Vládní legislativci i Nejvyšší soud kritizují změnu vymezení znásilnění na nesouhlasný pohlavní styk. Podle jejich připomínek současná právní úprava ve spojení s judikaturou stačí a problematiku pokrývá dostatečně. Podle exministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO) je úprava potřebná a kopíruje vývoj v západních společnostech. „Dříve se chránila sexuální morálka. Vycházelo se z toho, že tradiční přístup znamená vždy násilné chování nebo bezprostřední hrozbu násilím. Přístup 21. století vychází z ochrany práva na sexuální sebeurčení,“ dodává současná poslankyně.
Zástupci justice se v připomínkách Nejvyššího soudu ptají, proč vlastně potřebujeme změnu definice znásilnění? Podle soudců úprava není nezbytná, všechny popisované skutky v návrhu jsou trestné i bez ní a tzv. nekonsenzuální pohlavní styk a negativní postoj ke styku lze už nyní postihnout, uvádí soud a dokládá to příklady rozhodnutí. Novela podle Nejvyššího soudu zkomplikuje situaci soudům.
Já si naopak myslím, že novela situaci nekomplikuje. Situaci soudů samozřejmě zkomplikuje v tom ohledu, že budou muset část judikatury nahradit novou. Ale to pro mě není argument. Důležitější argument je ten, že prakticky od konce 20. století všechny evropské země a i některé mimoevropské, např. Kanada, nahrazují klasickou trestnost sexuálního násilí nebo pohrůžky násilím něčím jiným. A to absencí souhlasu se sexuálním jednáním. Čili podmínkou trestnosti už není jenom existence násilí, nebo jeho hrozby, ale podmínkou trestnosti je absence souhlasu. A proto ani nemusí dojít k násilí. To je určitá změna, která vychází z posunu od středověkých, přes konzervativní přístupy až k současnému vnímání svobodného rozhodování v otázkách sexuality, včetně jeho ochrany prostředky trestního práva. Zatímco dříve se chránila tradičně definovaná sexuální morálka striktně nastavená tehdejší společností, např. ochrana manželky před sexuálním násilím jiné osoby než manžela, nový přístup vychází ze sexuálního sebeurčení a chrání komplexně sexuální autonomii jedince. Tyto reformy probíhají ve všech evropských zemích a my nejsme výjimkou. Naše judikatura je víceméně konzervativní, neboť v ní stále dominuje násilí či pohrůžka násilím jako podmínka, bez které zpravidla není možné aplikovat trestně právní ochranu, ač by tomu mělo být v souvislosti s celospolečenským klimatem nižší tolerance vůči sexuálním jednáním bez souhlasu druhé osoby přesně naopak. Soudy však nesmí překročit meze dané zákonodárcem, tzn. zakotvené v trestním zákoníku. Proto chceme tyto „meze“ nyní legislativně změnit.
Čtěte také: Nejvyšší soud: Dvanáct let za znásilnění bez násilí je sazba jako z roku padesát
Návrh počítá také s bezbranností oběti, kdy není schopná projevit nebo utvářet svou vůli z určitého objektivního důvodu, třeba kvůli nemoci, spánku, duševní poruše, silné opilosti, spoutání a zdravotnímu postižení. Podle Nejvyššího soudu už díky judikatuře definici bezbrannosti máme. Dále Nejvyšší soud nesouhlasí s nastavenou věkovou hranicí 12 let, Považuje ji za příliš vysokou a požaduje 7 nebo 10 let. Vyjadřuje obavu, že sexuální nátlak bude vykládán příliš široce.
