Pondělí, 4. července, 2022

Hranice 70 let pro soudce platí dál. Vyhýbavé rozhodnutí, argumentuje část ÚS

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

K čemu je Ústavní soud, který se vyhýbá odpovědím na položené otázky a řešení problémů? Touto řečnickou otázkou se uzavírá disentní stanovisko pěti soudců Ústavního soudu (ÚS) k usnesení pléna, kterým byl odmítnut návrh Okresního soudu v Olomouci (OS) na zrušení části zákona o soudech soudcích, stanovující horní hranici věkového limitu pro výkon funkce soudce.

Plénum ÚS rozhodlo o návrhu, o kterém Česká justice informovala, minulý týden.

Na ÚS se obrátil OS v Olomouci, který posuzuje žalobu soudce Vrchního soudu v Olomouci Pavla Koláře. Ten je soudcem od roku 1995 a funkce mu má zaniknout 31. prosince 2023, neboť v tomto roce dovrší věku 70 let.

K návrhu se vyjádřil mj. vláda, která zpochybnila aktivní legitimaci navrhovatele. Účelem určovací žaloby je totiž podle stanoviska vlády postavení práv či poměrů na jistý základ, aby se předcházelo vzniku dalších sporů. V daném případě se proto nelze domáhat určení objektivní právní skutečnosti, která plyne přímo ze zákona. Právo ani právní poměr žalobce nejsou ohroženy a nejsou ani nejisté, protože jeho funkce potrvá do 31. 12. 2023. Žaloba je tudíž předčasná, neboť směřuje k výkladu soudu pro futuro, přičemž soud o žalobě rozhoduje na základě skutečností zjištěných v době vyhlášení rozsudku.

Původně byl v dané věci soudcem zpravodajem Vojtěch Šimíček. Jeho návrh zamítavého stanoviska ovšem nezískal podporu pléna a novou zpravodajkou byla ustanovena soudkyně Milada Tomková. Právě Šimíček je spolu s Pavlem Šámalem, Jaromírem Jirsou, Davidem Uhlířem a Jiřím Zemánkem podepsán pod poměrně ostrým, vyčítavým disentním stanoviskem.

Argumentace, s nímž většina ústavních soudců odmítla návrh pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele, by se dala shrnou následovně: podle ústavních soudců návrh vzešel z občanského soudního řízení, avšak otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, nevyplývá z poměrů soukromého práva. Soudce je ústavním činitelem, a proto soud v občanském soudním řízení nemá pravomoc rozhodovat, zda je někdo soudcem či zda funkce soudce k nějakému datu zaniká. Většina pléna ÚS v podstatě dále přisvědčila argumentaci vlády, která zpochybnila formu určovací žaloby. V daném případě totiž není situace nejasná či sporná: zákon jasně stanovuje, kdy žalobci funkce soudce zaniká.

A právě proti tomu, že soud odmítl návrh pro absenci aktivní legitimace s výše uvedeným zdůvodněním, disentuje již zmíněná pětice ústavních soudců.

Ti se předně neztotožňují s názorem většiny, že se v řízení u OS v Olomouci nerozhoduje o určení práva či právního poměru. V celé věci jde totiž o to, zda právní poměr žalobce jakožto soudce bude po 31. 12. 2023 nadále trvat anebo nikoliv. Tvrzení většiny, že údajná neústavnost nevytváří v postavení žalobce nejistotu, pak označili v disentující soudci za „nepodařený pokus o vtip“, neboť žalobce má jistotu, že jeho funkce k uvedenému datu skončí, přičemž podstata věci spočívá právě v tom, že tuto úpravu považuje za protiústavní.

K čemu je vyhýbající se Ústavní soud?

Vedle naléhavého právního zájmu žalobce samotného je zde navíc ještě zájem širší, neboť ustanovení dopadá na všechny aktivní soudce.

Rozhodnutím většiny pléna nastala podle disentujících soudců „v podmínkách právního státu krajně nežádoucí situace, kdy soud bude muset rozhodovat podle ustanovení zákona, které je podle jeho přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem“.

V menšinovém stanovisku dále soudci připomínají, že v minulosti ÚS rozhodoval odlišně od aktuálního stanoviska většiny pléna, když se vyjadřoval k otázkám zániku funkce soudce v kárném řízení či k otázce platu soudců. „Vysloví Ústavní soud stejný názor, až dostane nejbližší návrh ve věci soudcovských platů? Doufáme, že nikoliv,“ uvádí se v disentu.

Menšině soudců však především vadí to, že aktuálním rozhodnutím většiny pléna byl narušen dosavadní princip justičního dialogu, kdy má-li obecný soud za to, „že nedokáže rozhodnout případ bez toho, aby Ústavní soud (v modelu specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví) neposoudil ústavnost aplikované zákonné normy, je úkolem Ústavního soudu primárně hledat způsoby, jak se tímto návrhem věcně zabývat, a nikoliv důvody, pro které se této svojí povinnosti zbaví“.

ÚS byl podle názoru pětice povinen vyložit, pokud shledal danou procesní cestu jako nemožnou, kde se stala chyba a jaké jsou jiné možnosti řešení. „Pokud totiž nyní Ústavní soud vyloučil ochranu v občanském soudním řízení, nemyslíme si, že je reálné uvažovat o nějaké smysluplné ochraně ve správním soudnictví. Představu, že by žalobce měl po zániku své funkce vyvolat nějaký zásah do svých práv (např. bude se marně domáhat vstupu do svojí kanceláře a zasáhne proti němu justiční stráž), považujeme za fantasmagorickou,“ uvádí se v disentním stanovisku.

To je ukončeno již zmíněnou otázkou z úvodu článku: „K čemu je Ústavní soud, který se vyhýbá odpovědím na položené otázky a řešení problémů?“

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY