Středa, 21. dubna, 2021

Nová úprava soudního tlumočnictví

0
Nová úprava soudního tlumočnictví

Od ledna 2021 nabývá účinnosti zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, vyhláška č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti, a vyhláška č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele. Soudní tlumočníci se tak po více než padesáti letech začínají řídit novými pravidly. Pokud soudci doufali, že teď snáze seženou dobrého tlumočníka, budou zklamáni. Předpisy samotné i jejich uvádění do praxe budí přinejmenším rozpaky.

Změny, které přináší nové předpisy pro soudní tlumočníky, jsou zásadní. Agendu soudních tlumočníků už nespravují krajské soudy, ale centrálně Ministerstvo spravedlnosti. Došlo k legislativnímu oddělení tlumočníků od znalců a rozdělení činnosti dosud vykonávané soudními tlumočníky na činnost tlumočnickou a činnost překladatelskou, přičemž každá vyžaduje samostatné oprávnění. Soudní tlumočník je oprávněn pouze k tlumočení, tedy ústnímu převodu z výchozího do cílového jazyka, nikoli však už k překladu, tedy převodu písemného textu. Tato činnost je nyní vyhrazena soudnímu překladateli. Tlumočníci jmenovaní před účinností nového zákona jsou oprávněni vykonávat obě činnosti ještě pět let.

K dosavadním problémům přibydou nové

Pokud bylo cílem nové úpravy soudního tlumočnictví „především zkvalitnění výkonu tlumočnické činnosti“, jak se tvrdí v důvodové zprávě k zákonu, lze už nyní konstatovat, že tohoto cíle nebude dosaženo. Kvalitního výkonu tlumočnické/překladatelské činnosti totiž nelze dosáhnout jinak, než prostřednictvím svědomitého, vysoce kvalifikovaného a dobře připraveného tlumočníka/překladatele (dále pro zjednodušení jen „tlumočníka“). A protože takový tlumočník nemá žádnou povinnost pracovat pro stát jako tlumočník soudní, musí ho stát nejprve získat. Co by tedy mohlo dobrého tlumočníka přesvědčit, aby podstoupil nákladné vzdělání, složil vstupní zkoušku za 3 000 Kč, zapisoval spoustu údajů do elektronické evidence, byl připraven ve dne v noci i na úkor svého volna podat tlumočnický úkon téměř bez možnosti odmítnutí a plnil další povinnosti, to vše pod hrozbou pokuty až 300 000 Kč? V zásadě jen tři věci (ideálně všechny současně): odpovídající odměna, dobré podmínky k práci a prestiž služby státu.

Vyšší sazby odměn byly cukrem, kterým Ministerstvo spravedlnosti argumentovalo vždy, když zazněla kritika, že nový zákon ukládá tlumočníkům příliš mnoho povinností a je příliš represivní, což odradí tlumočníky od výkonu činnosti.  A výsledek? Horní hranice základní sazby za hodinu tlumočení nebo normostranu překladu se zvyšuje o 100 Kč (z 350 Kč na 450 Kč). Příprava na tlumočení (např. seznámení se s dokumenty ze spisu), která je k dobrému tlumočnickému výkonu nezbytná a patří k zásadám dobré praxe, nebude hrazena, jak vyplývá z § 12 odst. 3 písm. a) vyhlášky o odměně, což odměnu de facto snižuje. Špičkový tlumočník na volné noze se kvůli tlumočení u soudu za sazbu v uvedené výši (bude-li mu vůbec přiznána, viz níže) nevzdá soukromé zakázky za odměnu několikanásobně vyšší. Notabene když nad ním bude viset hrozba, že bude muset dlouho předem sjednanou soukromou zakázku zrušit, bude-li předvolán krátkodobě, a stát se tak nespolehlivým obchodním partnerem. Je-li totiž zadavatelem orgán veřejné moci, může tlumočník úkon odmítnout jen ve velmi omezených případech (§ 19 zákona). Ministerstvo spravedlnosti se hájí tím, že navrhovalo horní sazbu odměny ve výši 600 Kč/hod./normostrana, Ministerstvo financí ale na takové zvýšení neuvolnilo prostředky. To je ale zarážející postup: Ministerstvo spravedlnosti léta připravuje novou úpravu, která soudní tlumočníky výrazně více zatíží, a nemá předem zajištěny finanční prostředky, které by tuto zátěž kompenzovaly a tlumočníky motivovaly a které navíc všude slibuje?

