Sobota, 4. prosince, 2021

NSS: Státní zástupce nesmí „kličkovat“, aby prosadil svůj právní názor proti vůli nadřízených

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Nejvyšší správní soud (NSS) odmítl kasační stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Praze Jaromíra Jindřicha, kterou podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ten zamítl jeho žalobu proti výtce, kterou mu uložila vedoucí VSZ Lenka Bradáčová. Jindřich podle ní v rozporu se zákonem o státním zastupitelství nesplnil pokyny nadřízených v konkrétní věci.

Výtku uložila vedoucí Bradáčová Jindřichovi v únoru 2016, protože opakovaně nerespektoval pokyny ohledně procesního postupu ve věci, aniž by ovšem tyto pokyny označil za nezákonné, když svůj postoj odůvodnil odlišným právním názorem. Jednalo se přitom již o druhou výtku, kterou Jindřichovi za jeho postup ve stejném případu Bradáčová uložila. Tu první však zrušil v říjnu 2019 MS v Praze a NSS ještě o kasační stížnosti nerozhodl.

Ve věci, kterou nyní přezkoumával NSS, Jindřich konkrétně neuposlechl pokynů, které vzešly z provedeného vnitřního dohledu v květnu 2015. Svůj postoj sice písemně zdůvodnil v červnu téhož roku, avšak měl pouze uvést, že má odlišný právní názor a plně respektuje ten, který zastává vedení VSZ. Spis ale nechal toliko v říjnu založit, v listopadu ignoroval pokyn ředitelky odboru a v prosinci se vyloučil z úkonů, což odůvodnil žalobou, kterou podal proti první udělené výtce.

Žalobu proti druhé výtce zamítl MS v Praze v červnu minulého roku. V kasační stížnosti pak Jindřich namítal, že soud se nedostatečně věnoval jeho výhradám proti zákonnosti výtky. Podle Jindřicha totiž nebylo zřejmé, co přesně měl porušit a jaké povinnosti měl na základě dvou pokynů splnit. Svůj postoj k závěrům vnitřního dohledu také písemně zdůvodnil v červnu 2015, avšak nedostal žádnou reakci, zpřesnění ani vysvětlení. Navíc pokyn k nápravě mu byl uložen přibližně rok po pravomocném skončení věci a není tak zřejmé, k jaké nápravě mělo vůbec dojít.

Podle vedení VSZ v Praze je ale taková argumentace účelová, neboť pokyny byly jasné a ukládaly státnímu zástupci konkrétní postup. Subjektivní přesvědčení o rovnocennosti odlišného právního názoru či neztotožnění se s pokynem nepředstavují podle VSZ relevantní důvody pro nesplnění pokynu. Odmítne-li ho státní zástupce splnit a současně pro to nesdělí právně relevantní důvody, nelze takové důvody poprvé uplatňovat až při soudním přezkumu přijatého opatření.

NSS došel k závěru, že MS v Praze věc posoudil správně, výtka splňuje všechny zákonné náležitosti a kasační stížnost zamítl. K samotnému postupu Jindřicha pak NSS poznamenal, že byl-li skutečně přesvědčen o nezákonnosti pokynů, jak ovšem uvedl až v kasační stížnosti, měl důvody neprodleně písemně sdělit, nikoliv je ignorovat. Jelikož tak neučinil, jednal v rozporu s § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství, v důsledku čehož porušil také § 24 odst. 1 téhož zákona.

NSS na závěr rozhodnutí připomněl, že soustava státního zastupitelství je založena na hiearchii, a to jak uvnitř jednotlivých stupňů, tak mezi nimi. Předpokládá vázanost státních zástupců pokyny a také stanovuje postupy pro případ, kdy státní zástupce dojde k závěru, že mu byl uložen pokyn nezákonný. Nerespektování těchto pravidel může být kárným proviněním. „Smyslem a účelem uvedených pravidel založených na rozhodovací hierarchii není brát státnímu zástupci jeho právní názor (jej si státní zástupce přirozeně může ponechat, může jej případně veřejně projevit či jím vědecky nebo jinak odborně argumentovat a nesmí za něj být žádným způsobem postihován), nýbrž zajistit, aby soustava státního zastupitelství poskytovala, pokud možno, přesvědčivé, předvídatelné a jednoznačné výstupy. Státní zástupce naopak není oprávněn snažit se „kličkováním“ svůj právní názor prosadit i proti zjevné vůli toho státního zástupce, jehož pokynů je povinen uposlechnout,“ dodává na závěr NSS.

Stojí za zmínku, že nedávno se k vázanosti státních zástupců pokyny nadřízených a k možnosti je odmítnout pro jejich nezákonnost vyslovil i Ústavní soud. Ten v prosinci minulého roku posuzoval ústavní stížnost státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně Soni Bednářové, která nesouhlasila s rozhodnutím kárného senátu v její věci.

ÚS její stížnost zamítl, avšak zároveň konstatoval, že státní zástupci mohou odmítnout pro nezákonnost jakýkoliv pokyn, tedy nejen mající zásadní význam pro danou věc. „Odmítnutí pokynu podle § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství se může týkat jakéhokoli pokynu, který by byl v rozporu se zákonem. Znění tohoto ustanovení vylučuje výklad, který by umožňoval odmítnout pouze nezákonný pokyn mající zásadní význam pro konkrétní věc. Současně však odmítnutí nemůže být založeno jen na subjektivním hledisku státního zástupce. Nemůže být prostředkem pro pouhou polemiku s nadřízeným státním zástupcem ohledně správnosti právního názoru. Ustanovení § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství nezakládá právo státního zástupce prosadit si svůj právní názor při vyřizování jeho věci, nýbrž mu umožňuje odmítnout pokyn založený na právním názoru, který neobstojí z hlediska obecně uznávaných metod výkladu právních předpisů, a nelze jej tudíž považovat za hájitelný. Tím spíše pak platí, že hájitelný musí být právní názor, kterým státní zástupce určitý pokyn rozporuje. Tento právní názor se musí vždy pohybovat v určitém přijatelném rámci, pro jehož identifikaci může mít význam i rozhodovací činnost obecných soudů, činnost státního zastupitelství či odborná literatura, zejména půjde-li v praxi soudů či státního zastupitelství o ustálený výklad právních předpisů,“ konstatuje se v usnesení z 10. 12. 2020 (II.ÚS 2446/19).

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY