Pět ústavních soudců se postavilo proti většině Ústavního soudu v případu ženy a římskokatolického kněze, který ji měl dlouhodobě sexuálně zneužívat. Policie případ třikrát odložila s tím, že trestný čin neprokázala. Podle jejího závěru je navíc promlčený. Ústavní soud však nyní rozhodl, že policie má věc vyšetřit počtvrté, neboť v předchozích řízeních postupovala nemístně.
Soudci v disentních stanoviscích varují, že Ústavní soud tímto postupem porušil Ústavu, dopustil se svévole, vyvolal pochybnosti o své nestrannosti a riskuje ztrátu autority. Odlišné stanovisko k nálezu pléna podali ústavní soudci Tomáš Langášek, Milan Hulmák, Veronika Křesťanová, Dita Řepková a Jan Wintr. Jde o třetinu soudců Ústavního soudu. Podle nich žena nevyčerpala zákonné procesní prostředky k nápravě, když nepodala stížnost proti rozhodnutí o odložení věci.
Je Ústavní soud dohledovým orgánem trestního řízení?
„Je Ústavní soud nejvyšší dohledový orgán v trestním řízení?“ kladou disentující soudci zásadní otázku. Pokud ano, měl by podle nich dávat policii a státnímu zastupitelství jasné a konkrétní pokyny.
Tyto pochybnosti zaznívají v odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu v případu kněze, který měl podle tvrzení ženy od roku 2002 do roku 2014, tedy do jejích třiceti let, zneužívat její závislosti. Muži je dnes osmdesát let. Trestní oznámení podala opožděně sestra údajné oběti. Žena je v invalidním důchodu a od osmi let se léčí s vážnými psychickými obtížemi.
Tvrzení proti tvrzení o souloži
Kněz trvá na tom, že šlo o hezký vztah. Dokládá to dopisy. Rodinu ženy finančně podporoval, koupil jí byt a zaplatil školu. K pohlavnímu styku se doznal, popírá však jakýkoli nátlak nebo násilí. Po pokusu ženy o sebevraždu jej v nemocnici označila za nejbližšího člověka.
Žena naopak tvrdí, že po celou dobu šlo o nátlak. Při prvním styku podle ní muž překonal její odpor. Bránila se slovně, fyzický odpor klást přestala. Ke knězi cítila respekt, rodina byla sociálně slabá a závislá na jeho podpoře. V roce 2014 se ze studu a pocitu viny pokusila o sebevraždu. Dopisy si podle ní muž schoval jako alibi.
Mohlo by vás zajímat
Opakované odložení a zásah Ústavního soudu
Policie případ od roku 2015 třikrát odložila. Žena proti tomu nepodala stížnost. V roce 2024 však uspěla se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který dospěl k závěru, že stát věc řádně nevyšetřil. Česká republika jí proto vyplatila 625 tisíc korun.
Následně Ústavní soud rozhodl, že policie má případ vyšetřit počtvrté, jak již informovala Česká justice.
Podle státního zastupitelství muž využíval její závislosti k ukojení pohlavních potřeb. Neprokázalo se ale, že by ji ke styku nutil násilím.
Nemístné hodnocení oběti
Ústavní soud označil některé závěry policie za neústavní. Podle něj mohlo chování ženy odpovídat „jedné z typických reakcí“ oběti sexuálního násilí. Opožděné oznámení je podle soudu v těchto případech běžné.
Za nemístnou považuje Ústavní soud i poznámku policie, že se žena mohla domáhat ochrany dříve. Pokud policie dospěla k závěru, že se žádný trestný čin nestal, je taková úvaha podle soudu nepřiléhavá.
Policie vyslechla ženu, kněze, svědky i posudkového lékaře. Jednala také s Pražskou arcidiecézí. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že žena se léčí s vážnými duševními poruchami od dětství, ty však nevznikly v důsledku jednání podezřelého.
Promlčení je podle ÚS předčasné
Ústavní soud považuje tvrzení ženy za tzv. hájitelná. Podle něj není rozhodující, že nekladla fyzický odpor. Pokud oběť není schopna projevit vůli, může jít o zneužití bezbrannosti. Muž si měl být vědom její závislosti i postoje k sexu a své postavení zneužil. Věkový rozdíl mezi nimi činí 39 let.
„Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům je závěr o promlčení trestní odpovědnosti předčasný,“ uvádí Ústavní soud v nálezu doslova.
Ústavní soud uložil policii odstranit rozpory v tvrzení ženy, znovu posoudit míru její závislosti a zohlednit roli duchovní autority i materiální podpory. Orgány činné v trestním řízení mají podle soudu hodnotit skutkové okolnosti nejen z pohledu podezřelého, ale i očima oběti.
„V odůvodnění je nutné se vyvarovat chybných reakcí na primární viktimizaci,“ zdůrazňuje Ústavní soud.
Disent: Ústavní soud jednal proti Ústavě
Disentující soudci poukazují na to, že žena nikdy nepodala stížnost proti odložení věci, a nevyčerpala tak zákonný procesní prostředek. „Nesplnění této procesní podmínky Ústavní soud stěžovatelce přesto promíjí, ačkoli zákon o Ústavním soudu nic takového neumožňuje,“ píší soudci doslova.
Podle nich navíc žena podala ústavní stížnost až čtyři roky po policejním usnesení. „Ignorování částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti nelze označit jinak než jako projev svévole,“ uvádějí.
Presumpce neviny a důkazní nouze
Soudci upozorňují, že vyšetřování se ocitlo v situaci tvrzení proti tvrzení. Neprokázalo se násilí ani zneužití bezbrannosti. Znalecké posudky nezjistily syndrom týrané osoby a dospěly k závěru, že žena byla schopna projevit nesouhlas.
„Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána,“ zdůrazňují soudci.
Podle nich není zřejmé, co by po devíti letech měla policie nově zjistit. Opatření proti sekundární viktimizaci podle nich nesmí vést k popření presumpce neviny ani k oslepení vyšetřovatelů.
