Začaly se objevovat žaloby biologických otců na příbuzenství s dítětem, právo na styk mají i osoby blízké

Návrh je formulován tak, aby se týkal nejen dětí, ale i osob, jejichž svéprávnost má být omezena a mají být svěřeny do péče opatrovníka. Foto: Pixabay

Právo na styk s dítětem nemají jen rodiče nebo prarodiče, ale i osoby, které nejsou s dítětem nijak příbuzné a mají postavení osoby společensky blízké. Právo na styk s dítětem mají i prarodiče z druhé strany nebo dokonce od zesnulého rodiče, bývalého manžela nebo registrovaného i neregistrovaného partnera. Homosexuální rodič by měl být i po rozchodu páru osobou blízkou. V poslední době začaly přibývat žaloby na určení příbuzenství – od biologických otců dítěte, kteří nejsou otci zákonnými.

Takové informace a názory zazněly na sympoziu Stálé konference práva na téma Péče o nezletilé z pohledu soudní praxe 29. června 2020. 

Jedním z přednášejících byl předseda senátu Nejvyššího soudu Lubomír Ptáček, který rozebral judikaturu co se týče popírání a přiznávání otcovství, přiznávání výživného a právo závazkové nebo ve vztahu k nejzajímavějším případům, které musí soudci rozhodovat, jak se mění medicína i společnost. Jako příklad uvedl proces umělého oplodnění ze spermatu zemřelého manžela nebo určení otcovství dítěte, které se ještě nenarodilo. „Vždy jde o rozhodování statusové,“ zdůraznil soudce Ptáček.

Soudce NS Lubomír Ptáček. Foto: Irena Válová

Právní otec a biologický otec jako sociální osoba

Dalším příkladem může být domáhání se otcovství k dítěti, které už otce právně mělo. První na řadě v této situaci s dopadem na biologického otce je podle soudce otázka, zda muž, který tvrdí, že je otcem dítěte, má k tvrzení aktivní legitimaci. Podle soudce Ptáčka rozlišujeme trojí druh otcovství: biologické, právní a sociální.

Sociální otec je podle soudce ten, který otcovství vykonává a má k dítěti sociální vazby. Biologický otec je ten otec, který poskytl biologický materiál a právně je otcem ten, u kterého tomu situace právně nasvědčuje. „V jednom případě měla manželka poměr a dokonce před notářem prohlásila, že dotyčný muž je otcem dítěte, což je nicotný akt. Pak to ale popřela a její manžel dítě uznal,“ vysvětlil ke složitému konkrétnímu případu soudce Ptáček.

Podle jeho slov by měly soudy vždy přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a právu na rodinný život stejně jako k právu na štěstí, jak stojí v občanském zákoníku jakožto i právu dítěte znát rodiče, je-li to možné, a to i v případě osvojení.  Má tedy biologický otec právo na vazby s dítětem?

„Ústavní soud říká, že by bylo vhodné, aby biologický otec přece jen nějakou vazbu měl,“ uvedl soudce s tím, že takovou vazbu lze dosáhnout žalobou na určení příbuzenství. Dítě může mít styk s rodiči nebo s příbuznými. „Tyto žaloby na určení příbuzenství se najednou objevují,“ konstatoval soudce Lubomír Ptáček, podle kterého dítě musí mít otce. „Soudy by mohly dovodit, že biologický otec je sociální osobou,“ vysvětlil. Podle novely občanského zákona může styk s dítětem vyžadovat rovněž osoba sociálně blízká. Podle soudce Ptáčka takový případ žaloby na určení příbuzenství byl u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu zamítl.

Sympozium o rodině Foto: Irena Válová

Sociální osobou má být i homosexuální rodič

Podrobně téma rozvedla soudkyně Krajského soudu v Praze Lucie Pšeničková v referátu s názvem „Styk dítěte s jinými osobami než s rodiči“. Podle jejích slov je úprava týkající se tohoto problému i dnes skoupá. Zákon upravuje styk dítěte se třetí osobou prostřednictvím práva na styk pro osoby příbuzné a společensky blízké. „Právo dítěte je koncipováno tak, že i dítě se může tohoto styku domáhat,“ uvedla soudkyně.

„V praxi mají v současné době právo na styk s dítětem i jiné osoby, nikoli pouze osoby spřízněné. Jsou to nejčastěji návrhy prarodičů rodiče, kterému nebyly děti svěřeny do výlučné péče. Prarodiče jsou také nejčastěji poručníky i opatrovníky, protože mají po rodičích k dítěti nejblíže,“ uvedla soudkyně.

Podle jejích slov ale vždy jde o individuální poměry. Téměř vždy, když podávají návrh prarodiče, je stav v rodině konfliktní. Musí se posuzovat důsledně potenciální újma, které může dojít na dítěti. Soud by měl podle soudkyně respektovat, že dítě má prarodiče z druhé strany, ale také sourozence.
Na styk s dítětem mají právo prarodiče zemřelého rodiče a osoby blízké – bývalý manžel a jeho dítě nebo registrovaný či neregistrovaný partner. „V úvahu přicházejí i přátelé rodičů, takový návrh by mohl být úspěšný,“ uvedla doslova soudkyně. „Nepřicházejí v úvahu spolužáci,“ dodala.

Podle jejích slov je nutné respektovat realitu u homosexuálních párů, které si způsob, jak se „dopracovat“ k dítěti najdou. Dítě se narodí a v rodině takového páru žije. Po rozchodu ale není právo na styk s tímto dítětem „Pokud je po dlouhou dobu dítě vychováváno ve stejnopohlavním páru, dítě má tedy dvě matky nebo dva otce, domníváme se, že ti by měli být zahrnuti do osob sociálně blízkých,“ uvedla soudkyně s tím, že v takovém páru je jen jeden zapsán na matrice. „Vidíme zde právo na styk a máme za to, že tak to má být,“ dodala s tím, že stykem se rozumí i styk přes Skype nebo sociální sítě.

Irena Válová

Sdílejte
Předchozí článekNejvyšší soud USA: Státy mohou trestat „neposlušné“ volitele
Další článekNoví šéfové MS v Praze a KS v Plzni? Soudcovské rady doporučily jiné kandidáty
Irena Válová
Irena Válová je novinářka, editorka, zástupkyně šéfredaktora i publicistka v tištěných médiích, ale i v rozhlasech a televizích. Mimo jiné referovala o politických událostech z krizových oblastí: přechod k demokracii v JAR, referendum o Saddámu Husajnovi v Iráku či rušení amerických základen na Filipínách. Šest let byla zpravodajkou ze Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Na základě publikovaných rozhovorů s americkými právníky o konfliktu zájmů v politice obdržela stipendium od velvyslanectví USA v Praze, v roce 1994 pak v Chicagu certifikát USIA tištěná žurnalistika v USA. V 90. letech též absolvovala několik stáží na téma demokracie ve Švýcarsku. V roce 1998 byla zvolena předsedkyní Syndikátu novinářů ČR, o rok později se stala členkou Řídícího výboru Evropské federace novinářů se sídlem v Bruselu. Tři roky vedla sdružení pro svobodný tisk Media Observatory ČR. Od roku 2001 je na volné noze jako autorka, editorka i mluvčí. Spolu s advokátem a nyní zvoleným soudcem Evropského soudu pro lidská práva za ČR ve Štrasburku JUDr. Alešem Pejchalem je autorkou knihy Základní slova: rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu.