Její téma je majetek a mezinárodní právo. Publikuje v Kanadě a po léta žije ve stínu svého slavného manžela, soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala. Nyní z tohoto stínu vystoupila zveřejněním komentáře k nálezu českého Ústavního soudu o právu ostravského hotelu neubytovat Rusy – a rovnou s mezinárodním ohlasem. Nález se nepřímo dotýká majetku a přímo mezinárodního práva, říká právnička a akademička Vladimíra Pejchalová Grünwaldová.
Nález Ústavního soudu II. ÚS 3212/18 o tom, že svoboda projevu zaručuje podnikatelům v České republice právo odmítnout služby těm občanům jiných států, kteří se nedistancují od nějakého aktu své země, vyvolal nadšení na jedné straně a pobouření na druhé straně. Jako jediná z komentátorů jste se na věc podívala z hlediska mezinárodního práva. Jak jste k tomu došla? Kdy vás napadlo, že český Ústavní soud zcela v nálezu opomněl Evropskou úmluvu o lidských právech a základních svobodách? Připomeňme, že jde o případ ostravského hotelu, který na webu avizuje a posléze skutečně vylučuje z ubytování občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s anexí Krymu Ruskem.
Skutečnost, že by dotčený nález Ústavního soudu mohl být v rozporu s Úmluvou, mne napadlo okamžitě. Takové úvahy nejsou nijak složité. Vždyť Ústavní soud je při posuzování případů jemu předložených vázán především Úmluvou, která je součástí ústavního pořádku České republiky a je bezprostředně použitelná (podobně jako např. v Belgii, Nizozemí nebo Spojeném království). Navíc, s aplikací Úmluvy mám celkem bohaté praktické zkušenosti ať již z praxe v advokátní kanceláři nebo z několikaletého působení v Kanceláři Evropského soudu pro lidská práva. V přímém „kontaktu“ s Úmluvou jsem byla rovněž jako výzkumný pracovník Parlamentu ČR a jako stálý zástupce Parlamentu ČR při Parlamentním shromáždění Rady Evropy, takže je dost možné, že se mi Úmluva takříkajíc „vryla pod kůži“.
Kromě toho mezinárodní právo bylo vždy mojí oblíbenou disciplínou. V současné době mám tu čest být vysokoškolským pedagogem v oboru mezinárodního práva soukromého, a ačkoliv se při výuce mezinárodním právem veřejným (a tedy také Úmluvou a ochranou lidských práv) nezabývám přímo, nezdráhám se při výkladu používat také judikáty Evropského soudu pro lidská práva. Protože Úmluva je všudypřítomná a základní práva jí garantovaná zasahují do všech aspektů lidského života. Je třeba, aby si to uvědomovali nejenom studenti.
Vezměme si například základní právo na ochranu majetku. Problematiku ochrany majetku považuji za jednu z nejvýznamnějších a také nejsložitějších oblastí z ochrany základních práv a svobod, kterou se dlouhodobě zabývám, a ke které jsem nedávno publikovala obsáhlý článek v kanadské ročence mezinárodního práva a před několika lety obhájila doktorskou disertační práci na univerzitě ve Štrasburku, ve které jsem srovnávala ochranu majetku v České republice a ve Francii z pohledu ústavního práva a Úmluvy. Majetek (a to v jakékoliv podobě) tvoří alfu a omegu lidského bytí, lidské existence, lidského snažení, ať chceme či ne. Vždyť i dotčený nález Ústavního soudu se také nepřímo dotýkal majetku. Proto nelze opomíjet Úmluvu nejenom v běžném životě, tím spíše, pokud se jedná o rozhodovací činnost Ústavního soudu, ale nakonec i soudů obecných.
Může se takové docela vážné opomenutí Vysoké smluvní straně Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách vymstít? Smluvní stranou Úmluvy jsou Ruská federace i Česká republika. Úmluva umožňuje, aby nyní Rusko oznámilo Evropskému soudu pro lidská práva, že ČR nálezem Ústavního soudu diskriminuje některé ruské občany. Ostatně na Článek 33 – Mezistátní stížnosti sama upozorňujete (opravuji překlepy): „Každá Vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení Úmluvy Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou.“ Už k takovému oznámení někdy došlo?
