Insolvenční správce Louda: Preventivních restrukturalizací bude ve světle koronavirové krize třeba

Insolvenční správce Lee Louda Foto: archiv

V důsledku náhlého výpadků příjmů se do nepříznivé finanční situace dostávají i ti podnikatelé, kteří doposud finanční obtíže neměli. V novém typu krize bude potřeba nástrojů, které nabízí preventivní restrukturalizace, uvedl v rozhovoru s Českou justicí člen expertní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti Lee Louda, vedoucí Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka a insolvenční správce se zvláštním povolením.

Jaké jsou hlavní otázky, které je potřeba ve vztahu k implementaci směrnice o preventivní restrukturalizaci a insolvenci řešit? Které téma je nejzásadnější?
Zásadním tématem je motivační charakter navrhované právní úpravy. Podniky a podnikatelé by ji měli vnímat jako určitou nabídku, řešit svou situaci dohodou a předejít úpadku. Právě dohodový princip je nosným prvkem připravované implementace. Proto také pracovní skupina dospěla k závěru, že směrnice by měla být implementována v novém zákoně, a nikoliv novelou zákona insolvenčního. Skutečnost, že podnikatel řeší svou situaci pomocí insolvenčního zákona může být z jeho pohledu nepřijatelná. Jde především o psychologické aspekty.

Kritici preventivní restrukturalizace vyjadřují obavu, že může v řadě případů sloužit pouze k oddálení úpadku. V konsensuálních restrukturalizacích nemusí být přítomen restrukturalizační odborník. Restrukturalizačního poradce si podnikatel jako krizového manažera určí dle své úvahy. Také by měla platit domněnka životaschopnosti podniku v případě souhlasu dotčených věřitelů s restrukturalizačním plánem. Není kombinace těchto přísad nebezpečná? Jaké pojistky proti zneužití ze strany dlužníků přicházejí v úvahu?
Nelze to v nějakém počtu případů asi úplně vyloučit, nicméně tento argument nevnímám jako silně relevantní. Mohu totiž celkem dobře argumentovat tím, že se k řešení svých problémů dostanou podniky dříve, a to v rozhodně lepší kondici než doposud do insolvenčních řízení. Nebo do sanačních procesů v rámci nich. Podle výzkumu týmu Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka na VŠE, kde byl zkoumán finanční stav tři roky před vyhlášením moratoria a finanční stav tři roky před zjištěním úpadku, byla zaznamenána kritická finanční situace jak podniků, kde bylo vyhlášeno moratorium, tak u podniků, u kterých byl zjištěn úpadek, a to již tři roky před touto událostí. Takže se tím potvrdila naše obava z praxe, že insolvenční řízení jsou zahajována příliš pozdě a často se tak věřitelé nakonec ocitají uprostřed snědeného krámu. Pokud zde budou mít všechny zúčastněné strany dostatečnou motivaci, a o to se snažíme, k zahájení včasných kroků k záchraně, slibujeme si od preventivních restrukturalizací časový posun v přijetí opatření k této záchraně. A pokud to u některých nevyjde a nakonec skončí bankrotem, tak dojde také k příznivému posunu v čase u zahájení formálního řízení, ale i k lepší znalosti věřitelů o tom, co se v podniku dělo v určitém období před tímto řízením.

Podle čeho přistupujete k otázce restrukturalizačních poradců?
K otázce restrukturalizačních poradců vycházíme z předpokladu konsensu podniku v krizi se svými zásadními věřiteli, který také tím pádem bude muset být i na osobě restrukturalizačního poradce. Pokud tedy bude společným cílem záchrana podniku a věřitelé budou mít co hovořit do kroků podniku v krizi, potom si myslím, že navrhnou a vyberou smysluplnou osobu poradce bez potřeby složité regulace či nějaké formy akreditace takových osob. Na trhu je již dostatečně dlouhodobá zkušenost s tím, kdo se zde pohybuje a jaké má reference, ať již institucionální či personální (pokud by se nějaký okruh osob rozhodl ke vzniku nového subjektu v této oblasti, bude prostřednictvím referencí členů týmu možné předběžně si vyhodnotit i jeho kvalifikaci). Je tak obtížně představitelné, že by si dlužník a věřitelé společně a priori vybrali někoho bez potřebné kvalifikace a bez patřičných zkušeností, či referencí.
Testem životaschopnosti podniku by měla být právě skutečnost, že jeho věřitelé jsou ochotni se na preventivní restrukturalizaci dohodnout. Kdo jiný, než dodavatelé má znalosti o poměrech na trhu a o podniku, kterému dodává, o jeho postavení a pověsti a kdo jiný, než financující banky má přehled o finanční kondici podniku? Pokud věřitelé (dodavatelé, banky a další) mají vůli podniku pomoci, dohodnout se, tak jistě považují podnik za životaschopný, resp. za schopný další existence po přijetí určitých ozdravných opatření.