Ani s tímto tvrzením nemohu souhlasit, neboť pojem bezbrannosti ve smyslu nynějšího judikaturního vymezení nemůže ani zdaleka pokrýt celou škálu chování, tak jak ji nyní navrhujeme upravit ve výkladovém ustanovení „spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti“. Některá jednání nejsou podle stávající judikatury dosud trestně postižitelná, jako např. když chybí projev nesouhlasu v případech překvapení, kdy oběť ani nemůže reagovat, protože útok je bezprostřední a naprosto nečekaný. Právě takové překvapivé, sexuálně motivované útoky o silvestrovské noci 2015/2016 v Kolíně nad Rýnem spustily obdobně koncipovanou trestně právní reformu v Německu. A pokud jde o těch 12 roků, tak to je naopak pro mne dosti šokující zjištění, že má někdo problém chránit děti ve věku deseti, jedenácti let před sexuálními aktivitami prostředky trestního práva. Veřejnost už naštěstí nezaujímá lhostejné postoje vůči ochraně dětí před nežádoucími projevy chování, její senzibilita se naopak postupně zvyšuje, což je příznačné právě pro vývoj posledních zhruba 20 let. A ještě aby bylo zcela jasno, za bezbranné děti v tomto ohledu považujeme děti mladší dvanácti let, tzn. do dovršení 12. roku věku, jinými slovy nejstaršími takto trestním právem chráněnými dětmi budou jedenáctiletí. Takže např. sedmi, osmi, devíti, desíti či jedenáctileté dítě, o mladším ani nemluvě, je chráněno trestním právem podle našeho návrhu před sexuálními aktivitami trestně odpovědných osob, neboť se předpokládá, že je to pro jeho zdravý psychický i somatický vývoj žádoucí. V tomto věku je dítě vždy lehce manipulovatelné, což dokládají i poznatky z neurologie a psychologie. Trestněprávní ochranu dětí ve věku 12 let až 15 let pak upravuje trestný čin pohlavního zneužívání, který je oproti nyní platné právní úpravě užší, neboť část jednání bude zahrnuta pod jiné sexuálně zaměřené trestné činy.
NS poukazuje také na to, že až 12 let tzv. natvrdo za znásilnění je příliš přísné a je to co se týče výše sazeb návrat do trestání v 50. letech. Ve veřejném prostoru zase často slyšíme, že jsou tresty za sexuální trestné činy příliš mírné. Jak to tedy je?
To souvisí s nesjednocenou aplikační praxí, kdy někteří soudce dle mého názoru stále nespatřují v sexuálně zaměřeném chování vůči dětem, pokud zde nedošlo k penetraci či obdobným závažnějším formám sexuálních útoků, jednání, které je nutno postihnout nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Jistě to souvisí i s rozdílnými trestními sazbami, včetně zvlášť závažných zločinů, kde jsou například i horní trestní sazby v případech kdy dojde ke smrti oběti značně rozkolísané. Jeden příklad za všechny představuje trestný čin svěření dítěte do moci jiného, u kterého je v zákoně maximální horní hranice trestní sazby v případě úmrtí dítěte v důsledku takového jednání pouze deset let, zatímco u jiných zvlášť závažných zločinů je to 16 až 18 let. I tento nepoměr je třeba změnit, ale bude to vyžadovat důslednější a komplexnější revizi řady trestních sazeb, proto je třeba počkat až se bude měnit trestní zákoník v souvislosti se zásadnější novelizací než je nynější poměrně úzce na sexuální zločiny zaměřená změna. Vrátím se ale nyní ještě k trestnému činu znásilnění. Zde navrhujeme již v prvém odstavci nového znění paragrafu 185 poměrně široké rozpětí od dvou do deseti let, kdy soudy budou moci trestní represi dostatečně diferencovat a individualizovat podle okolností každé jedné konkrétní kauzy. A ještě k jedné podstatné věci bych se v této souvislosti ráda vyjádřila. Jde o nově zaváděný pojem „seznatelné vůle,“ ve kterém je vyjádřeno jasně a srozumitelně východisko nové právní úpravy, tzn. „ne je ne.“ Pokud poškozený, respektive oběť vyjádří navenek „seznatelným“ způsobem, že nechce pohlavní styk s jinou osobou a nebude se jednat o stav bezbrannosti, o kterém jsme hovořili před chvílí, bude tento čin kvalifikovatelný jako znásilnění, případně jiný sexuálně zaměřený trestný čin. Na rozdíl od jiných právních úprav, které dokonce vyžadují předchozí jasný souhlas se sexuálním chováním, náš koncept, bude vyžadovat „pouze“ projevení seznatelné vůle nesouhlasu vůči takovému chování druhé osoby, což se nepochybně promítne i ve snazším dokazování v rámci soudního projednávání takových případů.
Méně dramatická varianta
Znásilnění vymezuje novela pojetím, že „ne znamená ne“. Nesouhlas by oběť nemusela projevit pouze slovem, postačilo by gesto, pláč nebo zaujetí obranné pozice. Proč zvítězil tento právě tento koncept?
