S bývalým premiérem a předsedou ODS Mirkem Topolánkem o tom, jaký byl Jiří Pospíšil ministr, kdo sedával v jeho kanceláři a činil za něj rozhodnutí, o orgánech „nové justice“ i o důvodech, proč bude bojovat za svého následovníka Petra Nečase, i když by k tomu vlastně neměl mít žádný důvod.
Se svým nástupcem v čele ODS Petrem Nečasem se s odstupem let shodujete v jedné věci: Oba jste z vlády vyhodili Jiřího Pospíšila a oba tvrdíte, že jste to udělali pozdě. Jaké byly vaše důvody?
Musím začít od Adama a popsat, jak jsem se k Jiřímu Pospíšilovi vůbec dostal. V roce 2003 jsem po svém nástupu do funkce předsedy ODS začal sestavovat stínovou vládu. Do té jsem chtěl kombinaci zkušených a mladých, protože bylo evidentní, že do vlády můžeme nastoupit nejdřív v roce 2006. Na „stínové“ ministerstvo spravedlnosti jsem tehdy chtěl Dagmar Lastoveckou, kterou jsem znal ze Senátu. Omluvila se mi, že si toho sice váží, ale že by chtěla jít za rok na Ústavní soud, což se nakonec i podařilo. Řekla mi tehdy: „V poslaneckém klubu je jeden mladý poslanec z Plzně, jmenuje se Pospíšil, je to šikovný kluk, zkus si s ním promluvit.“
Oslovil jsem ho. Věděl jsem, že přišel z ODA a že byl v Mladých konzervativcích. Vysvětlil jsem mu, co od něj očekávám a jaké jsou jeho nevýhody: „Pane poslanče, Vy (tehdy jsem mu vykal) máte čtyři velké handicapy. Za prvé – tím, že učíte na právnické fakultě, tak mluvíte nesrozumitelně. Mluvíte pro normální lidi čínsky. Nikdo vám nerozumí. Musíte se naučit vyjadřovat jednoduše, srozumitelně“. Když jsem mu 22. března 2009, dva dny před pádem mé druhé vlády vysvětloval, proč musí odejít, tak jsem ho ocenil: „To ses naučil dokonale“.
Druhý handicap byl, že vůbec nerozuměl politickému marketingu. To, co viděl jako priority on, to druhé, především voliče, absolutně nezajímalo. O těch šest let později jsem mu říkal: „To ses naučil tak dokonale, že už jsi skoro lepší než Ivan Langer; a ten už dělá převážně jenom politický marketing“.
Za třetí jsem mu říkal: „Pokud budete po Pavlu Němcovi dalším takto mladým ministrem spravedlnosti, tak to nebudete mít lehké. Budete muset objet všechny ty vousaté akademiky a vysvětlit jim, co chcete a jak toho chcete dosáhnout. Musíte je přesvědčit!“ O to se pokusil a někteří mu tehdy uvěřili. Musím ale říct, že ta situace po šesti letech byla jiná. Už od něj, kromě těch, kteří byli byznysově saturovaní (třeba na Občanském zákoníku, Exekučním řádu apod.), nic nečekali. A za čtvrté jsem mu tehdy řekl: „Jiří, musíte udělat regulérní coming-out, protože můj ministr spravedlnosti nemůže být vydíratelný. Mně to nevadí, ale je to třeba takto udělat“. Když jsem ho potom vyhazoval, říkal jsem mu: „To jsi nikdy neudělal a pokládám to za tvou velkou chybu“.
Tehdy na počátku jsem mu neřekl ještě pátou věc, kterou jsem mu pak vytýkal v březnu 2009 a kterou jsem pokládal za úplně jasnou. A totiž zdánlivou samozřejmost, tedy fakt, že ministr musí to ministerstvo řídit. Musí jednou za týden něco rozhodnout a jednou za měsíc někoho vyhodit. Řekl jsem mu: „To jsi nikdy nedokázal a odejdeš pro neschopnost řídit ministerstvo“.
Hlasování o nedůvěře o dva dny později vaše vláda neustála, takže se o důvodech Pospíšilova odchodu tehdy veřejně nemluvilo…
Však taky tu noc na ministerstvu spravedlnosti bouchaly špunty do půl třetí do rána.
To je docela diametrální rozdíl ve vašem vnímání Jiřího Pospíšila v roce 2003 a o šest let později.
