Dřívější plán ministerstva spravedlnosti zrušit přísedící u soudu, tedy laické soudce, jež navrhl bývalý ministr spravedlnosti Jan Kněžínek v novele zákona o soudech a soudcích, narazil na odpor. Současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová chce institut přísedících zachovat a možná jim i s ohledem na možnosti rozpočtu zvýší náhradu za účast na jednáních, která se neměnila od roku 1996.

Přísedící jsou institutem vycházejícím ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tento zákon stanovuje, že přísedícím může být ustanoven občan České republiky, který je svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenost a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl nejméně 30 let, souhlasí se svým ustanovením a s přidělením k určitému soudu. Přísedící jsou do funkce voleni na dobu 4 let, a to zastupitelstvem obcí nebo zastupitelstvem krajů, v Praze zastupitelstvem městských částí či zastupitelstvem hlavního města Prahy. Přísedící je po zvolení do funkce povinen složit slib, pokud by slib odmítl složit nebo jej složil s výhradou, hledělo by se na takového přísedícího jako by nebyl zvolen. Přísedící stejně tak jako soudci skládají tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že se v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“.

Autorka textu výše citovaný slib, který řádně složila, ctí a proto se jí osobně dotýká, když od doby svého ustanovení do funkce přísedící slýchává bohužel často neojedinělé nepřiléhavé názory, které se vyskytují napříč různými profesními kruhy od např. příslušníků bezpečnostních sborů přes advokáty až po laickou veřejnost. V těchto názorech se primárně skloňuje více méně jedno a to samé téma – přísedící v soudním řízení k ničemu extra nepřispívají a finální rozhodnutí ve věci si stejně vždy udělá a prosadí předseda senátu – tedy soudce profesionál, přičemž přísedící jsou pouhou nutnou „kulisou“.

Autorka textu se proto rozhodla na předmětné názory prostřednictvím zdejšího blogu reagovat, neboť z vlastní zkušenosti může odpovědně prohlásit, že tyto názory nejsou pravdivé. Za dobu své působnosti u obvodního soudu se nesetkala s tím, že by předseda senátu přísedícím jakkoli nutil bez možnosti vzájemné diskuze svůj pohled na věc a přísedící by danému názoru předsedy senátu pouze „tupě“ přikyvovali. Osoby, které takové nepravdivé názory šíří, nikdy zřejmě v postavení přísedícího nepůsobily a jelikož je hlasování a rozhodování v rámci soudního senátu ze zákona tajné, tak autorce textu není jasno, jak k takovým názorovým pohledům na věc vůbec došly.

Funkce přísedícího je možností, jak se může aktivní řadový občan podílet na výkonu spravedlnosti a přispět tak vlastním rozhodnutím a úsudkem k tomu, co někteří neaktivní občané pouze kritizují, aniž by se kdy na daném procesu rozhodli podílet. Přísedícího může po splnění základních zákonných podmínek dělat každý morálně zdatný občan České republiky a může si tak na vlastní „kůži“ vyzkoušet, jak justice v České republice funguje i bez toho, že by například měl přímo právní vzdělání tak, jak jej musí mít soudci profesionálové. A dle názoru autorky textu vyplácená paušální částka v hodnotě 119,- Kč čistého za den soudního jednání přispívá k tomu, že tato funkce se nedělá pro výdělek, ale vykonává se z přesvědčení. Z přesvědčení, že přispět ke spravedlnosti a mít možnost rozhodovat v soudní při v souladu se zásadami demokratické společnosti je pocta a svým způsobem i nepřímá povinnost těch, kteří jsou toho schopni.

Jak již bylo nastíněno v úvodu textu, tak v poslední době se vede odborná i politická diskuze na téma zrušení či omezení institutu přísedících. Argumentuje se údajnou pasivitou přísedících, jejich často vysokým věkem nebo neprávním vzděláním. To jsou ale všechno varianty, které nynější zákonné znění připouští. Zákon nevyžaduje, aby přísedící při soudním jednání aktivně pokládal otázky, neomezuje věkový limit přísedícího na středně generační věk a ani nepožaduje mít nějaké konkrétní vzdělání. Tak je zákon koncipován, tak jej odhlasoval a schválil parlament. A skutečnost, že někteří přísedící v průběhu jednání aktivně nepokládají otázky, neznamená, že se na finálním rozhodnutí soudního senátu již aktivně nepodílí a neprezentují svůj pohled na věc. Autorka textu je sice sama za sebe zastánkyní aktivního přístupu přímo během probíhajícího soudního jednání a nečiní jí problém po předsedovi senátu převzít slovo a dokazování svými položenými otázkami dále rozšířit, ale rozhodně nezastává názor, že když se přísedící na nic nezeptá, že je takový přísedící při konečném rozhodování pasivní a je mu jedno, jak se věc ukončí a jaké případně padne rozhodnutí či trest. Při rozhodování soudního senátu existují 3 plnohodnotné „hlasy“ a v praxi se nikoli ojediněle stává, že se názory přísedících jak mezi sebou, tak i mezi názorem předsedy senátu, v některých částech či dokonce celcích rozcházejí. V takovém případě pak z logiky věci samozřejmě určuje podstatu finálního rozhodnutí to, jaké dva názory převáží. A vězte, že ne vždycky se musí jednat o názor předsedy senátu, jež se nachází mezi těmi dvěma převažujícími. To nechť je důležitá primární informace pro ty, kdož postavení přísedících nepřiléhavě nepodloženě slovně „znevažují“.

Přísedících je v České republice cca 5500 a jistě se napříč tímto počtem mezi nimi najdou různé osobnostní profily a přístupy, ale autorka textu je přesvědčena, že naprostá většina přísedících si je moc dobře vědoma svého postavení (a to bez ohledu na svůj věk, profesi či vzdělání) a tuto funkci vykonávají zároveň i z přesvědčení, že se jedná o možnost a šanci, jak ovlivnit postoj ke spravedlnosti v místě, které jim je blízko, a to ať již se jedná o místo jejich bydliště či místo výkonu jejich zaměstnání.

Zdeňka Kovaříková