Projev senátorky a exministryně spravedlnosti Daniely Kovářové na shromáždění Soudcovské unie ČR 16. října 2026 na Lipně

Před dvěma lety jsem vystoupila na vašem shromáždění s tématem dělby moci. Hovořila jsem tehdy o fenoménu vzájemného „vykrádání“ pravomocí, kdy legislativa má tendenci lézt do zelí exekutivě, exekutiva justici a justice legislativě. A někdy i obousměrně. Kritizovala jsem, protože sme při této akci jaksi na půdě justice, jak se jednotlivé pilíře moci (zákonodárná a výkonná) vlamují zejména do moci soudní.

Dnes bych skoro mohla ten svůj dva roky starý projev zopakovat. Ale ráda bych zdůraznila něco jiného. Smutnějšího. Horšího.

Příkladem je oblast práva, o níž se na shromáždění Soudcovské unie mnoho nehovoří, a přitom právě v této oblasti se vedou nejzuřivější boje mezi zákonodárci, mezi odborníky, před soudy. Jde o oblast rodinného práva, která mi dnes poslouží jako hrací pole, na němž se hezky ukáže, jak výkonná i zákonodárná moc leze do zelí právě justici.

Takže tím hracím polem bude rodinné právo a sporem rozvody a rozhodování o dětech.

Za posledních 30 let se naše opatrovnická justice velmi posunula, podobně jako se vyvinula společnost. Za běžné se dnes považuje, když se o děti starají nejen matky, ale i otcové, a když děti soudu sdělují svůj názor a pohled na věc. Naopak za neběžné se považuje výchovně uhodit dítě. K tomuto společenskému vývoji jsme nepotřebovali žádné paragrafy, žádné novely.

V roce 2012 jsme přijali občanský zákoník, který ale nebyl v oblasti rodinného práva ničím tak docela novým ani přelomovým. Nebyl žádnou revolucí, kterou by do té doby už nejudikovaly rozumné soudy nebo nevyučoval Ústavní soud. Naopak ale loňská novela rozvodů byla mnohem větší změnou. Šlo o novelu ministerskou, kterou nevyvolala poptávka praxe. Justice proti ní protestovala, protože ji nepovažovala za potřebnou. Ale jak už to tak bývá, odborníků a praktiků si nikdo moc nevšímá a jejich názory v legislativě (a v politice zvlášť) se nezohledňují. Nesnesitelné nutkání konat dobro skrze doslovné znění paragrafů je ale nezničitelné.

Justice se ovšem novelu naučila a funguje podle ní. A ukazuje se, že až na drobné nedostatky jde o novelu nakonec celkem funkční, která vztahy mezi rodiči možná vylepšila. Ale nyní máme na stole, na hřišti, tedy ve Sněmovně a v Senátu další dvě novely. Obě dohromady nemohou fungovat. Ta ministerská si klade za cíl opravit ony stávající technické chyby a nedostatky. Ta senátní nás ale naopak vrací zpět do doby možná před 30 lety, kdy většinovou byla péče matky a mnozí otcové byli odsouzeni k občasným stykům, ba dokonce nedostali ani to. A opět se zdá, že mí kolegové senátoři tlačí novelu navzdory odporu ze strany odborníků a opatrovnické justice. O přechodná ustanovení se nikdo nezajímá, přes odpor soudců či dětského ombudsmana návrh nedoznává žádných změn.

Přemýšlím, jak je to možné. A odpovídám si následovně: do tradiční dělby moci se nám nacpala moc mnohem silnější, než je ta zákonodárná, ta výkonná či ta soudní. Tou mocí je mediální síla, mediální tlak, nátlakové aktivistické iniciativy a takzvané sociální sítě. Na rozdíl od těch tří tradičních mocí ta čtvrtá mediální moc (on je to spíše vliv, ale o to zásadnější) pracuje s emocemi, zveličuje, balamutí, občas i bohapustě lže, jen aby přesvědčila.

A najednou se ukazuje, že staré politické systémy jsou proti ní bezmocné.

Když se podíváme na příběh našeho hracího pole a rodinného práva, zdá se, že ani sami politici nevěří soudcům, že by dokázali spravedlivě rozhodnout. A tak jim stále detailněji a doslovněji upravují noty, jako kdyby soudci mohli za to, co jsou někteří rozhádaní rodiče schopni udělat svým dětem. A jako kdyby věřili, že nová legislativa podobným excesům zabrání a zavládne idylka.

Nenechme si podobné jednání líbit.

Nenechte si je líbit ani vy, soudci. Protestujte proti nim. Hlasitě. Jinak nezbyde místo pro rozumné posouzení, pro samotnou nejvlastnější roli soudců. A můžeme místo nich do talárů navléknout roboty.