Soudce během pracovní neschopnosti vyučoval, od NSS odešel bez trestu 

Hynek Baňouch (vpravo) s advokátem Pavlem Uhlem Foto: Ivan Holas

Hned šestkrát během čtvrt roku měl povinnosti dočasně práce neschopného závažně porušit soudce Okresního soudu Chrudim Hynek Baňouch. V tomto čase totiž podle kárného návrhu, který podala předsedkyně soudu, dojížděl z místa bydliště do Brna, kde externě vyučoval na Fakultě sociálních studií. Obviněný soudce se hájil tím, že výuka probíhala jen během povolených vycházek a  žalobu označil za pomstu, protože opakovaně kritizoval způsob řízení soudu. Kárný senát se shodl na tom, že spolupráce, důvěra a vzájemný respekt na Okresním sudou v Chrudimi jsou skutečně v kritickém stavu.

Senát sice nakonec Baňoucha uznal vinným v polovině zmíněných případů, upustil však od kárného opatření.

V závěrečné replice se soud netradičně vyjádřil právě na adresu značně problematických vztahů na chrudimském okresním soudu, přestože při hodnocení vlastního kárného provinění od nich maximálně abstrahoval. Jednání kárného senátu bylo netypické už tím, že jej provázelo několik personálních změn. Kárně obviněný JUDr. Mgr. Ing. Hynek Baňouch, Ph. D., působící od roku 2009 na Okresním soudu v Chrudimi, totiž ještě před zahájením své soudcovské kariéry byl asistentem na Ústavním, Nejvyšším a také Nejvyšším správním soudu, kde rovněž v roce 20013-14 absolvoval stáž.

Proto byli z důvodu možné podjatosti vyloučeni jak předseda senátu (toho zastoupil JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph. D.), tak jedna z jeho členek (další člen senátu byl pak nahrazen kvůli karanténě). K výměně došlo i na pozici kárného navrhovatele –  v mezidobí od podání kárné žaloby totiž předsedkyni JUDr. Soňu Soukupovou vystřídal ve funkci JUDr. Milan Špryňar. Ten však s obsahem kárné žaloby plně souhlasil, stejně jako s původně navrhovaným kárným postihem – srážkou platu v maximální výši 30 % po dobu jednoho roku.

Samotný skutek byl vymezen poměrně stručně, avšak jednoznačně – kárně obviněný měl na podzim loňského roku v době své několikaměsíční pracovní neschopnosti celkem šestkrát odjet bez vědomí a svolení ošetřujícího lékaře z místa trvalého bydliště v Litomyšli do téměř sto kilometrů vzdáleného Brna a tam vždy několik hodin vyučovat jako externista na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Tím měl jednoznačně zaviněně porušit režim dočasně práce neschopného pojištěnce podle § 56 Zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění a tím narušit důstojnost soudcovské funkce. Když se o těchto skutečnostech od předsedkyně soudu dodatečně dozvěděla Okresní správa sociálního zabezpečení, zahájila s Baňouchem řízení pro neoprávněné čerpání nemocenských dávek, které dosud nebylo pravomocně skončeno.

Výuku provalil anonym

Kárně obviněný soudce, jehož při řízení zastupoval pražský advokát Pavel Uhl, výuku v Brně hned ve svém úvodní poměrně obsáhlé výpovědi přiznal, byť v podstatně menším rozsahu, než uváděla kárná žaloba. Současně však jednoznačně odmítl tvrzení, že tím porušil platný zákon a zpronevěřil se tak své funkci soudce, která – jak opakovaně zdůraznil – pro něj hodně znamená a snaží se po celou dobu maximálně plnit veškeré její závazky, včetně etické roviny.

Proto prý taky pociťuje velký stud už nad tím, že se vůbec před kárný senát poprvé v životě dostal. Kárnou žalobu ovšem označil za vadnou z celé řady důvodů – nebyla prý dodržena subjektivní lhůta pro podání a kárné řízení je údajně nepřípustné z důvodu probíhajícího řízení před Okresní správou sociálního zabezpečení. Skutek nebyl řádným způsobem doložen, a i kdyby doložen byl, nemůže se jednat o kárné provinění, protože neexistuje materiální znak kárného deliktu.

Prvními dvěma námitkami se kárný senát zabýval už na svém zářijovém zasedání  – nepřímou odpovědí na ně byl už samotný fakt, že nařídil veřejné jednání. K samotné lhůtě podání uvedl JUDr. Špryňar, že o skutečnosti, že v době pracovní neschopnosti Baňouch vyučuje, se sice jeho předchůdkyně dozvěděla od anonyma už 17. října 2019, kdy ve své poště nalezla vytištěné informace z webu Masarykovy univerzity o probíhající výuce Baňouchova předmětu.

Proto se obrátila na vedení fakulty s dotazem, zda výuka skutečně probíhá, poprvé však byla jen stručně odkázána právě na tyto webové informace. Teprve po opakovaném dotazu jí bylo až 4. února 2020 sděleno, že Baňouchova výuka skutečně probíhala v rozsahu a termínech, které jsou na webu zveřejněny.
Předsedkyně soudu nemohla podle Špryňara podat kárnou žalobu jen na základě zcela nekonkrétního podezření, Zákon o soudech a soudcích podle něj jednoznačně konstatuje, že šestiměsíční subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu se počítá od chvíle, kdy se kárný navrhovatel dozví o skutečnostech, „které jsou rozhodné pro podání návrhu“. Špryňar přitom odkázal právě i na výhradu v předchozím písemném vyjádření samotného kárně obviněného, že „kárná žaloba nemůže být podána na základě pouhého podezření, ale je třeba mít v ruce skutečnosti, ze kterých lze subjektivně dovodit, že věc je zralá k podání kárného návrhu.“

Rozsah výuky nebyl tak velký

Pokud jde o meritum věci, hájil se Hynek Baňouch tím, že skutečný rozsah výuky byl výrazně nižší, než bylo uvedeno na webu MU, kde je podle něj zveřejněn předem plánovaný rozvrh, nikoliv změny. Současně sice potvrdil, že i za nerealizovanou výuku dostal zaplaceno, šlo prý však o formální záležitost, protože přes hodinou sazbu podle dohody o provedení práce musel stejně realizovat celý předem stanovený obsah předmětu. Do Brna odjel jen třikrát a výuku vždy zkrátil tak, aby se „vešel“ do doby povolených vycházek.

Připustil sice, že jeho cestu do a z Brna už tato doba vždy nepokrývala, v kárném návrhu se však prý hovoří jen o samotné výuce. To vše dělal proto, že jeho speciální předmět (Sociologická jurisprudence) v magisterském studiu neměl kdo převzít, a studenti by tak přišli o potřebné kredity.
Učení označil za svůj koníček (začal s ním už během vlastního studia v roce 1998 a od té doby s krátkou pauzou pokračuje stále), o kterém se na soudu dobře vědělo. Nepovažoval proto za potřebné oznámit na podzim 2019 tehdejší předsedkyni soudu, že „opět učí“ (jako s externistou s ním byla uzavírána DPP vždy jen na jeden semestr), ani to, že omezeným způsobem pokračuje ve výuce i během pracovní neschopnosti. V rámci svých možností, a ve značném stresu, pouze chtěl co nejzodpovědněji splnit svůj závazek vůči studentům.

Obě strany předložily kárnému senátu už před zahájením vlastního jednání celou řadu důkazních návrhů, značná část se přitom týkala nejen samotného průběhu výuky, ale zejména poměrů na Okresním soudu v Chrudimi. Právě ty totiž podle obhájce Pavla Uhla vedly k tomu, že bývalá předsedkyně si nakonec na Baňoucha našla tuto „hůl na bití psa“, pokud by nedošlo k žalovanému skutku, použila by jistě něco jiného.

Dlouhodobě špatné poměry na soudu

Sám Baňouch totiž detailně popsal dlouhodobě velmi špatné poměry na chrudimském soudu, které podle něj spadají především na vrub opakovaných manažerských selhání bývalé předsedkyně. Sám několikrát přišel s konkrétními řešeními, která se netýkala pouze jeho údajného nepřiměřeně vysokého nápadu, ale pomohla by prý i ostatním kolegům a dalším pracovníkům, jeho návrhy ale byly vždy odmítnuty.
Skutečným důvodem podání kárné žaloby tedy byly právě tyto jeho výhrady jak vůči fungování soudu jako celku, tak proti další jeho zátěži. Skutečnost, že nakonec souběžně zpracovával tři různé agendy vedla podle něj právě k jeho extrémním zdravotním problémům v předmětném období, které se na rozdíl od dřívějších opakovaných potíží tentokrát rozhodl důsledně léčit, aby „nedopadl jako někteří jiní kolegové“.

Kvůli možné podjatosti obvyklého předsedy řídil tento kárný senát Filip Dienstbier Foto: Ivan Holas

Kárný senát však jednoznačně odmítl  provádět důkazy týkající se poměru na chrudimském soudu (navrhován byl například výslech expředsedkyně Soukupové i dalších zaměstnanců soudu), určité střípky se tak objevily pouze v osobním hodnocení Baňoucha od jednotlivých soudců i skupin (na OS Chrudim nefunguje ani Soudcovská rada).
Ty přitom byly značně rozdílné – zatímco hodnocení jednotlivců vyznívala velmi kladně, vyjádření podepsané pěti soudci velmi kriticky hodnotilo jeho časté zcela nekonstruktivní výhrady k fungování soudu, šikanování zapisovatelek a neadekvátní a nepředvídatelné reakce, které „vytvářejí stresující pracovní prostředí, což se odrazilo na narušení kolegiálních vztahů“ (Baňouch ovšem všechny tyto negativní připomínkyn důrazně a obsáhle popřel).

Vypovídali i studenti

Hlavní část dokazování se tak soustředila na otázku, kolikrát a jak dlouho Baňouch během své pracovní neschopnosti skutečně vyučoval. Předvoláno bylo proto i všech šest studentů jeho předmětu. Tyto výpovědi byly sice i po necelém roce místy značně rozdílné, většinově se ale shodly v tom, že výuka skutečně proběhla pouze třikrát a byla oproti rozvrhu krácena, což jim sám Baňouch vysvětil svými zdravotními problémy. Některá svědectví potvrdila, že výuka končila před 18. hodinou (do 18:00 měl Baňouch povolené vycházky), objevilo se ovšem i tvrzení, že zkrácení oproti oficiálnímu rozvrhu (konec 19:40) bylo jen nepatrné. Dalším důkazem byly výpisy z elektronického jízdního řádu a odhadovaná doba cesty autem (zpátky do Litomyšle se prý nechal vozit známými). Z nich v závěrečné řeči kárný navrhovatel dovodil, že i kdyby samotnou výuku pokryla doba lékařem povolených vycházek, obě cesty už rozhodně nikoliv. Přitom podle něj (byť ve skutkové větě formulované jeho předchůdkyní to tak nestojí) by měl být komplexně posouzen fakt, že v době určené k relaxaci během dlouhodobé pracovní neschopnosti absolvoval obviněný náročnou cestu a výukovou činnost, a to dokonce výdělečnou, což je ve zjevném rozporu se Zákonem o nemocenském pojištění.

Své povinnosti přitom porušil zcela vědomě: „Proboha, je to soudce, velmi vzdělaný člověk, který má tři vysoké školy, sám se specializuje na V. část Občanského zákoníku, Zákon o nemocenském pojištění spadá přímo do jeho specializace.“ Baňouchovu obhajobu celou řadou výhrad označil v řadách zejména trestních soudců používaným termínem „kobercový nálet“, kdy se obviněný snaží použít prakticky cokoliv s tím, že něco vyjít musí.
Navrhované kárné opatření označil Špryňar za adekvátní s ohledem na negativní dopad Baňouchova jednání – fakt, že v době pracovní neschopnosti, kdy za něj museli soudit kolegové, jezdil vyučovat, vzbudil už v tak skutečně napjaté situaci na chrudimském soudu značné emoce. Nejen na něj, ale i na všechny soudce vrhá na veřejnosti velmi špatné světlo, pokud ten, kdo rozhoduje o porušení zákona, sám zákon porušuje, zejména na malém městě.

