Pondělí, 17. května, 2021

Jak sesadit prezidenta, více otázek než odpovědí

0
Jak sesadit prezidenta, více otázek než odpovědí
Prezident Miloš Zeman s premiérem Andrejem Babišem Foto: Tiskový odbor Pražského hradu

Nelze popřít, že jen málokteré vystoupení prezidenta Miloše Zemana projde veřejností nepovšimnuto. Tím spíše, vyjadřuje-li se k tak ožehavému tématu, kterým je výbuch ve Vrběticích v roce 2014 a účast ruských zpravodajců na něm. Prezident ani tentokrát očekávání veřejnosti nezklamal. Kromě reakcí na osobní útoky na televizní moderátorku oživil opětovně diskusi navýsost právní: opakované podání ústavní žaloby pro velezradu. Ta však není jedinou právní cestou, jak zbavit prezidenta úřadu.

Téma ústavní žaloby proti prezidentovi není odborné ani laické veřejnosti neznámé. Senátor Václav Láska připravil již v roce 2019 návrh ústavní žaloby proti současnému prezidentovi pro hrubé porušování Ústavy. Tu sice Senát v červenci téhož roku potřebnou většinou senátorů schválil, ovšem žaloba nakonec nebyla podána, protože s ní nesouhlasila Poslanecká sněmovna.  „Kdyby Senát zůstal pasivní a ke skutkům prezidenta mlčel, staly by se jeho skutky proti Ústavě de facto legitimní součástí ústavních pořádků,“ uvedl tehdy senátor Láska s tím, že další žalobu již připravovat nebude.

Po vystoupení prezidenta v televizi CNN Prima News dne 25. 4. 2021 se téma ústavní žaloby opět objevilo. Nejen v myšlenkách některých senátorů. Bývalý ministr Michael Kocáb s dalšími známými osobnostmi veřejného života začali sbírat podpisy pod petici, která vyzývá senátory k podání žaloby proti prezidentovi pro velezradu a žádá poslance o její schválení. Petice z pochopitelných důvodů neobsahuje návrh postupu, který by měl Senát zvolit. Právních cest je více a zde jsou stručně popsány.

Velezrada

Ústavní žalobu proti prezidentovi je oprávněn podat pouze Senát. Řízení o ní je projevem systému brzd a protiváh (systém of checks and balances), který v konkrétní rovině navazuje na skutečnost, že prezident požívá vysoký stupeň imunity a indemnity. K tomu, aby byla žaloba schválena, je zapotřebí získat podle čl. 65 Ústavy souhlas třípětinové většiny přítomných senátorů. Ani to však k podání žaloby nepostačuje. S jejím podáním musí souhlasit i Poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech poslanců. Zatímco Senát v roce 2019 žalobu proti prezidentovi 48 hlasy schválil, hlasy potřebných 120 poslanců žaloba nezískala. Otázkou zůstává, zda je reálně možné tak vysoko nastavené hlasovací kvórum pro podání žaloby vůbec získat?

Ústavní žaloba může být podána pouze z důvodů taxativně stanovených v čl. 65 odst. 2 Ústavy:

  • pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku (tím byla odůvodněna žaloba Senátu v roce 2019);
  • pro velezradu (tou je odůvodněn návrh podporovaný současnou peticí).

Pojem velezrada je v právním řádu používán výhradně pro pojmenování jednání prezidenta, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky a proti jejímu demokratickému řádu. Pojmy svrchovanost, celistvost a demokratický řád jsou vykládány různě a v mnoha případech nebude zřejmé, jaké jednání prezidenta je již velezradou a jaké ještě nikoliv. Stejně tak není na první pohled jasné, zda je k naplnění velezrady potřeba jedno konkrétní, intenzivní jednání prezidenta, které naplňuje obsah daného pojmu, nebo zda může být za velezradu označeno i více méně intenzivních jednání, která by sama o sobě velezradou nebyla, ale ve svém celku již ano. Osobně se přikláním k druhému výkladu. Jsem přesvědčen, že svrchovanost, celistvost i demokratický řád naší země mohou být ohroženy nejen jednou pořádnou ranou, ale i daleko menšími pravidelnými kapkami jedu, které je ohrožují sice nenápadně, ale s o to větší silou. I tuto otázku bude muset s konečnou platností zodpovědět Ústavní soud.

Neschopnost prezidenta vykonávat úřad

Ústavní žaloba na prezidenta podle čl. 65 Ústavy není jedinou cestou, jak jej zbavit úřadu. Další, v diskusích mnohdy opomíjenou právní cestou, je usnesení Senátu a Poslanecké sněmovny o tom, že prezident nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat. Postup upravuje čl. 66 Ústavy. Přehlíženým je pravděpodobně proto, že většina diskutujících spojuje jeho aplikaci prvoplánově s případnými zdravotními problémy prezidenta, které mu brání vykonávat úřad. V paměti máme zejména obdobné znění Ústavy přijaté v roce 1975 poté, co tehdejší prezident Ludvík Svoboda nebyl po delší dobu schopen ze zdravotních důvodů svoji funkci zastávat a bylo třeba jej proti jeho vůli nahradit. Současná Ústava však žádnou definici „závažných důvodů nemožnosti vykonávat úřad“ nestanoví. Záleží proto na výkladu Ústavy, který provede svým hlasováním Senát, Poslanecká sněmovna a nakonec s konečnou platností Ústavní soud.

