Za problém s rozhodčími doložkami je třeba hnát stát k odpovědnosti

    Exekuce či spíše snaha o jejich všemožnou regulaci byla oblíbeným politickým tahákem poslední dekády. Témata k řešení se však vyčerpala a je stále těžší najít oblast, kterou by šlo v exekucích ještě zregulovat, aniž by nedošlo k jejímu úplnému zrušení. Zrušení části normy však žádoucí není, neboť se tím zužuje prostor pro pozdější regulaci. A tak není divu, že se v návrzích zákonů objevují snahy o úpravu věcí již upravených, řešení pro aplikační praxi podružná, nevýznamná či zcela zcestná vytrhávající z exekučního řádu pilíře, na nichž je vystavěn.

    Jedno téma však zůstávalo ze strany státu dlouhodobě upozaděno a postrádalo legislativní řešení – problematika rozhodčích doložek, tím spíše pak rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech. Když v roce 2011 Nejvyšší soud vyslovil svůj názor na problematiku transparentnosti způsobu určení rozhodce, zůstal stát pasivní. Stát sice v roce 2012 reagoval změnami v zákoně o rozhodčím řízení, zavedením evidence rozhodců, rozšířením povinností rozhodce vůči stranám nebo rozšířením prostoru pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu či k podání návrhu na zastavení exekuce ve spotřebitelských věcech. Tyto změny však dopadaly toliko na nově ujednané rozhodčí smlouvy. I absolutní zákaz spotřebitelských rozhodčích smluv z roku 2016 dopadá až na nové smluvní vztahy. Staré nálezy a exekuce podle nich nařízené zůstaly nedotčeny. Smlouva o rozhodci je totiž uzavírána podle práva hmotného, kde je retroaktivita zákona zakázána.

    Když se tedy nemohlo na věc jít z chodu, muselo dojít k jejímu obejití. K tomu přistoupil opět Nejvyšší soud prostřednictvím své judikatorní praxe. Judikatorní řešení však má několik úskalí. Judikatura sama o sobě v České republice nemá normativní právní sílu. Rozhodnutí vyšších soudů jsou však pro nižší soudy závazná. Retroaktivita judikatury je obecně uznávána a její aplikace přímo dopadá do již zahájených řízení. Na rozdíl od právních předpisů vyhlašovaných ve sbírce zákonů, u nichž je obecná závaznost nezpochybnitelná, má však judikatura to úskalí, že rozhodnutí je závazné jen pro účastníky a všechny orgány v dotčené individuální věci. Změna judikatury většinou nenastává okamžitě, ale až s odstupem času uveřejněním rozhodnutí ve sbírkách, kde rozhodnutí jsou na rozdíl od právních přepisů pro účastníky špatně dohledatelná. Právní věta bývá často vytržena z kontextu, odůvodnění pak bývá buďto strohé, v nejdůležitější otázce nejasné anebo odpovídající individuální situaci v rozhodované věci. Od okamžiku vydání klíčového rozhodnutí do jeho publikace a přijetí právní věty jako obecně závazné pro soudy a všechny orgány často uplyne dlouhá doba. Nejnebezpečnější pak jsou období, po která je judikatura často i na Nejvyšším soudě nejednotná. K jejímu sjednocení pak dochází se značným časovým odstupem s fatálními důsledky pro ty, kteří se řídili dřívějším právním názorem soudu. Zatímco účastníci a soudní exekutoři na takové situaci většinou utrpí nemalé škody, stát se tváří, jako by se ho problém netýkal.

    Přitom právě exekuční soud je tím orgánem, který nese odpovědnost za to, že exekutora vedením exekuce pověří či nikoli. Soudce je vedle ústavního pořádku a zákona vázán i judikaturou. V případech, kdy soud bez řádného zdůvodnění postupuje v rozporu s judikaturou, jedná protiústavně a hrozí zásah vyšších soudů. JUDr. Miloslav Zwiefelhofer v článku Neplatné rozhodčí doložky a zásada „Iura novit curia“ upozornil na palčivý problém, že soudy nařizovaly exekuce podle neplatných rozhodčích doložek ještě dlouho poté, co již byla judikatura ustálena, či zpětně byla za ustálenou prohlášena. Není tomu tak dávno, kdy oprávněný k exekučnímu návrhu dokládal hned několik rozhodnutí krajských soudů znění rozhodčí doložky uznávajících. Pokud za této situace exekuční soud takovou exekuci posvětil pověřením exekutora, pak pozdější rozhodnutí téhož soudu o zastavení exekuce musí být pro účastníky považováno za překvapivé.

