Advokáti pomáhají, jen o dobročinnosti nemluví

    Paní doktorka Šimáčková v rozhovoru otištěném později v Deníku N uvedla: „V profesní etice advokátů by mělo být mnohem hlouběji zakotveno, že mají pomáhat lidem. Ať například dvě třetiny své práce věnují vydělávání peněz a třetinu své kompetence pomoci lidem. Budou se cítit mnohem lépe.“ Jak z dalšího vyplyne, vcelku důvodně se tenhle apel líbil jen málo advokátům a některé skutečně pobouřil.

    Mně ne, protože mám poněkud studenější krev a také jsem již rozličným faulům uvyklý. Apel paní doktorky jsem zařadil do kategorie hodně nepovedených výroků. Protože i v mé verbální minulosti by se asi také našly výroky, které bych si zrovna nenechal vytesat na náhrobek, byl jsem zticha a doufal, že snad paní doktorce dojde, jak moc se netrefila. Navíc mi ta výzva připadla vnitřně rozporná. Advokát přeci vždycky pomáhá lidem. Nebo právnickým osobám. Jinou věcí je, že někdy je za to placen a někdy pomůže se slevou či zcela zdarma. Ale také bych připomněl, že advokát může stěží chtít po tom, kdo mu pronajímá kancelářské prostory nebo dodává elektrickou energii, aby za to chtěl zaplatit jen za dvě třetiny tržní ceny a ve zbytku mu zdarma pomohl. Čímž pro mne v podstatě celá záležitost skončila. Jak vyplývá ze zápisu z jednání představenstva České advokátní komory 16. 6. 2020, ne všichni se přes tento výrok přenesli tak lehce.

    Ona hrubá nelibost, která je v zápisu uvedena hned za citací výroku paní doktorky Šimáčkové je ale z mého pohledu docela pochopitelná. Snad každý z nás, nebo minimálně ten, kdo advokacií vnímá nejen jako byznys, ale také jako poslání, koná v rámci poskytování právní služby rozličné dobročinné skutky spočívající v tom, že buď účtuje se slevou nebo neúčtuje vůbec, vidí-li, že klient je v lidsky v nesnázích a ekonomicky v nouzi. Zrovna zítra budu vypravovat ústavní stížnost, jejíž honorář jen o málo převýší částku, kterou bych získal, kdybych sešel do sklepa a vrátil prázdné lahve. Jen o téhle interní dobročinnosti advokáti nemluví.

    Jednak proto, že tu je cosi jako advokátní mlčenlivost a jednak asi nestojí příliš o získání titulu ctihodného dobrodince. Ne však dost na tom. Statistika jasně hovoří o tom, že Česká advokátní komora jen od přijetí speciální zákonné úpravy práva chudých, tedy od 1.7.2018, musela na jeho realizaci vynaložit cca 7 mil. Kč. Dílem na administraci, dílen na odměny advokátům, kteří tuhle formu právní služby poskytují.

    Píšu-li Česká advokátní komora, správně bych měl napsat advokáti v Komoře. Něco málo platí ještě stát, ale na 7 milionů se skládáme všichni, co jsme ve sdružení.
    Takže k své vlastní dobročinnosti ještě provozujeme sociální dobro, jenž je nezbytným aspektem právního státu, v němž by finanční slabost neměla být jedinou překážkou v přístupu k soudu či úřadům.

    Není nadsázkou, když řeknu, že stát pořádá sociální dobro, ale na naše náklady. To se pak výzvy k dobročinnosti moc dobře neposlouchají. A je to, mimochodem, tentýž právní stát, který advokátům  před 20 lety snížil odměnu zaručovanou advokátním tarifem, což je naprosté minimum, a učinil tak po povodních s příslibem, že jde o dočasné opatření. My staří mazáci, kteří pamatujeme rok 1968, velmi dobře víme, že jednotkou dočasnosti je jeden furt pročež se nedivíme, že zmíněné snížení trvá i nadále ač povodeň již dávno pominula.

    Pominulo ale též i rozhořčení z výroku paní doktorky Šimáčkové. A nebylo malé. Dost advokátů nám psalo či volalo a kolektivně se horšilo. Pan předseda České advokátní komory paní doktorce Šimáčkové napsal, proč její výrok nepovažujeme za vhodný, ona mu přiměřeně odpověděla, rozbouřená hladina se zklidnila a já za sebe bych celou záležitost považoval za vyřízenou. Paní doktorka se dopustila výroku, který nejenže nebyl neutrální, ale byl zneklidňují, znepokojující a možná i zraňující, ovšem i to je součástí svobody slova. Ale mohu-li soudit poslechem svého okolí, bylo-li rozhořčení, nyní již není.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekVolné obstarání důkazů?
    Další článekČeská právnická „kultůra“
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.