Jaké důsledky může mít dotčený nález pro Českou republiku, jsem naznačila již v mém komentáři pod titulkem „Co se stalo a co se může stát – několik poznámek k nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 3212/18“ publikovaném na České justici. Důležité je, a znovu připomínám, že právně závazný nález Ústavního soudu není rozhodnutím dvou soudců Ústavního soudu, ale rozhodnutím jménem České republiky. Nedivila bych se, kdyby Ruská federace podala stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva. A mezistátní spor není něčím, čím by se Česká republika jako demokratický stát, který se řídí zásadou vlády práva, mohla chlubit.
Ze statistik vyplývá, že Evropskému soudu pro lidská práva bylo za období od roku 1956 do roku 2018 předloženo celkem 23 mezistátních stížností, což není zas tak mnoho za tak rozsáhlé období. Z mezistátních sporů v současné době ESLP projednává případ Gruzie v. Ruská federace, případ Slovinsko v. Chorvatsko a několik případů předložených Ukrajinou proti Ruské federaci.
Víte, jak o takovém oznámení Soud rozhoduje? Úmluva o tom v Článku 29 říká: „Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností podaných podle článku 33. Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, ledaže Soud ve výjimečných případech rozhodne jinak.“ Znamená to, že takové oznámení se po eventuálním přijetí Soudem změní na případ stížnosti Rusko v. ČR a dále se vyřizuje jako standardní stížnost, která může skončit až před velkým senátem? Kde budou své pozice hájit zástupci České republiky z českého ministerstva spravedlnosti proti zástupcům Ruska?
Postup při podávání mezistátních stížností je poněkud odlišný než u individuálních stížností. Na druhé straně ve výsledku je (zjednodušeně řečeno) rozdíl pouze v tom, že stížnost k ESLP podává stát proti státu a nikoliv jednotlivec proti státu.
Mezistátní stížnosti v konečné fázi obvykle posuzuje velký senát (sedmnáct soudců), a to vzhledem k tomu, že tyto stížnosti jsou zpravidla považovány za případy vyvolávající závažné otázky. Nejprve však mezistátní stížnost posoudí senát (sedm soudců), jelikož žádná stížnost nemůže být přímo předložena velkému senátu. Velmi pravděpodobné rozhodnutí tohoto senátu o postoupení případu velkému senátu nemusí být blíže odůvodněno. Například v loňském roce byly velkému senátu postoupeny čtyři stížnosti Ukrajiny proti Rusku ohledně otázky Krymu a východní Ukrajiny a stížnost Slovinska proti Chorvatsku, kde velký senát ESLP nařídil slyšení stran na letošní červen.
O postoupení věci k velkému senátu mohou po případném (velmi neobvyklém) rozhodnutí senátu ve věci samé také požádat zúčastněné strany (státy) ve lhůtě tří měsíců od data rozsudku senátu. Taková žádost je potom posuzována tzv. panelem velkého senátu, složeném z pěti soudců. Ať už mezistátní stížnost projednává senát či velký senát, vždy v jejich složení musí zasedat soudci z dotčených Vysokých smluvních stran, tedy národní soudci. Rozsudek velkého senátu je konečný a je vypracováván v obou oficiálních jazycích (angličtině a francouzštině).
Pokud k takové situaci dojde, Česká republika zastupovaná ministerstvem spravedlnosti respektive zmocněncem před Evropským soudem pro lidská práva se může jen stěží distancovat od nálezu svého Ústavního soudu na právo diskriminovat v ČR některé Rusy jako projev podnikatelské svobody projevu. Předmětný nález jde však ještě dál. Podle českého Ústavního soudu mohou podnikatelé diskriminovat odepřením služby nebo zboží jako svobodný projev své politické, společenské, náboženské, pohlavní preference, pokud je taková diskriminace předvídatelná, má alternativu, není základní a bere v úvahu oficiální zahraniční politiku ČR ohledně Ruska.
