Pátek, 18. června, 2021

Postup předsedkyně KS Ostrava dlouhodobě porušoval zákon

0
Postup předsedkyně KS Ostrava dlouhodobě porušoval zákon
Ústavní soud Foto: archiv

V egyptských Thébách bylo možno vidět sochy soudců bez rukou a sochu jejich předsedy s očima sklopenýma k zemi. Tím bylo naznačováno, že se nesluší, aby ty, kdož soudí, nějak ovlivňovaly dary nebo pohled na obžalované. (Plútarchos)

Úvod

Dne 6. září 2016 vydal Ústavní soud ČR pod sp. zn. IV. ÚS 3141/15 nález, ve kterém vyslovil, že opatřením předsedy krajského soudu nelze obcházet tzv. kolečko přidělování věcí insolvenčním správcům.

V dané věci šlo o to, že předsedkyně Krajského soudu v Ostravě opatřením vydaným podle § 25 odst. 5 zákona č. 182/2006, insolvenční zákon, ve spojení s § 4 vyhlášky č. 311/2007 Sb., jednacího řádu pro insolvenční řízení určila v konkrétním insolvenčním řízení jiného insolvenčního správce než stěžovatelku (kterým byla společnost se sídlem v Praze vykonávající činnost insolvenčního správce i v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě), přestože na ni připadalo v tzv. rotačním principu zákonné pořadí a zároveň stěžovatelku zařadila na konec pořadí. Toto rozhodnutí předsedkyně soudu odůvodnila pouze tak, že stěžovatelka nebyla určena a byla zařazena na konec pořadí „z důvodu zajištění rovnoměrného zatížení insolvenčních správců“.

Takto formulované odůvodnění dle Ústavního soudu zásadně neodpovídá základním požadavkům na byť stručné, ale logicky a srozumitelně vyjádřené a zákonem v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona předvídané důvody, pro které stěžovatelka nebyla ustanovena insolvenčním správcem, přestože na ni vycházelo pořadí. Toto pochybení, podle náhledu Ústavního sodu, nelze hodnotit jinak než jako zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Předsedkyně soudu uvedla, že opatření nevnímá jako výjimku z rotačního principu správců, ale že k jejich vydávání přistupuje hromadně, neboť systém tzv. kolečka nepovažuje za správný a bojuje tímto způsobem proti množství fiktivně zřízených provozoven a s tím spojenému násobení počtu věcí přidělených konkrétním správcům a nerovnoměrnému rozložení nápadu. Takové důvody však nemohou obstát, protože nejen že neodpovídají liteře zákona, ale při aplikaci v masovém měřítku popírají a pro obvod Krajského soudu v Ostravě významně redukují zákonem předvídaný rotační systém určování správců.
Postih tzv. fiktivních provozoven správců, dodává Ústavní soud, se musí dít postupy předvídanými zákonem, nikoliv prostřednictvím opatření předsedy soudu a na základě subjektivní a nijak neodůvodněné úvahy o tom, které z provozoven jsou pouze účelově zřízenými a které jsou reálně obsluhovány. Ústavní soud pak uzavřel, že aktivity předsedkyně krajského soudu vykazují rysy obcházení zákona ve značném měřítku, jejich projevy lze nazvat „insolvenčním inženýrstvím“ a u dotčených subjektů logicky podněcují úvahy o záměrně budovaném klientelistickém, či dokonce korupčním prostředí.

Pohled zpět

Proto, abychom pochopili daný problém v celé jeho šíři, je nutné vrátit se o pár let zpět. S účinností k 1. 1. 2014 došlo v rámci rozsáhlé novely insolvenčního zákona (IZ) a zákona o insolvenčních správcích (ZIS) provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen „novela“) mj. k zásadní změně způsobu určování insolvenčních správců v návaznosti na novou úpravu zřizování provozoven insolvenčních správců. Podle ust. § 5a ZIS je insolvenční správce oprávněn zřizovat provozovny, v nichž vykonává svou činnost. Podle ust. § 25 odst. 2 IZ určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem zásadně osobu, jejíž sídlo nebo provozovna je zapsáno v seznamu insolvenčních správců vedeném pro obvod okresního soudu, jenž je obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení, nebo pro obvod krajského soudu, jenž je insolvenčním soudem dlužníka, nejde-li o reorganizaci nebo jinou výjimku podle § 25 IZ. Zápis provozovny do seznamu insolvenčních správců provádí Ministerstvo spravedlnosti (§ 19 odst. 2 ZIS); ve vazbě na určování insolvenčního správce podle § 25 IZ má zápis provozovny do seznamu insolvenčních správců konstitutivní význam.

Na Krajském soudě v Ostravě ovšem existovala a existuje skupina soudců, kteří se rozhodli nové právní úpravě vzepřít a „ochránit“ své oblíbené (místní) insolvenční správce před konkurencí z jiných koutů republiky. K tomu volili různé prostředky, které všechny spojovala jejich protizákonnost a dnes můžeme s jistotou říci, že i protiústavnost.
Nadměrný počet provozoven

Jakkoliv insolvenční zákon omezuje počet provozoven insolvenčního správce toliko počtem (soudních) okresů, nebránilo to Krajskému soudu v Ostravě ve vytvoření ničím neodůvodněné a neodůvodnitelné konstrukce, podle které si může insolvenční správce zřídit nanejvýš čtyři provozovny. Pokud si správce zřídil provozoven více, „závažně porušil svou povinnost“ (kterou nikdy neměl) a byl Krajským soudem v Ostravě své funkce zbaven.

Takováto praxe pochopitelně nemohla obstát v odvolacím přezkumu a všechna tato rozhodnutí byla Vrchním soudem v Olomouci zrušena.

Na této epizodě je pozoruhodné i to, že prezentovaný právní názor zastávali výhradně soudci Krajského soudu v Ostravě. Ještě pozoruhodnější je pak skutečnost, že všichni používali prakticky totožná odůvodnění svých zprošťovacích rozhodnutí. Máloco může poskytnout takto cenný vhled do direktivních metod řízení Krajského soudu v Ostravě. Skutečnost, že jednotliví soudci příkaz zprošťovat mimoostravské správce s prefabrikovaným odůvodněním akceptovali, svědčí o atmosféře, jež na tomto soudě vládne, jakož i o schopnosti tamějších soudců dostát závazku k nestrannému a nezávislému výkonu funkce.

Obligatorní domovní prohlídky

Ve jménu boje proti ne(v)hodným insolvenčním správcům neváhal Krajský soud v Ostravě potrápit i samotné dlužníky. Za situace, kdy je úpadek fyzických osob v drtivé většině případů řešen splátkovým kalendářem (a jestliže se přistupuje k prodeji majetku, tak zcela zásadně jde pouze o majetek nemovitý), jali se někteří ostravští soudci nařizovat obligatorní „prohlídky obydlí dlužníka“, které byl nucen provádět osobně insolvenční správce.
Zvláště vypečené na této povinnosti pak bylo to, že správci nebylo uloženo (a zároveň tedy umožněno) provést zákonnou domovní prohlídku; nemožnost zjistit eventuální skrytý majetek dlužníka (což by mohl být jediný legitimní důvod pro provedení „prohlídky“) je přitom při návštěvě, na kterou se musí správce u dlužníka objednat a při níž se musí chovat, jak se na hosta sluší, zcela evidentní.

Hloupost a čistě šikanózní povahu této akce Krajského soudu v Ostravě je možno ilustrovat na povinnosti provést prohlídku v obydlí dlužníka, které se nalézá v cele věznice ve Stráži pod Ralskem. Celou věc opět musel uvést na pravou míru odvolací soud, který konstatoval, že jestliže dlužník poskytuje správci řádnou součinnost při sestavování soupisu majetku, není se třeba s dlužníkem setkávat u něj doma a evokovat tak exekuci spojenou se zabavováním movitých věcí.