    Nejde však jen o samotné zastavení exekuce, s nímž je spojen následek, že exekuce nebude již dále vedena, ale jsou tu i následky další, v minulosti nepředvídané. Mám na mysli promlčení pohledávky, povinnost hradit náklady řízení, náklady exekuce či dokonce vracení takových nákladů. Pro exekutora nejkřiklavější je pak skutečnost, že zatímco v průběhu exekuce byl k jejímu vedení a tudíž i vynakládání prostředků donucován zákonem, státním dohledem a kárnou odpovědností, pak v okamžiku zastavení exekuce jsou jím vymožené náklady exekuce označeny za bezdůvodné obohacení a žádnému z účastníků dokonce není uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce vypočtených z vymoženého plnění, neboť v případě nevykonatelného exekučního titulu vymožené plnění vlastně vymoženým plněním není. Běžné jsou i případy, kdy soudnímu exekutorovi nejsou přiznány náklady exekuce vůbec žádné, neboť pozdější změnu judikatury nelze klást za vinu žádnému z účastníků řízení, tudíž prostor pro uložení nákladů exekuce dle § 89 exekučního řádu není dán.

    Na druhou stranu vinu na tom nenese ani exekutor, který je na jejím zastavení nejvíce bit. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě v usnesení ze dne 3. Dubna 2019 č.j. 72 Co 281/2018-48 uvedl, že „soudního exekutora nelze vinit z provádění exekuce na základě rozhodčího nálezu, který se posléze ukázal neplatným.“

    V takovém případě je ale na místě nástup odpovědnosti státu za škodu za nesprávný úřední postup. Předně soud neměl takovou exekuci po změně judikatury vůbec povolit a pověřit exekutora, a pokud tak učinil dříve, měl ji zastavit již dávno. Pokud tak neučinil, pak všechny náklady vzniklé po změně judikatury, které nebudou přiznány, mají jít k tíži státu.

    Jakkoli je možno očekávat, že stát se své odpovědnosti bude zříkat odkazem na povinnost povinného předcházet škodě s tím, že tento měl podat návrh na zastavení exekuce, nelze upřít významu, že udržování protiprávního stavu za současného spoléhání se na aktivitu či pasivitu účastníka nelze v případě státního orgánu považovat za jednání lege artis. Soudní exekutor byl vedením exekuce pověřen soudem a je kárně odpovědný za to, že bude exekuci bez průtahů provádět. Proto za jemu vzniklé náklady, které mu před zastavením exekuce vznikly, odpovídá stát.

    Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 279/2012, uvedl, že titulem odpovědnosti státu za škodu může být pravomocné usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud rovněž v rozsudku ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013.

    V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. Června 2017 sp. zn. 30 Cdo 1635/2015 pak došlo k rozšíření odpovědnosti i za nepravomocně nařízenou exekuci v případech, kdy bylo usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v odvolacím řízení. I taková exekuce je titulem pro odpovědnost za újmu podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

    Stejně tak by měl stát odpovídat za škodu v případě, kdy exekutora pověřil nikoli usnesením, nýbrž pověřením, které není soudním rozhodnutím, a tato exekuce byla později zastavena. Zde nastupuje odpovědnost za nesprávný úřední postup.

    Pokud jde o následky nezákonné exekuce, pak Nejvyšší soud nadřazuje účinkům vzniklým z činnosti soudního exekutora bezprostředně předcházející příčinu spočívající v nezákonnosti exekuce samotné. Za tu odpovídá stát. Je tak třeba vycházet z toho, že „tvrzená nemajetková újma, jež měla být způsobena exekuční příkazy vydanými soudním exekutorem v návaznosti na nezákonné rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením, má příčinu nikoliv v nepřiměřeném rozsahu exekuce, nýbrž v tom, že samotná exekuce byla nařízena nezákonně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013).“

    Jsem přesvědčen, že obdobné pak musí platit i pro náklady exekuce, které soudní exekutor určil příkazem k úhradě nákladů exekuce a na povinném vymohl. Zřeknutí se odpovědnosti státu a její odsunutí až za neúspěšné řízení o vydání bezdůvodného obohacení by totiž povinného nepřiměřeně znevýhodňovalo, neboť by již zaplacené náklady exekuce musel vymáhat na fyzické osobě soudního exekutora s nejistou bonitou. Přitom i zde je zavinění od počátku na státu.

    JUDr. Lukáš Jícha