Nejvyšší soud se zastal lékařů, kteří se rozhodli neoživovat pacientku bez souhlasu

Je v souladu s právem a lékařskou etikou neoživovat pacienta, když je zde pouze šance na jeho „přežívání“, a to aniž by k tomu byl vyžádán jeho předchozí souhlas? A mají pak pozůstalí nárok na odškodnění, neboť přišli o možnost se s ním důstojně rozloučit? Rozdílný pohled soudů sjednotil až Nejvyšší soud (NS) ve svém nedávném rozhodnutí.  

O tom, že pacientku se závažnými onkologickými problémy nebudou v případě závažných komplikací oživovat („do not resuscitate“, neboli též „DNR“), rozhodli lékaři v polovině června 2013, aniž by si ovšem k takovému rozhodnutí vyžádali její souhlas. A to přestože pacientka byla schopna vyjádřit svoji vůli i po tomto datu, když dala lékařům krátce před smrtí souhlas, aby byly činěny kroky k záchraně jejího života. Začátkem července 2013 ovšem došlo u pacientky k zástavě srdce a lékaři, s ohledem na základní diagnózu, další komplikace a předchozí rozhodnutí o DNR, nepřistoupili k oživování.

Pozůstalí podali na nemocnici žalobu, které Okresní soud v Pardubicích (OS) vyhověl, když dospěl k závěru, že informovaný souhlas pacientky v podobě tzv. negativního reversu měl být vyžádán. Vzhledem k tomu, že byla opakovaně schopna se k postupu léčby vyjadřovat, nevztahovalo se na ni podle soudu doporučení představenstva ČLK o postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stadiu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli. Podle tohoto doporučení je marnou a neúčelnou taková léčba, která není v zájmu pacienta, nemůže mu pomoci a zatěžuje jej zbytečným strádáním a komplikacemi.

Podle soudu není neetické informovat pacienta, co znamená rozhodnutí o stanovení rozsahu péče. V daném případně tak nebylo pacientce umožněno rozhodnout se o postupu léčby a tento postup zkrátil její život. Je sice podle soudu nepochybné, že se mohla snížit kvalita jejího života, avšak právo volby měla pouze ona.

Petr Dimun