Odměna jako tekuté písky

Připusťme však, že množství peněz přidělovaných justici nemůže Ministerstvo spravedlnosti ovlivnit a podívejme se na to, co ovlivnit mohlo. Zůstaneme-li ještě u odměny, je letitou příčinou sporů mezi orgány veřejné moci a tlumočníky skutečnost, že odměna není stanovena pevnou sazbou, ale rozmezím (původně 100–350 Kč/hod./normostrana, nově 300–450 Kč/hod./normostrana). Výše odměny v rámci tohoto rozmezí se má podle § 8 vyhlášky o odměně (stejně jako tomu bylo doposud) stanovovat subjektivně „podle náročnosti tlumočnického nebo překladatelského úkonu a míry odborných znalostí, které bylo třeba k jeho provedení vynaložit“. Podle čeho má ale soudce nebo policista tuto náročnost a míru odbornosti posoudit, když nezná daný jazyk a není odborníkem na tlumočení?

Nová vyhláška o odměně přitom stejně jako ta stará prováděcí zároveň umožňuje sazbu zvýšit, například právě „při projevu zvlášť náročném na přesnost nebo odbornost tlumočení“ (§ 7 odst. 1 písm. a), i snížit, například při nekvalitním provedení úkonu (§ 10). Nově k tomu přistupuje další snížení hranice sazby o 20 % při úkonech „spočívajících v tlumočení nebo překladu jednoduchých, v podstatě stejných, obdobných nebo opakujících se projevů“ (§ 7 odst. 4 vyhlášky). Těžko říct, jak si autor této formulace představuje jednoduchý nebo opakující se projev během tlumočení a jak se bude posuzovat, co takovým projevem je a co už nikoli. Snaha, aby tlumočník náhodou nebyl přeplácen, je až komická. Buď jak buď, přibyl třetí činitel vstupující případně do výpočtu. Odměna tlumočníka se tak stala „tekutým pískem“: i když odvede stejnou práci, může být odměna pokaždé jiná a nikdy není jisté, jak vysoká nakonec bude. Přizná-li mu soudce odměnu na dolní hranici snížené o 20 %, bude pracovat za 240 Kč/hod.

Pohyblivý základ a složitý výpočet odměny bude představovat komplikaci i pro soudce a vyšší soudní úředníky, až budou odůvodňovat případné snížení odměny. Výpočet odměny a její přiznání by přitom měly být jasným, jednoduchým, rutinním úkonem, protože soudce má soudit a tlumočník tlumočit – a ne ztrácet čas formalitami okolo. Soudní tlumočníci proto požadovali, aby bylo rozmezí odstraněno a základní sazba stanovena stejně jako například v Německu pevnou sazbou. Nebylo jim vyhověno. Proč si ministerstvo dává práci s novou úpravou, když v ní ještě prohloubí nešvary z té staré?

Tlumočník jako vážený spolupracovník?

Nemá-li stát peníze na motivující odměnu, mohl se vydat druhou cestou: dát najevo, že si tlumočníků váží, posílit jejich prestiž a minimalizovat zbytečné povinnosti a administrativní zátěž, tedy snížit množství práce, kterou musí tlumočník vykonat nad rámec tlumočení. Také tuto příležitost ministerstvo dokonale promrhalo. Už v důvodové zprávě se objevovaly věty, které dávaly tušit, jak ministerští úředníci na tlumočníky nahlíží a jak si představují prostředky ke zkvalitnění profese: „V první řadě by se jednalo o posílení výkonu dohledu nad osobami vykonávajícími tlumočnickou a překladatelskou činnost a související zpřísnění a zefektivnění správních trestů.“ Posíleným dohledem a vysokými pokutami ale nelze nikoho přimět, aby dobře tlumočil/překládal. Zkušenosti a znalosti potřebné ke kvalitnímu tlumočení/překládání se získávají po léta každodenní praxí a nákladným studiem. Přístup ministerstva odradí právě ty zkušené a obětavé tlumočníky, kteří byli ochotni chodit tlumočit k soudu, i když se jim to nevyplácelo. Však už se také – soudě podle informací z profesní komunity – plní skříně vrácenými razítky, a nejsou jen od neaktivních tlumočníků, jak se domnívá pan ředitel Martin Richter v souvislosti se znalci.[1]

Proměna tlumočnického stavu k lepšímu?

Ministerstvo zřejmě spoléhá na to, že nově zavedený zákonný nárok na jmenování (§ 11 odst. 3 zákona) místo dosavadního uvážení předsedy krajského soudu naplní seznam tlumočníků a překladatelů novými jmény. Pomineme-li, že to je v rozporu s dalším deklarovaným cílem nové úpravy, a sice „stabilizací tlumočnického a překladatelského odvětví“, troufám si říct, že tomu tak nebude. Proč by tlumočník nějakého vzácného jazyka, který bude mít ročně v nejlepším případě jen několik málo úkonů, usiloval za výše uvedených podmínek o zápis? Přesto stát takového tlumočníka potřebuje, například dojde-li k zadržení cizince hovořícího tímto vzácným jazykem. Ministerští úředníci argumentovali tím, že pokud nemůže orgán veřejné moci ustanovit tlumočníka zapsaného v seznamu, má možnost ustanovit jednorázově osobu v seznamu nezapsanou (§ 26 zákona). To je ale v rozporu se samotným smyslem institutu soudního tlumočnictví, kterým přece je, že je „již předem určen stálý přísežný tlumočník, u něhož všechny podmínky řádného tlumočnictví jsou zjištěny, protože vyhledávání vhodné osobnosti v jednotlivých případech by bylo neúsporné“ – když si vypůjčíme slova důvodové zprávy k zákonu o přísežných tlumočnících z roku 1937. Možnost ustanovit tlumočníka jednorázově má navíc pouze orgán veřejné moci a nikoli už soukromá osoba, která také může potřebovat ověřený překlad – bez ověřeného překladu rozsudku o rozvodu se například nevdá/neožení s cizincem.