Takové podmínky ale Článek „Zákaz diskriminace“ Úmluvy neobsahuje. A ani nemůže, protože tzv. oficiální státní linie, státní doktríny se mění a povolené důvody diskriminace by se tak vždy řídily politickými pokyny vlád a parlamentů. Neměla by za těchto okolností Česká republika férově oznámit odstoupení od závazku zákazu diskriminace podle Článku 15, pokud uznává právo podnikatelů diskriminovat Rusy na svém území? A obecně diskriminovat všechny občany ostatních smluvních zemí Úmluvy, jejichž politika není v souladu s oficiální politikou ČR?
Odstoupit od závazku lze pouze v naléhavé situaci, jak již vyplývá z názvu článku 15 Úmluvy („Odstoupení od závazků v naléhavé situaci“). Jedná se o případy „války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence“ (např. terorismu), přičemž rozsah odstoupení musí odpovídat naléhavosti situace a přijatá opatření k odstoupení nesmí být „neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva“. Jedná se tedy o výjimečné případy a odstoupení podléhá určitým podmínkám. Účelem tohoto ustanovení je umožnit Vysokým smluvním stranám (státům), aby mohly přijmout opatření směřující k odstoupení za účelem ochrany jejich populace. Aplikace článku 15 Úmluvy v daném případě tedy, dle mého názoru, nepřichází v úvahu. Lze tak pouze doufat, a já si troufám věřit, že dotčený nález zůstane pouze ojedinělým případem.
Působnost článku 14 Úmluvy, který upravuje zákaz diskriminace, je omezená. Ačkoliv výslovně zakazuje diskriminaci založenou na jakémkoliv důvodu, jeho použití je možné pouze ve spojení s některým jiným článkem Úmluvy, který zaručuje základní práva a svobody. Nelze tedy namítat jeho porušení samostatně, ale např. tehdy, kdy je určité osobě odepřen přístup k soudu (právo na spravedlivý proces garantovaný v čl. 6 Úmluvy) z důvodu jejího národnostního původu nebo politického smýšlení. Pro daný případ by připadala v úvahu námitka diskriminace občanů Ruské federace v důsledku jednání dotčeného podnikatele ve spojení s jejich právem na svobodu projevu garantovanou v článku 10 Úmluvy.
K tomu lze dodat, že z důvodu omezené použitelnosti článku 14 Úmluvy byl přijat Protokol č. 12 k Úmluvě, který v čl. 1 upravuje všeobecný zákaz diskriminace („nikdo nesmí být diskriminován žádným orgánem veřejné moci z jakéhokoliv důvodu“). Toto ustanovení je, na rozdíl od čl. 14 Úmluvy, použitelné samostatně, což znamená, že by postačovalo, aby Ruská federace před ESLP vznesla námitku, že její občané byli jakkoli diskriminováni orgány České republiky. Ačkoliv byl Protokol č. 12 Českou republikou podepsán již v roce 2000, dosud jí nebyl ratifikován, a tudíž se jej nelze ve vztahu k České republice dovolávat.
Úkolem Ústavního soudu je dbát na ochranu ústavnosti, tedy také na ochranu všech osob nacházejících se na území České republiky před neoprávněnými zásahy do jejich základních práv a svobod nejenom ze strany státních orgánů, ale také ze strany ostatních jednotlivců. Je realitou, že v daném případě, dle mého názoru, své základní povinnosti nedostál.
Jaký je váš právní názor na takový výklad zákazu diskriminace jejím povolením za určitých okolností a v zájmu svobody projevu i státní doktríny? Třeba povolení diskriminovat v ČR občany členských zemí Úmluvy – Španěle, Srby, Řeky, Rumuny a Slováky, jejichž státy na rozdíl od České republiky oficiálně odmítají uznat Kosovo? Je to nekonečný a nebezpečný absurdní řetěz, který může vyústit v ošklivé události nebo jde o žádoucí a aktivní vyjádření občanského postoje, na který mají podnikatelé právo jako v případě odmítnutí ubytovat Rusy?
Má základní odpověď je lapidární. Takový výklad by byl naprosto vadný a bezprecedentní.
Šířeji řečeno, byl by samozřejmě i nebezpečný, tím spíše, když by se jednalo o výklad daný Ústavním soudem. Každá svoboda, každé právo, má své limity. To se neučí pouze studenti na právnických fakultách, ale tuto skutečnost může vnímat každý člověk, který žije v lidském společenství.