Málo se posuzují poměry na soudech

Závěrečné vystoupení obhájce i samotného kárně obviněného opět akcentovala nutnost vzít v úvahu poměry na domovském soudu. JUDr. Uhl připomněl, že kárné senáty obvykle málo posuzují poměry na soudu a skutečné důvody podání kárných návrhů. „Ačkoliv soud většinu našich důkazů nepřipustil, alespoň z těch několika a z kontextu plyne, že část soudců má s kárně obviněným vztahy dobré, část špatné a vedení soudu si na něj nějakým způsobem zasedlo. Vy sice vidíte kárný návrh, ale v něm vidíte jenom tu ‚hůl‘, kterou si někdo našel.“

Také Hynek Baňouch znovu podrobně připomněl, co všechny z dlouhodobě neřešených problémů ze strany bývalé předsedkyně vedlo podle jeho mínění k tomu, že nakonec kárnou žalobu podala. „Vážený senáte, je mi velmi líto, že jste se museli zabývat touto kárnou věcí, rozumím tomu, že to musíte brát vážně. Já závazky vůči ‚zákazníkům justice´ beru velice vážně, rozumím, že to musí být posuzováno přísněji. Rozumím tomu, že soudce při svém dobrém materiálním zabezpečení musí přesvědčovat (veřejnost), že pracuje na sto procent. Přesto soudce zůstává pouze člověkem a občas se ocitne v  nějaké mezní situaci, kterou jsem já řešil tímto způsobem, který nebyl optimální“.

Po delší poradě nakonec kárný senát dospěl k závěru, že JUDr. Ing. Mgr. Hynek Baňouch, Ph. D, se ve třech z šesti žalovaných případů (ostatní nebyly prokázány) skutečně dopustil kárného provinění, neboť prokazatelně porušil § 80 Zákona o soudech a soudcích „v občanském životě se zdržet všeho, co by mohl narušit důstojnosti soudcovské funkce.“

Předseda senátu Filip Dienstbier zdůraznil, že porušení režimu dočasné práce neschopného pojištěnce je vážným deliktem, který může ve zvlášť závažných případech vést až k rozvázání pracovního poměru, zejména pokud dotyčný v té době pracuje pro jiného zaměstnavatele. „Je potřeba přihlížet ke skutečnosti, že společnost je citlivá na otázku pracovní morálky soudců v kontextu jejich odměňování. Opakovaně jsou činěny pokusy o vyvolání společenské debaty a kritiky soudců právě v porovnání pracovních podmínek, pracovních výkonů a odměňování. V tomto společenském kontextu je určitě důležité, aby soudci při svém chování reflektovali tuto skutečnost a chovali se tak, aby nezavdávali příčinu k důvodnosti takovéto společenské kritiky.“

S ohledem na nedostatečnou intenzitu porušení právní povinnosti a dobré pracovní hodnocení kárně obviněného senát nakonec upustil od potrestání, byť jako přitěžující okolnost zmínil fakt, že svým jednání dal špatný příklad právě studentům specializovaného oboru, kterým se při výuce snažil ukázat skutečnou tvář justice.

Jak už bylo několikrát konstatováno, senát se přes opakované snahy obhajoby ani tentokrát nenechal zatáhnout do obtížného posuzování poměrů na domovském soudu kárně obviněného. Tentokrát však po uzavření formální části jednání zjevně pociťoval potřebu se k nim přesto vyjádřit. Celý senát se totiž shodl na tom, že spolupráce, důvěra a vzájemný respekt na Okresním sudou v Chrudimi jsou skutečně v kritickém stavu a je tedy na současném předsedovi i všech soudcích, aby z této situace nalezli cestu, pokud možno bez kárných senátů NSS. „Ne proto, že bychom odmítali se takovým případem zabývat, ale protože důvěryhodnosti chrudimského soudu a určitě celé české justice by daleko více prospělo, kdybyste to dokázali bez nás. K tomu vám držíme palce,“ ‚promluvil do duše‘ novému předsedovi soudu i jedinému přítomnému soudci předseda kárného senátu Dienstbier.

Ivan Holas