Jsme relativně konzervativní země a jdeme podobnou cestou jako Německo, kde tento model zavedli v roce 2016. Koncept „ne znamená ne“ se, jak jsem řekla již dříve, dokazuje lépe, než koncept souhlasu, tedy „ano znamená ano“. To, že jsme zvolili tuto méně dramatickou variantu lze vysvětlit i tím, že to byl kompromis, kterého se podařilo dosáhnout po složitých jednáních mezi radikálními stoupenci reformy a těmi umírněnějšími. Jsem ráda, že jsme se nakonec dobrali nějakého výsledku, neboť jinak bychom žádnou reformu, možná k radosti mnohých, nepřipravili.
Soudci také argumentují tím, že novelou dochází k prosazování principů Istanbulské úmluvy bez její ratifikace, kterou český parlament nakonec odmítl.
To vůbec není relevantní argument. My přece novou trestněprávní úpravu sexuálně zaměřených trestných činů nezavádíme kvůli Istanbulské úmluvě, kterou jsme navíc dosud ani neratifikovali. Pokud přijmeme navrhovanou novou právní úpravu, tak se zařadíme mezi ostatní evropské země, které přijaly modernější pohled na ochranu sexuální autonomie jedince a promítly ji i do trestních kodexů. V tomto ohledu opravdu přijímat Istanbulskou úmluvu rozhodně nepotřebujeme. Dovolte mně na tomto místě učinit jednu malou poznámku. My zákonodárci, myslím tím nyní především poslance, jsme v poslední době často napomínáni médii i justicí, že nerespektujeme její nezávislost, když se kriticky vyjadřujeme k její práci, konkrétně k některým soudním rozhodnutím a tím snižujeme respekt veřejnosti vůči justici jako celku. Bylo by dobré, aby totéž měřítko aplikovala i justice vůči našim legislativním krokům a návrhům a nezpochybňovala opakovaně jejich účelnost a naši kompetenci je dobře připravit. Tím totiž také dochází ke snižování respektu veřejnosti, tentokráte ovšem vůči moci zákonodárné a to je stejně špatné jako zpochybňování moci soudní. V tomto případě to byly opakované připomínky Nejvyššího soudu, které jsme respektovali jako zákonodárci jen zčásti, neboť často směřovaly proti celému konceptu připravované reformy.
Kdy by mohla být novela schválena?
Projednali jsme ji v prvním čtení i jednomyslně doporučili ke schválení beze změn na našem garančním ústavněprávním výboru. Na plénu bychom ji mohli projednat opět na začátku března. Doufám, že bude brzy schválena jak ve sněmovně, tak v Senátu.
Na ústavně právním výboru sněmovny prošel Váš návrh, aby se i rodinně-právních a partnerských věcech mohlo podávat dovolání k Nejvyššímu soudu. Proč si myslíte, že tato změna bude dobrá? Nezahltí to příliš Nejvyšší soud, kam už tak chodí velké množství dovolání?
I samotní soudci na Nejvyšším soudě si uvědomují, že v těchto rodinně-právních sporech by mělo být umožněno dovolání. Ostatně i představitelé Nejvyššího soudu se tak v minulosti několikrát vyjádřili. K tomu je ovšem samozřejmě třeba provést i reformu v oblasti dovolání, aby skutečně nedošlo k zahlcení Nejvyššího soudu. Já jsem nyní pouze využila příležitosti „otevření“ občanského soudního řádu v souvislosti s novou úpravou tzv. hromadných žalob, přesněji hromadného soudního řízení. Na ministerstvu spravedlnosti se údajně na reformě dovolání již delší dobu intenzivně pracuje. Takže mým pozměňovacím návrhem se, věřím, tato práce na reformě dovolání ještě více zrychlí. To byl hlavní cíl mého pozměňovacího návrhu – nic více, ani nic méně. Současná praxe, kdy v těchto velmi citlivých rodinných věcech 15 soudců Ústavního soudu supluje činnost svých kolegů na Nejvyšším soudu je totiž dlouhodobě již naprosto neúnosná.
Co říkáte na informace, že by Igora Stříže v čele Nejvyššího státního zastupitelství mohla nahradit vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová?
Pokud to vláda udělá, tak je to v její kompetenci. Já si počkám na výsledek takového rozhodnutí než jej budu předem komentovat. Lenka Bradáčová patří jistě k těm, kteří by splňovali odborné předpoklady pro výkon funkce nejvyšší státní zástupkyně, ale určitě podle mého názoru není jediným možným kandidátem.
Eva Paseková
