Pondělí, 17. května, 2021

Náhrada za újmu na zdraví se k soudu dostává častěji, částky při odškodnění stoupají

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Náhrada za újmu na zdraví je předmětem soudních sporů častěji, než tomu bylo za účinnosti „starého“ občanského zákoníku. Částky vyplacené při odškodnění se zvyšují dlouhodobě, a to nejen v České republice. „Hybným faktorem tohoto všeobecného trendu je fakt, že hodnota života a zdraví v obecném hodnotovém žebříčku jednotlivých lidí a společností jako takových neustále nabývá na významu,“ říká jednatel pojišťovací makléřské společnosti SATUM Roman Horváth. Vliv může mít i to, že se na problematiku odškodňování újmy na zdraví se specializuje stále více advokátních kanceláří. Judikatura soudů přitom vede nemocnice i pojišťovny k častějšímu mimosoudnímu vyrovnání za způsobenou škodu na zdraví.

Nárok na náhradu škody při újmě na zdraví se zvyšuje. Důležitým faktorem je podle šéfa Satumu Romana Horvátha neustále rostoucí příjem obyvatelstva. Některé náhrady škody na zdraví, jako je například ztráta na výdělku či ztráta na výživě, se od výše příjmů přímo odvíjejí. Významnou roli sehrál i nový občanský zákoník, který nově upravil poskytování nemajetkové újmy při škodách na zdraví.

V jeho důsledku byla pod metodickým vedením Nejvyššího soudu zpracována metodika stanovení nemajetkové újmy, kterou se soudy při své rozhodovací praxi ve značné míře řídí. „Asi se dá říci, že finanční úroveň náhrad postupně roste, což může být způsobeno zejména rostoucími příjmy a cenami ve společnosti, neboť u některých nároků nemajetkové povahy judikatura odvíjí základní úvahu o výši právě od statistického mzdového ukazatele ve společnosti. Nový občanský zákoník vyvolal očekávání výrazného zvýšení náhrad, avšak ne vždy je to opodstatněné, resp. není důvod automaticky přetrhávat vývoj judikatury, která již v minulosti některé nároky, které jsou dnes v občanském zákoníku vymezeny jednoznačněji, řešila cestou ochrany osobnosti,“ vysvětluje předseda senátu Nejvyššího soudu a přední tuzemský odborník na problematiku náhrady škody Petr Vojtek.

Metodika Nejvyššího soudu

Metodika k výkladu § 2958 občanského zákoníku má nastavit rámcová pravidla, podle nichž soudy či jiné subjekty při mimosoudním řešení věcí mohou použít objektivní medicínskou metodu k popisu stavu poškozeného, k porovnání míry jeho obtíží s jinými případy a v konečném výsledku ke stanovení spravedlivé náhrady respektující jak objektivní hlediska, tak subjektivní vnímání způsobené újmy samotným poškozeným. Nároků vznikajících poškozeným při ublížení na zdraví je přitom více – vedle majetkových škod (náklady léčení, ztráta na výdělku) jsou citelné zejména újmy nemajetkové povahy (vytrpěná bolest, trvalé zdravotní následky – tzv. ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy). Je-li poškozený usmrcen, náleží nároky pozůstalým, a to náhrada nákladů pohřbu či ztráta na výživě (majetkové nároky) a jednorázová náhrada nemajetkové újmy. Kromě toho tyto nároky vznikají nejen v medicinské oblasti, ale zejména jako důsledky dopravních nehod (zde se uplatňuje i působení pojistitelů odpovědnosti provozu motorových vozidel) či násilných trestných činů.

Jednatel společnosti SATUM Roman Horváth Foto: Mediální prezentace SATUM

Přestože Nejvyšší soud v této věci nedisponuje podrobnou statistikou, trend se dá posoudit z jednotlivých případů, které jsou řešeny v dovolacím řízení. Přehled mají zástupci Nejvyššího soudu také díky své sjednocovací činnosti od soudů nižších stupňů.
Metodika Nejvyššího soudu přispěla k určitému nárůstu u bolestného, neboť při zachování bodovacího systému doporučuje využít hodnotu jednoho bodu ve vyšší částce ve srovnání s předchozí úpravou a spojuje ji právě s proměnlivým (rostoucím) statistickým ukazatelem. „Obdobný efekt nárůstu vlivem pohybu cen ve společnosti se projevuje i u ztížení společenského uplatnění, není ovšem pravidlem, že by přiznávané náhrady byly automaticky vyšší, spíše jsou lépe podložené zjištěním nikoliv pouze o diagnóze, nýbrž zejména o obtížích, které musí poškozený přemáhat při výkonu všech možných životních činností,“ dodává Petr Vojtek. Podle předsedy Krajského soudu v Praze a někdejšího předsedy senátu Nejvyššího soudu Ljubomíra Drápala jde o materiál, který byl zpracován „aby rozhodnutí soudů o újmách na zdraví mohla být předvídatelná a přisouzené újmy vzájemně souměřitelné“.

Pojištění odpovědnosti

Nemocnice a ostatní zdravotnická zařízení mají svoji profesní odpovědnost za újmu na zdraví pojištěnou. Tím, kdo náhradu újmy nakonec poškozeným zaplatí, je tedy pojistitel zdravotnického zařízení. Judikatura má nesporně vliv na větší ochotu  pojistitelů k mimosoudnímu vyrovnání. „Situace se zlepšuje, limity plnění v pojistných smlouvách rostou, ale nikoliv dostatečně. Důvody jsou různé. Někdy si zdravotnické zařízení dostatečně neuvědomí, jak velký může být rozsah újmy na zdraví v penězích. Jindy to může být neochota zdravotnického zařízení platit vyšší pojistné. V mnoha případech může sehrát roli i neochota pojistitelů poskytnout určitému zdravotnickému zařízení vyšší limit pojistného plnění,“ upozorňuje Roman Horváth.

Důsledkem nedostatečného pojištění je, že pokud zdravotnické zařízení způsobí újmu na zdraví většího rozsahu, než činí limit plnění sjednaný v jeho pojistné smlouvě, musí rozdíl zaplatit ze svého.
Podle Petra Vojtka platí, že pro většinu zdravotních zařízení je soudní spor až krajní řešení. Velký význam má judikatura a to právě i v případech, kdy spor nedojde před soud. „K tomu, aby bylo možno se s protistranou vypořádat mimosoudně, je třeba mít nějaká hmatatelná východiska, na jejichž základě lze učinit dohodu, o níž by obě strany byly přesvědčeny, že je spravedlivá a odpovídá zhruba tomu, v jakých mezích by se pohyboval soud,“ vysvětluje předseda senátu Nejvyššího soudu. Právě v tomto smyslu zafungovala metodika Nejvyššího soudu, protože dala k dispozici nástroj, jak vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění objektivizovat a srovnat, tedy přinesla určité doporučující pravidlo, s nímž zejména praxe pojistitelů odpovědnosti operuje.

Vodítko pro mimosoudní vyrovnání

I Ljubomír Drápal uvádí, že metodika nemá závazný charakter, nicméně poskytuje vodítko pro případné mimosoudní vyřízení věci, které by jinak bylo velmi ztížené. „Přínos Metodiky je zřejmý především u určování výše ztížení společenského uplatnění, kdy systém Metodiky lépe a podrobněji dovoluje zjistit rozsah újmy na zdraví poškozeného a její dopad do všech stránek jeho života. Soud má navíc i nadále možnost stanovit výši náhrady sám, jestliže dospěje k závěru, že v řešeném případě je ohodnocení znalcem nedostatečné, resp. nepostihující dostatečně poškozenému vzniklou újmu. Výše přiznávané náhrady za újmu na zdraví se odvíjí od závažnosti vzniklé újmy, ale i data jejího vzniku, neboť jedním z mnoha údajů, ze kterého se vychází při jejím výpočtu je průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, tedy údaj který se v čase mění a dosud (do roku 2020) mzda stoupala,“ dodává Drápal.

Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal Foto: Radek Čepelák

Důkazem fungování metodiky Nejvyššího soudu je podle Vojtka poměrně malý počet soudních sporů včetně toho, že ani v začínajícím osmém roce účinnosti nového občanského zákoníku nedoputoval do civilních senátů NS spor vysloveně jen o výši náhrady. I trestní praxe, která řadu nároků poškozených řeší v tzv. adhezním řízení a časově civilní praxi trochu předhání, má na úrovni NS jen několik rozhodnutí na toto téma.   

Nabídka pojištění pro nemocnice ale není podle Horvátha bohužel příliš široká. Pojistitelé se obávají poměrně značného rizika spojeného s činností zdravotnického zařízení a také rozsahu škod na zdraví. „Seznam pojistitelů, kteří jsou ochotni toto pojištění sjednat, má pouze několik málo položek. Pokud se již pojistitelé rozhodnout tato pojistné nebezpečí pojistit, pak bývají jejich nabídky poměrně kvalitní. Jediným nedostatkem tak bývá neochota ke sjednání vyššího limitu pojistného plnění,“ vysvětluje.

Vzácná shoda judikatury

Zajímavě se utváří také judikatura k náhradě nemajetkové újmy pozůstalých, kteří přišli o osobu blízkou v důsledku nějaké škodní události. Nejčastěji k nim dochází při dopravních nehodách, ale judikatura k výši náhrady se vztahuje i na případné medicínské spory. Účelem je podle § 2959 občanského zákoníku poskytnout peněžitou náhradu za šok z takové tragické události, za smutek a pocit prázdnoty či zmaru, což jsou těžko měřitelné položky, k nimž nelze zpravidla využít ani medicínskou diagnostiku.

Přesto se podařilo víceméně několika rozhodnutími Nejvyššího soudu nastavit jak určitá pravidla (typová kritéria, která je třeba zvažovat – např. kvalita vzájemného vztahu usmrcené osoby s pozůstalým či postoj a přístup škůdce), tak i zakotvit základní úroveň náhrady, od níž se v návaznosti na kvalitu jednotlivých kritérií má odvíjet výsledná náhrada. I tady se pracuje s již zmíněnou statistickou veličinou, konkrétně s dvacetinásobkem průměrné mzdy, což znamená, že v případě osoby usmrcené v roce 2020 se má soud tzv. odrazit od částky 682.500 Kč a zdůvodnit v jakém rozsahu a proč tuto částku zvýší či sníží. „V tomto přístupu se judikatura Nejvyššího soudu vzácně shoduje s judikaturou Ústavního soudu, který navíc opakovaně a zcela důvodně zdůrazňuje, že ani v těchto případech nemají soudy vycházet šablonovitě z nastavených částek, ale jsou povinny tato základní východiska rozvinout vlastní úvahou zohledňující konkrétní okolnosti projednávané věci,“ zdůrazňuje Petr Vojtek. 

Eva Paseková

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY