autoritu ÚS jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, a nejde „pouze“ o respekt k Ústavě, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Obávám se, že tento způsob dehonestace rozhodovací činnosti soudu v sobě potenciálně nese i nebezpečí ohrožení nezávislého rozhodování jeho soudců, pokud by snad při něm propříště měli brát a priori zřetel na názory jeho předsedy, přestože není členem senátu, který danou věc projednává. U kořene problému, na který názorně ukázala i tato kauza, je ale úprava v zákoně o ÚS, která umožňuje, že dva soudci Ústavního soudu – ať už jde o jakoukoli věc – mohou v senátu prosadit libovolný nález, který pak zavazuje každého, včetně samotného ÚS, přičemž právní názor vyslovený v takovém nálezu může být překonán při rozhodování nějaké jiné věci jen v plénu, a to většinou hlasů alespoň devíti soudců.

Petr Dimun