Šestice klientů z různých koutů světa čeká šest let na zaplacení více než šesti milionů korun, které jim podle soudů zpronevěřil jejich advokát. Od svých klientů přijímal peníze, které však nevracel. Jeho hříchy však vyplavaly na povrch až po jeho smrti. Nejvyšší soud musel zodpovědět otázku, kterou zákon jasně neřeší. Kdo za to zaplatí, než se vyřeší dědictví?
Pražský advokát Vladimír Jablonský přijal od dlužníků svých klientů přes 6 milionů korun. Místo toho, aby je vyplatil oprávněným, skončily tyto peníze na účtu firmy, kterou vedl advokátův syn. V srpnu 2018 pak Jablonský zemřel. Klienti ze Švýcarska, Spojených států, Rumunska a Rakouska se spojili a svůj nárok vymáhali po správkyni pozůstalosti, jeho manželce Veronice Jablonské.
Žalujete nesprávného, namítala vdova
Ta se ale bránila tím, že spor vůbec neměl být veden vůči ní. Na rozdíl od zemřelého chotě totiž neměla s ohledem na advokátní mlčenlivost přístup do spisů, které by ji umožnily se bránit. Zákon o advokacii přitom pamatuje na situaci, kdy zemře advokát vykonávající svou profesi samostatně. Soud na návrh České advokátní komory jmenuje nástupce, který se stává správcem té části pozůstalosti, jež se dotýká výkonu advokacie. Typicky jde o klientské spisy, advokátní úschovu a související závazky.
Jenže co když Komora – jako v tomto případě – návrh nepodá? Zákon jí to totiž neukládá jako povinnost, ale jen jako možnost. Proto jedinou osobou spravující celou pozůstalost byla až do letošního března manželka Veronika.
I když nemůže do spisů, za dluhy odpovídá
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 508/2026 rozhodl, že i v takovém případě za dluhy zůstavitele vůči jeho věřitelům odpovídá obecný správce, i když sám není advokátem a nemá přístup ke spisům. Zákon o advokacii soud vyložil tak, že institut zvláštního správce tu není od toho, aby chránil dědice nebo usnadňoval vyřízení pozůstalosti. Má chránit klienty a jejich oprávněné zájmy a „zabránit tomu, aby úmrtí advokáta vedlo k ohrožení jejich právního postavení, k marnému uplynutí lhůt, k narušení důvěrnosti informací či k faktickému znemožnění pokračování v poskytování právní pomoci.“
Právně se soud opřel o ustanovení § 1703 občanského zákoníku. Podle něj dokud soud nepotvrdí dědicům nabytí dědictví, mohou věřitelé zůstavitele vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a jen z majetku, který do pozůstalosti patří. Teprve po právní moci rozhodnutí o dědictví předchází odpovědnost na dědice.
Navíc Nejvyšší soud v rozsudku naznačil, že na protiprávním jednání svého muže se měla podílet i správkyně pozůstalosti. A vypořádal se i s její námitkou informačního deficitu. „Ani dědic dlužníka se netěší žádnému privilegovanému postavení a je na něm, aby označil důkazy, kterými hodlá svá tvrzení prokazovat,“ uvádí odůvodnění rozsudku. Existující povinnost mlčenlivosti ze správkyně pozůstalosti sama o sobě nesnímá důkazní břemeno. Té tak nic nebránilo se s potřebnými listinami seznámit.
Návod pro budoucí případy
Nejvyšší soud také stanovil, jak mají nižší instance formulovat výrok ve sporech vedených proti osobám spravujícím pozůstalost. Ze záhlaví musí být zřejmé, že jde o osobu spravující pozůstalost konkrétního zůstavitele, nikoliv o žalovanou osobně jako nositelku práv a povinností. Z výroku pak musí plynout časové omezení vymahatelnosti. Přiznané plnění lze vymáhat jen z pozůstalosti a jen do pravomocného skončení řízení o dědictví. Posléze už bude možné pohledávky vymáhat přímo vůči dědicům, v mezích jejich zákonné odpovědnosti.
Spor se vedl šest let. Mezitím advokátní komora loni na podzim schválila novou vnitřní úpravu předpisů, která advokátům umožňuje dopředu nahlásit jméno svého preferovaného nástupce. A to pro případ vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Komora pak při jmenování takovou volbu upřednostní.
