Zpětné zrušení amnestie je v právním státě nepřijatelné

    Starostové a nezávislí chtějí, aby amnestii či milost, kterou uděluje prezident republiky, mohl Senát zrušit. A to i zpětně. Pokud dobře rozumím, základní záměr je omezit do budoucna presidentskou amnestijní pravomoc. Jestli president bude moci amnestie rozdávat, jak ho napadne, anebo bude poněkud pod kuratelou, je ryze politická záležitost. Pouze bych za elegantnější a snad i humánnější považoval zakotvení předchozí kontrasignace jako podmínky účinnosti amnestijního rozhodnutí. Oproti nastíněné možnosti, dle které by Parlament mohl ex post amnestii zrušit. Žít měsíce nebo snad i roky v režimu amnestovaného nanečisto a čekat, až se politické strany rozhodnou v rámci nějakých politických tanečků, že amnestie platí nebo neplatí, mi připadá spíš jako akt krutosti než milosti.

    Zato nápad zrušit důsledky amnestie vyhlášené v roce 2013 je mimo vší pochybnost dílem nesmyslný, dílem nepřijatelný v právním státě. Předpokládám, že to co pořád někomu vadí je zastavení trestních stíhání trvajících více než osm let. V případě, že by byl návrh zákona a akceptován a posléze schválen i návrh na zrušení amnestie, pak by cca v roce 2019 „obživla“ trestní stíhání, k tomuto datu trvající cca 14 let.
    To by prakticky ve všech případech znamenalo opakovat celé soudní řízení. Dílem kvůli tomu, že soudce, který věc soudil, soudí někde jinde, případně už nesoudí, dílem neexistují přísedící a kromě toho by to bylo nutné i jen s ohledem na časový odstup od posledního jednání.

    Vyjdu-li z předpokladu, že soudy měli již v minulosti značné obtíže věc rozhodnout, pak v roce 2019 by se tato možnost zcela jistě nezměnila k lepšímu. Přesně naopak. Svědci si už nic nebudou pamatovat, znalci nebudou schopni obhájit posudek, pokud ještě vůbec žijí a jsou znalci atd.

    Návrh domáhající se zrušení amnestie z roku 2013 optimisticky vychází z předpokladu, že všichni účastníci amnestie byli ve skutečnosti vinnými a díky amnestii unikli trestu. Přijmu-li tuto premisu, se kterou jinak bytostně nesouhlasím, znamenalo by to, že přibližně po nějakých 20 – 22 letech trestního řízení by mělo dojít na odsuzující rozsudky.
    Jenomže po uplynutí takto dlouhé doby, z nichž nemalou část ovlivnily průtahy, za které zcela určitě obžalovaní nemohou, míním tím amnestii a její pozdější zrušení, by zaručeně všechny tresty by byly pouze symbolické a zřejmě rovnou doprovázené omluvou za to, že věc trvala tak dlouho a hrubě zasáhla do práv obžalovaných. S velmi lehkou nadsázkou, ani s vrahem, souzeným dvacet let nemůžete udělat nic jiného, než mu dát podmíněný trest a poslat ho domů.

    To je ryze mechanická a tedy ale ta jednodušší část věci. Teď složitější problém. Jak by stát čelil námitce těch, kterých by se zrušení amnestie dotklo, poukazující na zjevnou diskriminaci a na to, že zrušení amnestie je svého druhu retroaktivní rozhodnutí, není jasné, a zřejmě by to zbylo na Ústavní soud.

    A pak to nejhlavnější. Přečetl jsem si, že zásadním důvodem je obava, že lidé nebudou věřit na spravedlnost, když nebudou zločiny potrestány. Zní to krásně, ale zavání to nepěkně totalitou. Ta slibovala něco, co v právním státě nikdy slibovat nelze. Především tu máme presumpci neviny a tak lidé prostě musí věřit, že ne každý obviněný a obžalovaný není pachatel trestného činu. A také si musí přiznat, že  základní paradigma trestního procesu, chcete-li trestní spravedlnosti, není potrestání každého zločinu. A že lze potrestat pouze ty zločiny, či zločince, u nichž máme dostatečné důkazy.  S tím souvisí latinská sentence in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

    Ale i ono okřídlené, že raději nechat uniknout devět vinných než jednoho nevinného odsoudit. Podle uvedeného citátu, by ovšem nic z toho nemohlo platit, protože striktně vzato, jakýkoliv podezřelý, který unikne, například proto, že není dost důkazů, ohrožuje důvěru občanů ve spravedlnost. Je možná dost těch, kteří si spravedlnost představují jako neúprosnou sekyru a ostatně i v trestním řádu pořád ještě máme, že jeho smyslem je spravedlivé potrestání pachatele. Teprve Ústavní soud k tomu musel doplnit, že smyslem trestního řízení není jen potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces. I lidé by si měli zvykat a politici by je k tomu měli vést, že spravedlnost neznamená jen potrestání zločinu, ale i zmíněný férový proces a možná také to, že některý z pachatelů potrestání unikne.

    Odpor proti amnestii v roce 2013 byl vyvolán právě a jen tvrzením, že v jejích důsledcích jasní pachatelé unikli postihu. Nikdo nikdy nedoložil, kolik takových „jasných“ pachatelů bylo, a v kolika případech by věc po létech různých tahanic stejně skončila zproštěním. Nicméně, pro účely této mini analýzy připustím, že v některých případech skutečně amnestie mohla pomoc pachatelům. Jako ostatně jakákoliv jiná z dřívějších plošných amnestií.

    Oproti této spekulaci ovšem bezpečně vím o několika obžalovaných, stíhaných podle mého názoru zcela zbytečně. A jak ze zadání amnestie vyplývá, dlouhá léta zmítaných v justičním soustrojí, často už dost ubitých celou situací, která se dokáže velmi ošklivě promítnout do osobního života. Těm amnestie ušetřila další zbytečné trápení.
    Vracet tyhle lidi do jejich pozice před pěti či více lety jenom pro to, aby měl někdo chimérický pocit, že spravedlnosti nesmí ujít žádný viník, případně žádný podezřelý, protože jinak to není spravedlnost, považuji za nesmírně kruté.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekPolicejní ovlivnění voleb
    Další článekJmenování a odvolání předsedů soudů v Polsku
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.