Zarážející je zároveň zjevná selektivnost, s jakou Krajský soud v Ostravě tento pokyn jednotlivým správcům uděluje, resp. uděloval. Tak např. správkyni Mgr. Evě Budínové, manželce soudce insolvenčního úseku Krajského soudu v Ostravě, obdobný pokyn nikdy v minulosti uložen nebyl, a z žádné zprávy o její činnosti ani nevyplývá, že by prohlídky obydlí dlužníků vůbec prováděla, tím méně, že by tak činila osobně. Ze zpráv o činnosti správkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové zase vyplývá, že prohlídky obydlí dlužníků – nejasno, zda osobně, čili nic – provádí jen zcela výjimečně; ovšem ani jí nebyl pokyn vedoucí ji k osobnímu provádění prohlídek obydlí nikdy uložen. Díky veřejně přístupnému insolvenčnímu rejstříku je prokázání selektivní (a tedy diskriminační) povahy těchto pokynů mimořádně snadné.

Svévolná opatření o určení osoby správce

Skutečné vyvrcholení tažení proti „mimoostravským“ správcům pak představovala právě Ústavním soudem potřená praxe při vydávání opatření o určení osoby insolvenčního správce. Jak již bylo shora uvedeno, insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení ustanovuje insolvenční (krajský) soud zásadně na základě závazného opatření předsedy tohoto soudu. Pomocí tohoto opatření docházelo od konce měsíce dubna 2014 při ustanovování insolvenčních správců v Severomoravském soudním kraji ke zjevné svévoli, když předsedkyně Krajského soudu v Ostravě bez jakéhokoliv skutečného odůvodnění ignorovala zákonem stanovený systém rotace správců. Důvody, které uvedla (až) v odpovědi na žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, šly zcela proti smyslu nové právní úpravy.

Závěr

Lze říci, že Ústavní soud ve svém v úvodu rozebraném nálezu vyslovil čtyři triviální závěry. Za prvé, že předseda krajského soudu musí zákony dodržovat, nikoliv je obcházet. Za druhé, že předseda krajského soudu musí respektovat judikaturu jemu nadřízených soudů. Za třetí, že funkce předsedy krajského soudu neodpovídá funkci předsedy krajské plánovací komise známé z dob totality; jeho úkolem proto není vypracovávat krajské bilance pracovních sil, příjmů a výdajů obyvatelstva, potažmo krajské bilance počtu případů, příjmů a výdajů insolvenčních správců. Z tohoto závěru pak konečně vyplývá i závěr čtvrtý, totiž že předseda krajského soudu nemá být subjektem spojovaným s „příjmy a výdaji“ insolvenčních správců působících v daném regionu.

Zcela přesná je přitom následující konstatace Ústavního soudu: „Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že neexistuje záruka, že insolvenční správce určený tzv. „mimo kolečko“ a na bázi premisy omezené velikosti úřadu a limitovaného počtu provozoven (ať již modelu 1+4 zavedeného u Krajského soudu v Ostravě či jakéhokoli jiného) bude vykonávat svoji práci lépe než insolvenční správce s větším aparátem a tomu odpovídajícím vyšším počtem provozoven.

Je třeba zdůraznit, že ke zřizování provozoven dochází v souladu se zákonem i judikaturou vrcholných soudů, tento vývoj reflektuje situaci na trhu, a pokud správce odvádí práci kvalitně a zodpovědně – byť prostřednictvím (jedné z více) zřízených provozoven, jedná se o součást výkonu legální a legitimní, ba dokonce ústavně chráněné podnikatelské činnosti. Do této činnosti nesmí nepřiměřeně zasahovat stát jako takový, tím méně soudní funkcionář prostřednictvím podpůrných úkonů v podobě opatření o (ne)určení správce, v případě napadeného opatření navíc nepřezkoumatelného – bez odpovídajícího odůvodnění.“

Oldřich Řeháček

Previous article Takhle gentleman nejedná
Next article Právní řád se stává zatuchlým hnojištěm
Oldřich Řeháček
Oldřich Řeháček absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 2006 a v roce 2009 zde získal i doktorský titul. Je členem Legislativní komise Akademického senátu Univerzity Karlovy a místopředsedou Rady Kolejí a menz Univerzity Karlovy. Pedagogické zkušenosti získal při vedení seminářů o právu obchodních společností a obchodních závazkových vztazích na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a při přednášení na Vysoké škole ekonomie a managementu. V advokátní kanceláři CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o. působí od roku 2010 a zabývá se především insolvenčním právem. Na svém kontě má také autorství a spoluautorství několika publikací z oblasti obchodního, insolvenčního, pracovního a trestního práva.