Ano, mohu zastávat určitý politický názor, ale nemohu k tomu přece nutit ostatní tím, že jim odepřu přístup k službám, které poskytuji, pokud se se mnou neztotožní, a ještě k tomu pouze určité skupině lidí, protože jsou prostě „odjinud“ (z té „špatné“ země). Z jakého důvodu by měl být můj politický názor ten správný? A co je vlastně „správný“ politický názor? Z jakého titulu nadřazuje někdo svůj politický názor nad politický názor ostatních a ještě si jej na druhých vynucuje? Takový přístup zjevně nese známky nedemokratického (totalitního) uvažování a smýšlení. Nadřazováním názorů, smýšlení a postojů určité skupiny osob nad názory, smýšlení a postoje jiné skupiny osob, jejich vynucováním a sankcionováním jiné skupiny osob za to, že nesmýšlí stejně, se vyznačovaly ničivé ideologie 20. století – fašismus a komunismus.
Člověk nemusí být právník, aby porozuměl, že se v daném případě jedná o dvojí diskriminaci (na základě státní příslušnosti a na základě politického smýšlení). Lidská práva nejsou žádná obtížná disciplína. V mnoha případech stačí používat obyčejný selský rozum. Ani Úmluva není žádný složitý dokument, jde o poměrně jednoduchý text. Co je však důležité při její aplikaci je životní zkušenost, perfektní znalost systému vnitrostátního práva (nemyslím tím obsah jednotlivých norem, ale jeho principy a fungování v praxi), a také cit pro právo a spravedlnost. Jen tak se lze vyvarovat excesů.
Jste manželka soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleše Pejchala zvoleného za Českou republiku. Oba jste právníci, za Alešem Pejchalem je mnoho úspěšných veřejně známých případů z doby, kdy byl advokát. Zejména jeho pochopení majetkových práv jako jednoho ze základních lidských práv, jak píšete i vy, vyústilo v několik jeho úspěchů právě u Evropského osudu pro lidská práva. Jak vás váš muž v pojetí práva ovlivnil? A radíte se někdy spolu? Jak vypadá domácnost dvou naprosto špičkových právníků?
Manžel je vynikající právník. Dovoluji si neskromně tvrdit, že právníků s takovou vysokou úrovní právně-filosofického myšlení a citu pro právo, s mnohdy originálními nápady pro řešení právních kauz, a s širokým historicko-společenským rozhledem není mnoho. Nedivte se, že mne tento výjimečný člověk po stránce lidské i odborné, se kterým žiji již dvacet let, ovlivnil. Mezi námi je věkový rozdíl téměř dvacet tři let, takže když jsem manžela poznala jako advokátní koncipient v jeho advokátní kanceláři, jako čerstvý absolvent práv bez praktických zkušeností jsem velice obdivovala jeho komplexnost pohledu na právní kauzy, vnímání propojenosti odvětví v rámci systému práva jako celku, úroveň a bohatost psaného a mluveného projevu a právního jazyka, a také rutinní rychlost, se kterou se v kauzách orientoval. Chtěla jsem to umět také. Po skončení fakulty jsem totiž zjistila, že neumím téměř nic. Byl to především on, kdo mne učil vnímat a ovládat právo v praxi, jak lépe psát a vyjadřovat se. Zkrátka se podílel a podílí na rozvoji mého právního myšlení. Jsem mu za to vše obrovsky vděčná.
S manželem sdílíme podobné názory na svět, jsme pravicově orientovaní lidé a máme potřebu společně diskutovat o právních a společenských tématech. Ačkoliv u nás převládá názorová synergie, diskuse se někdy neobejdou bez vášnivé výměny názorů, samozřejmě, ne vždy se ve všem shodneme. Když si jeden nebo druhý není s něčím jistý a má potřebu svůj pohled na věc sdílet a zjistit, co si o tom ten druhý myslí, tak se radíme, to není v manželském soužití nic výjimečného. Výhodou toho, že jsme oba právníci, je, že se můžeme navzájem názorově inspirovat a v rámci diskuse zároveň rozvíjet právní myšlení.
Irena Válová
