Kárné řízení s Kamilem Podholou: Soudcovská nezávislost nebo „cochcárna“?

Kárný senát NSS-předseda Karel Šimka. Foto: Ivan Holas

Soudcovská nezávislost je základním pilířem právního státu a garantují ji nejvyšší právní normy počínaje Ústavou a mezinárodními lidskoprávními pakty. Žádná nezávislost však pochopitelně není absolutní a musí mít určité mantinely, už proto, aby nemohla být zneužita.

Kde leží hranice v případě vztahu mezi prvoinstančním a odvolacím soudem, řeší aktuálně jeden z kárných senátů Nejvyššího správního soudu (NSS) v případu libereckého okresního soudce Kamila Podholy. Ten je totiž podle všeho přesvědčen, že do jeho verdiktů mu odvolací soud nemá „co mluvit“. Alespoň tak to vyplývá z kárné žaloby, kterou na něj podala končící předsedkyně Okresního soudu v Liberci Ivana Šoljaková.

předsedkyně Okresního soudu v Liberci Ivana Šoljaková .Foto: Ivan Holas

Při projednávání zdůraznila, že případ, pro který byla nucena takto postupovat, není v jeho praxi zdaleka ojedinělý. Přestože JUDr. Ing. arch. Kamil Podhola, Ph.D. patří k velmi výkonným soudcům, s odlišným právním názorem odvolacího soudu si rozhodně příliš hlavu neláme. Po zrušení svého prvoinstančního rozsudku při dalším posuzování případu často pomíjí závazné právní stanovisko, které odvolací soud v odůvodnění svého verdiktu uvedl, dokonce s ním nepřípustně polemizuje.

Tento problém přitom musela  žalobkyně se svým podřízeným během posledních několika let probírat opakovaně. Podhola se prý totiž nijak netají postojem, že i pro něj platí demokracie a svoboda názoru, že má tedy právo veřejně projevit, jak daný případ vidí a cítí. Stanovisko odvolacího soudu pak nebere jako závazné v souladu se soudním řádem i principiálním systémem subordinace ve fungování soudní soustavy, ale jen jako odlišný právní názor, který by měl definitivně rozsoudit teprve někdo třetí, pravděpodobně soud dovolací. Ve své soudcovské praxi už v několika případech opakovaně názor odvolacího soudu zcela pominul a opětovně rozhodl „podle svého“, tento postup pak hájil jak na interní soudcovské poradě, tak později i při oficiálním projednávání svého přístupu s vedením soudu.

Čtěte také: Válka na libereckém soudu: Předsedkyně obvinila svého nástupce z nezákonností

Jednání se tehdy účastnila i místopředsedkyně OS v Liberci pro civilní úsek Dana Semirádová, kterou kárný senát NSS předvolal jako svědkyni. V plném rozsahu potvrdila slova své nadřízené – ta se prý snažila Kamilu Podholovi opakovaně a velmi důrazně vysvětlit, že právní názor uvedený ve zrušujícím verdiktu krajského soudu je pro okresní soud závazný a není přípustné s ním polemizovat či podrobovat jej kritice. Efekt ale byl jen částečný: „Příliš na to neslyšel, snažil se nás přesvědčit, že právě ten jeho postup je správný a zajišťuje účastníkům spravedlivé soudní rozhodnutí. Celý ten principiální rozpor zjevně chápal jen jako jakousi ‚zajímavou právní problematiku‘. Závěrem bylo, že paní předsedkyně byla nucena reagovat na věc výtkou. Tím se cítil být zjevně zaskočen, neskrýval překvapení, že věc byla takto řešena.“

Když se ucho utrhne

Výtka byla udělena počátkem loňského roku a zdálo se, že soudce Podhola, byť vnitřně nepřesvědčen, je ochoten požadavek svých nadřízených akceptovat alespoň proto, že by kvůli jeho postoji „mohl jednou být velký problém“. A k tomu nakonec skutečně asi za tři čtvrtě roku došlo, když v jednom z projednávaných případů odvolací soud už potřetí zrušil Podholův stále stejný rozsudek. To se sice v minulosti stalo v jeho causách už několikrát, tentokrát ovšem senát krajského soudu sáhl k mimořádnému opatření. Přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl jiný soudce, protože „už neví, jak s tímto soudcem věc napravit“. A protože už to nevěděla ani sama předsedkyně Šoljaková, rozhodla se podat kárnou žalobu. Tentokrát už totiž podle ní  „zaťatost“ jejího podřízeného přesáhla únosnou hranici, neboť způsobila nejen neodůvodněné „dramatické“ protahování dodnes neuzavřeného případu (projednávání bylo zahájeno v květnu 2014), ale i zbytečnou a výraznou (ve stovkách tisíc korun) finanční zátěž účastníků  kvůli neefektivnímu opakovaní právních úkonů. Podaná žaloba prý totiž byla kvůli formálním chybám od počátku neprojednatelná, na což odvolací soud vždy naprosto jasně upozorňoval a ve zdůvodnění uvedl i zcela konkrétní postup, jak tento nedostatek zhojit. Toto stanovisko však dr. Podhola nikdy nevzal v úvahu, naopak s ním velmi tvrdě polemizoval ve zdůvodnění svých dalších totožných verdiktů, kterými žalobci přiznával jím požadované částky.

Stanovisko samotného kárně obviněného ke všem vytýkaným skutečnostem ovšem na jednání nezaznělo. Přestože o jeho konání byl informován s několikatýdenním předstihem, zaslal kárnému senátu pouze sdělení, že na daný termín má nařízena tři jednání a nechce je odročit. Odročení jednání kárného senátu je ovšem podle jeho předsedy Karla Šimky ještě složitější, protože jeho šest členů se sjíždí z celé republiky – rozhodli se proto termín zachovat s předpokladem, že se kárně obviněný přeci jen dostaví, nebo alespoň zajistí právní zastoupení. Když se ani jedno nestalo, dospěl senát před zahájením jednání k závěru, že povaha věci umožňuje ji projednat, a případně i rozhodnout v nepřítomnosti kárně obviněného. Po provedení důkazů však soudci během krátké porady naznali, že bude přeci jen vhodnější slyšet Podholovo stanovisko ke všem výhradám přímo, proto jednání odročili na polovinu příštího měsíce.

Ivan Holas