Jak by mohl být koncipován test životaschopnosti podniku, pokud se podnikatel nebude moci opřít o souhlas svých věřitelů s restrukturalizačním plánem?
Předně je třeba říci, že určitý významný souhlas věřitelů by měl být potřeba vždy a v tomto duchu probíhá v pracovní skupině diskuse. Pokud by měl být aplikován jiný test životaschopnosti než dohoda s věřiteli, pak se nabízí například obdoba mezery krytí, resp. finanční plán založený na principech mezery krytí, avšak zřejmě pro delší období než je nastaveno v insolvenčním zákonu. Mezera krytí je jediné kvantitativní ekonomické kritérium pro platební schopnost, které je zakotveno v legislativě, a to včetně podrobného postupu sestavení. Samozřejmě by bylo možné aplikovat další postupy známé z finanční analýzy podniku, např. poměrové či syntetické ukazatele apod. Ty však na rozdíl od mezery krytí zakotvení v legislativě nemají a nepochybně by se strhla bitva znaleckých posudků o správnost konstrukce takových ukazatelů. A to nemluvě o primárních veličinách, které je determinují.

V rámci preventivní restrukturalizace je možné, aby došlo k přerušení vymáhání individuálních pohledávek věřitelů. Co když se v průběhu moratoria dostane do finančních obtíží sám věřitel, anebo se sníží hodnota majetku sloužícího jako zajištění?
Takovou situaci nelze asi nikdy úplně vyloučit. Druhotná platební neschopnost může vzniknout i tímto způsobem, ale stejně tak by vznikla v případě neřešení krize daného podniku, resp. v případě jejího řešení úpadkem. Zde navíc věřitelé – dodavatelé budou mít průběžně plněny své pohledávky z dodávek v období moratoria. Stejně tak hodnota zajištění a její valuace je samostatnou kategorií, která může být problematická při řešení krize podniku. Záleží také na aktivu, které k zajištění slouží. Typicky problematickým aktivem u podniků v krizi mohou být zásoby. S těmito riziky budou vždy věřitelé v konkrétních případech pracovat a rozhodovat se s vědomím o nich. Nicméně způsob řešení krize podniku preventivní restrukturalizací by v tomto ohledu neměl být jakkoliv horším, než jiné legitimní způsoby řešení krize.

Jaká bude role restrukturalizačního správce a v jakých případech bude vstupovat na scénu?
O tom v pracovní skupině ještě probíhá diskuse. Podle mě by restrukturalizační správce měl plnit roli nezávislého procesního subjektu plnícího analytickou a kontrolní funkci – jakéhosi soudního komisaře. Tedy pokud by soud potřeboval pro své rozhodnutí nezávislé posouzení či přezkoumání některých skutečností, ustanovil by za tímto účelem restrukturalizačního správce (nezávisle na vůli stran, za podmínek jeho nestrannosti a nepodjatosti) a příslušný úkol by mu v usnesení o jeho ustanovení zadal. Tím, že restrukturalizačního správce ustanovuje soud, dochází k prvku určitého „vnucení“. Jak jsem již uvedl, nosným prvkem preventivní restrukturalizace by měla být dohoda a prvky „vnucení“ by měly být minimalizovány.

Směrnice v recitálech zdůrazňuje potřebu věnovat se tematice malých a středních podniků a skutečnosti, že tyto podniky nemají zdroje ani odborníky na to, aby včas vyhodnotily své finanční obtíže. Jaké nástroje by těmto podnikům mohly posloužit jako „nástroje včasného varování“?
Ano toto je velmi dobrá připomínka. Děkuji za tento dotaz. Na nástrojích včasného varování právě pracujeme a počítáme s tím, že takové nástroje nabídneme. Nicméně nyní je ještě předčasné je konkrétně položit na stůl. V takové fázi ještě nejsme. Počítáme s tím, že nástroje včasného varování by měly být průběžně využitelným testem pro tyto (jakékoliv) podniky. Rozsvícení varovných světel však nemusí znamenat, že zde krize je, ale má především přimět podnikatele k obezřetnosti a detailnějšímu zkoumání příčin blikajících varovných signálů. Při hlubším zkoumání by se mohly, ale nemusely potvrdit domněnky o krizi. Lze s nimi pracovat. Jedním z možných výsledků může být začátek vyjednávání s věřiteli. Před tím ovšem musí mít podnikatelé vyhodnoceno, s jakým návrhem za nimi přijdou a jaká opatření k překonání krize nabídnou. Včetně toho, jak se to dotkne věřitelů a jak a kde počítají s jejich pomocí s navrhovaným řešením.

Směrnice také dává členským státům prostor k zakotvení toho, aby malé a střední podniky byly osvobozeny od povinnosti zacházet s dotčenými stranami v oddělených třídách.  Jakou cestou se budeme ubírat a jaké okolnosti je třeba vzít v úvahu?
Toto je zatím v procesu diskuse v pracovní skupině. V úvahu samozřejmě přichází analogie rozčlenění věřitelů do skupin podle insolvenčního zákona, obdobně jako v reorganizaci. Nicméně je možné, že v rámci implementace budou vymezeny možnosti, jak věřitele do jednotlivých skupin rozčleňovat, ale konečná podoba bude na dohodě podniku a jeho věřitelů.

Jaký vliv bude mít na proces implementace směrnice současná pandemie koronaviru?
Ve světle prožívání nového typu krize, kterým si procházíme nejenom u nás: preventivních restrukturalizací nám bude třeba a je škoda, že už tu úprava není přítomná. Určitě práci pro její implementaci nyní nezastavujeme a považujeme za potřebné ji zdárně dotáhnout.

Veronika Hejná