Informační „Hunger Games“

    Při sledování mediálního prostředí, které se věnuje oblasti neveřejných státních informací – jejich předkládáním veřejnosti, potažmo různým komentováním jejich možných předpokládaných či reálných úniků nebo naopak obhajováním jejich neúniků, si zvídavý čtenář v této souvislosti musí nutně položit otázku, kde se v tomto „informačním guláši“ nachází vlastně pravda a spravedlnost? Autorka textu si jí také položila. A došla k tomu, že někdy je nejlepší postupovat dle latinského rčení – „De omnibus est dubitandum.“

    Tento blogový text budiž proto malou vsuvkou ke konci prázdninového času, kterému aktuálně dominují mediální přestřelky o informacích, ohledně kterých se již nemusí „držet huba“, ohledně kterých se musí „držet huba“, o informacích služebních či přímo utajovaných (jež jsou některými nadále nazývány utajovanými skutečnostmi místo zákonného platného označení utajované informace), o veřejném konstatování o prověřování ohledně utajovaných informací, o veřejném konstatování o těšení se na toto prověřování, o zaměňování a pletení si základních právních pojmů jako je šetření, prověřování, vyšetřování atd. Co plodného a přínosného si z toho má ale odnésti „obyčejný“ občan a chtě nechtě divák těchto „informačních mediálních her“, zůstává zatím záhadou. Nicméně autorka textu může na základě své vlastní zkušenosti doporučit vhodnost obezřetného postupu dle v úvodu citovaného latinského rčení. Ano – „o všem je nutno pochybovat“.

    Zřejmě by stálo za hlubší filozofické zamyšlení, co povinnost mlčenlivosti – její dodržování či její porušování – může přinést společnosti dobrého či špatného, a jakým způsobem může být této povinnosti příkladmo zneužíváno, ať již při jejím plném dodržování nebo naopak při jejím plném porušování. Nicméně právní rámec, na rozdíl od toho filozofického, je v této souvislosti jasně daný, a postup contra legem, pokud k němu dojde, je většinou lehce identifikovatelný.

    Veřejnost je již X let opakovaně mediálně masírována informacemi týkajícími se do dnešní doby stále právně neujasněných (a tedy z právního pohledu nadále kontroverzních) kroků orgánů činných v trestním řízení. Tyto pro veřejnost zmatečně klasifikované informace se zde vzájemně přelívají a různě promíchávají, kdy postupem času dostávají úplně jiný rámec konotace, než který měly původně. Dalo by se i říci, že postupem času začínají sloužit úplně jiným účelům, než ke kterým jejich prvotní „in-formatio“ mělo směřovat. Jaký zapamatovatelný přínos tento nepřehledný balík informací pro širokou veřejnost má, lze usoudit například z toho, že ač široké veřejnosti nejsou známy rozdíly mezi informacemi, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti například podle zákona o služebním poměru, podle zákona o policii, podle zákona o vojácích z povolání nebo podle zákona o utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, tak oproti tomu je ale široké veřejnosti známo, že informace týkající se vztahů „sekretářek a jejich šéfů“ mohou mít při správném využití jejich zneužití „třaskavý náboj“ bez ohledu na skutečnost, pod kterou zákonnou definici tyto informace ve své syrové podobě vlastně spadají. Ano – vztahy „sekretářek a jejich šéfů“, které nikoli ojediněle přerůstají z profesní roviny do roviny osobní – jdoucí ruku v ruce s různými z toho plynoucími výhodami pro zúčastněné, je specifická kapitola sama pro sebe. Jedná se sice o oblast primárně spíše určenou ke zkoumání z pohledu psychologie, nežli práva, ale co naplat – veřejnost na takové informace (leckdy až bulvárního charakteru) slyší lépe než na jakékoli jiné – z pohledu právně-společenského – informace přínosnější.

    Autorka textu nedávno zhlédla video z přednášky paní ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové na téma Lze skrze právo dosáhnout spravedlnosti? S paní soudkyní nelze nic jiného než plně souhlasit. Konstatovala, že hledání spravedlnosti je velké bojiště. Přičemž je potřeba dodržovat pravidla, pravidla jsou někdy přísná a ani nám nepomohou úplně dosáhnout té ideální spravedlnosti, ale současně při kličkování mezi těmi pravidly je potřebné uvědomění toho, že lidem se musí poskytnout minimálně férový spravedlivý proces, rovné zacházení a přesvědčivé vysvětlení, proč byla nějaká věc rozhodnuta tak, jak byla rozhodnuta. Zároveň je nutností v sobě pěstovat cit pro spravedlnost a myslet na to, že bychom se neměli dopouštět nespravedlnosti. V navazující souvislosti s tímto excelentně vyřčeným autorka blogu pokládá hypotetickou otázku: „Může cit pro spravedlnost zaručit ten, kdož přestože křičí chyťte zloděje, tak sám má v podobné situaci kapsy plné kamenů?“

    Úniky a zneužívání informací pocházejících ze státních zdrojů je beze sporu téma závažné, a nejen v poslední době se média tomuto tématu věnují se vší vážností. A jelikož vážnosti máme dosti, tak si pro odlehčení svého blogu autorka závěrem dovolí zmínit filmovou sci-fi sérii „Hunger Games“, která ve své finální části může pro některé diváky končit dosti překvapivě. Nikoli však pro diváka vnímajícího celkový kontext tohoto fiktivního příběhu – hlavní hrdinka Katniss Everdeen učinila totiž finální rozhodnutí, které je ve své symbolice (nikoli prosím svým filmovým hraným provedením) hodno k zamyšlení i v reálném světě. A k předmětnému rozhodnutí filmovou hrdinku nedovedlo nic jiného než „informace“, které před ní původně měly zůstat utajeny. Ano – i sci-fi filmy mohou být někdy podnětné k zamyšlení.

    Toť trocha odlehčené fikce a zpět do reality – jaképak asi další informace pocházející ze státního zákulisí se veřejnost dozví po prázdninách? No jisté je jedno – bez informací tohoto druhu zcela jistě veřejný prostor nezůstane. Takže se máme i nadále na co těšit. Nebo spíše nemáme?