Nulový smysl ministerstva pro praktičnost

S úsilím Ministerstva spravedlnosti o všeobjímající centrální dohled ostře kontrastuje naprostá nepřipravenost přechodu na nové předpisy. Důsledky této nepřipravenosti přitom dopadají na tlumočníky. Tlumočnický portál ministerstva, který vypadá, jako by ho vytvořili sami úředníci na koleně, sice avizuje vzdělávací videa a statistiky zkoušek, den před účinností nového zákona a nových vyhlášek na něm ale chybí praktické informace potřebné k výkonu činnosti podle nových předpisů. Měl by tam být například vzor nové překladatelské doložky nebo třeba ujištění, jak naložit s překlady zadanými ještě za účinnosti starého zákona, ale dokončenými až po novém roce. Nic z toho ale portál neobsahuje. Tlumočníci ministerstvu během prosince poslali přinejmenším desítky dotazů, ministerstvo ale mlčí.

Jeden zdánlivě nepodstatný příklad za všechny: všichni tlumočníci jmenovaní podle starého zákona dosud razítkovali ověřené překlady pečetí s nápisem „tlumočník“. Podle nového zákona je ale překlady oprávněn vyhotovovat pouze soudní překladatel (§ 2 odst. 2), který musí na překlad, resp. tlumočnickou doložku připojit otisk překladatelské pečeti odpovídající ustanovením § 20 prováděcí vyhlášky. Potvrzení opravňující k objednávce a převzetí pečeti má překladateli vydat ministerstvo (§ 11 odst. 4 zákona). Můžete třikrát hádat, zda někdo z tlumočníků toto potvrzení k výrobě pečeti se státním znakem obdržel. Kdyby ho výrobce razítek vyžadoval, nelze od ledna dodávat ověřené překlady v souladu se zákonem. Poptávka po nich se ale nezastaví do doby, než se ministerstvo uráčí snížit k praktickým činnostem.

A nejen to: nejsou zatím k dispozici nové průkazy a chybí dokonce i elektronická evidence úkonů, do které je tlumočník podle § 28 odst. 2 zákona povinen úkony zapisovat (pod pokutou až 50 000 Kč). Ministerstvo to vyřešilo šalamounsky uplatněním zásady „nemožné nezavazuje“. Vypadá ale takto řádný výkon veřejné správy, zvlášť když ministerstvo uplatňuje vysoké nároky na všechny ostatní?

Přechod na nové předpisy tak potvrzuje to, co ukázala už jejich příprava: úředníci ministerstva odpovědní za profesní legislativu se často „vzpírají racionalitě“, i když jsou uváděny léty prověřené argumenty, a chybí jim „smysl pro praktičnost“, resp. zkušenosti z praxe. Názorně to bylo vidět na (naštěstí zavrženém) nápadu, že by tlumočník tlumočící u notáře musel požadovat, aby byly v notářském zápisu uvedeny údaje povinně zapisované do evidence tlumočnických úkonů, a na námitku obtížné realizovatelnosti a naprosté zbytečnosti bylo odpovězeno, že i notář se musí řídit právními předpisy. Rozbor dalších nesmyslů, které bohužel zavrženy nebyly a do nové úpravy se dostaly, by přesáhl možnosti tohoto příspěvku. Mylné přesvědčení, že čím podrobněji nějakou činnost upravím, tím bude lepší, pak vede k tomu, že vznikají zbytečně složité texty, které se obtížně připomínkují. Celkově lze konstatovat, že je nová úprava soudního tlumočnictví promarněnou příležitostí vytvořit moderní jednoznačně srozumitelné tlumočnické předpisy, které minimalizují příležitost ke sporům a motivují své adresáty k dobré práci.

Pavel Mašarák

[1] Ředitel odboru znalců Martin Richter: Až třetina znalců je neaktivních. Předpokládáme, že s novým zákonem vrátí razítko. In: Česká justice, https://www.ceska-justice.cz/2020/12/reditel-odboru-znalcu-martin-richter-az-tretina-znalcu-je-neaktivnich-predpokladame-ze-s-novym-zakonem-vrati-razitko/ (cit. 30. 12. 2020)