V jakých případech prezident nemůže vykonávat svůj úřad? V tom nejužším možném výkladu nepochybně tehdy, když toho není fakticky schopen. Je dlouhodobě závažně nemocen, má sníženy rozpoznávací či ovládací schopnosti, není fyzicky či duševně přítomen apod. Ústava nestanoví dobu, po jejímž uplynutí je možné tohoto ustanovení využít. Je zjevné, že záleží na rozhodnutí parlamentu, zda a kdy k jeho aplikaci přistoupí. Domnívám se však, že Ústava umožňuje i daleko širší interpretaci tohoto článku.

Prezident není podle s čl. 54 odst. 3 Ústavy z výkonu své funkce odpovědný. Znamená to tedy, že si může dělat, co chce, a zůstat prezidentem? První, rychlá odpověď je nepochybně ano. Pokud je zdravotně schopen plnit prezidentské pravomoci, pokud hrubě neporušuje Ústavu a nedopouští se velezrady, pak ano. Před druhou odpovědí si položme hypotetickou otázku: i co prezident, který trpí kleptomanií (chorobnou a nezadržitelnou touhou po odcizování věcí) a průběžně krade drobné věci, tu v Česku, tu v zahraničí? I prezident, který trpí exhibicionismem (nezvladatelnou potřebou se obnažovat)? A co prezident, který je pravděpodobně agentem rozvědky cizího státu? Ani v jednom z těchto případů neporušuje Ústavu ani se nedopouští velezrady (nebo mu to alespoň nelze prokázat). I takový může zůstat prezidentem? Ani nyní nejde o závažné důvody, proč by prezidentem být neměl?

Podle čl. 54 Ústavy je prezident hlavou státu, podle dalších článků je nadán mnoha pravomocemi, které jej nejen opravňují, ale i zavazují k určitým jednáním a postupům, reprezentuje stát navenek. Odpověď na otázku, jakým by měl prezident být, lze nalézt v preambuli Ústavy: měl by jako primus inter partes být odhodlán „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií“, měl by být odhodlán „řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“. Podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, by měl jako představitel státu i vrchní velitel ozbrojených sil zajišťovat „svrchovanost a územní celistvost České republiky, ochranu jejích demokratických základů a ochranu životů, zdraví a majetkových hodnot.“ Právě tyto hodnoty, na nichž je po desetiletí budována česká státnost, dávají existenci prezidentské funkce i v dnešní době smysl a náplň.

Na výše položenou otázku, zda si prezident může dělat, co chce, a přitom zůstat prezidentem, odpovídám, že nikoliv. I když by jeho jednání nesplňovalo podmínky pro podání ústavní žaloby podle čl. 65, pak by měla existovat možnost zabývat se tím, zda existují závažné důvody pro to, že není nadále možné, aby vykonával svůj úřad. Je nepochybně v pravomoci obou komor parlamentu to posoudit a stanoveným způsobem rozhodnout.

Na rozdíl od ústavní žaloby, která musí být jak Senátem, tak zejména Poslaneckou sněmovnou schválena takovým počtem hlasů, který prakticky vylučuje možnost jejího podání, ke schválení usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad, postačí v obou komorách podle čl. 39 odst. 2 Ústavy pouze nadpoloviční většina přítomných senátorů a poslanců. I to je nepochybně důvod, proč by uvedenému postupu měla být věnována pozornost.

Ústavní soud má poslední slovo

O oprávněnosti ústavní žaloby proti prezidentovi pro hrubé porušení Ústavy nebo pro velezradu podle čl. 65 Ústavy, jakož i o oprávněnosti usnesení obou komor parlamentu o nemožnosti prezidenta vykonávat úřad podle čl. 66 Ústavy rozhoduje s konečnou platností Ústavní soud. V prvém případě mu k rozhodnutí není dána žádná lhůta, pouze mu § 97 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ukládá projednat ústavní žalobu přednostně před ostatními návrhy. V případě podání návrhu prezidenta na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle § 66 Ústavy je situace odlišná. Prezident má právo se obrátit na Ústavní soud do deseti dnů poté, co podle usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu již nemůže svůj úřad vykonávat, a Ústavní soud musí o návrhu rozhodnout do patnácti dnů od doručení návrhu prezidenta. Jedná se tedy o velmi rychlé a efektivní řízení.

Každé zákonné ustanovení může být interpretováno nejméně dvěma způsoby. Tím spíše ústavní postupy a principy, které dosud nebyly žádným, natož pak Ústavním soudem vyloženy. I kdyby výklad čl. 66 Ústavy neumožňoval posoudit nic víc, než faktickou nemožnost prezidenta vykonávat úřad, pak jsem přesvědčen, že de lege ferenda by měl být takový postup parlamentu umožněn. I když se veřejnost domnívá, že současný prezident překračuje všechny myslitelné meze, upozorňuji, že může přijít den, kdy na něho budeme ještě s láskou vzpomínat. A tehdy bude třeba být připraven.

JUDr. Petr Toman, LL.M.