On se ty věci učil, připravil Modrou šanci, musím říct, že velmi dobře. Měl to připraveno a nastoupil do mé první vlády, která byla bez důvěry. Mimochodem, kdyby v ní nebyl Vlastimil Tlustý, tak to byla nejlepší vláda po roce 1989, na tom trvám. Ale od prvního momentu, a to on cítil, jsem vůči němu měl určité výhrady.
Čeho se týkaly?
Jeho měkkosti, kterou projevoval i navenek. Je typickým příkladem člověka, který se pod těmi nahoře hrbí a po těch dole šlape. Byla v tom i taková nejistota – když jsem se na něho křivě podíval, tak hned kolem mě sháněl informace, jestli ho náhodou nechci vyhodit. Pořád vytvářel nějaké protiakce, konspirace. Vždycky, když se cítil nejistý, získal na svoji podporu nějakou petici, prohlášení nějaké skupiny, dopisy. Pochopil jsem, že je extrémně ambiciózní a nemá absolutně žádné skrupule v naplňování této své ambice. Přesto jsem k němu byl, jako ostatně ke všem, velmi loajální.
Proč jste ho tedy bral na přelomu let 2006 a 2007 do své druhé vlády?
V té už být neměl. Já jsem z něho necítil jinou, než hranou loajalitu a ve vládě jsem ho nechtěl. Lidé kolem mě, jak už to ve stranách bývá, mě ukecali. Tvrdili, že bez Plzně, to znamená bez Jurečka (zákulisní hráč plzeňské ODS Roman Jurečko – pozn. red.), nemáme šanci ustát další kongres. Já tehdy navrhoval, že dáme z Plzně například Papeže na zemědělství. Uvědomoval jsem si, jak důležité je uspokojování zájmů regionů. To nejsou žádné trafiky. Každý lídr to musí nejdřív odpracovat dovnitř strany, musí vybalancovat odbornost a regionální příslušnost a teprve pak se dohadovat s koaličními partnery. A navíc respektovat zájmy opozice, minimálně tam, kde je nějaká dohoda. To je politika!!!
To, co říkáte, by mohlo vzbudit zájem orgánů, které razí teorii, že se má politika podřizovat výhradně zájmům lidu.
Ano, vracíme se zpět k „všeholidu“… Orgány jsou věrny svému názvu. To není o žádných trafikách. Já na trafiky nevěřím. Takhle vládnutí funguje odnepaměti. Dvůr ve Versailles, kde Král Slunce uděluje léna a jiné posílá do vyhnanství je jen jedním z mnoha příkladů. Lidi musí mít strach. Pokud se bojí o svoje místo, tak fungují lépe a kradou méně.
Nakonec jste se tedy přesvědčit nechal. Jaký byl Pospíšil ministr?
Patřil spíše k těm levostředovým politikům v mé středopravicové vládě. Ale měl jsem tam takových víc. To, že musí odejít, jsem věděl delší dobu. A ani to nesouviselo s nějakými konkrétními důvody, i když třeba v kauze Čunek mohl postupovat daleko razantněji. Mým zájmem nebylo chránit Čunka, mým zájmem bylo, aby vše bylo z hlediska práva správně. Dodnes tu kauzu pokládám za jednu z největších barnumských mediálních bublin namířených proti Renátě Vesecké a proti mé vládě. Trval jsem na tom, aby to dospělo ke konci co nejrychleji. Tak, nebo tak. A těch porušení zákona, jak na straně vyšetřování policie, tak na straně státního zastupitelství, bylo strašně moc. Jednou se to snad ukáže. A Jiří Pospíšil se tvářil, že se ho to netýká. Nechal ten postup, striktně lege artis, odpracovat Renátu Veseckou, kterou potom pomáhal odstřelit. Pro mě to bylo těžce akceptovatelné, protože u mě se musel ministr rozhodovat sám a musel umět na sebe brát riziko toho rozhodování. A to neuměl. V jeho kanceláři ministra seděla, což nemělo obdobu, Lenka Bradáčová, a zjevně rozhodovala za něj.
Přesto si ho do vlády znovu vzal Petr Nečas.
To už je jiná éra. Nečas tohle všechno samozřejmě věděl. Vždyť v té mojí vládě seděl, byl mým prvním místopředsedou. Vždycky jsem říkal, že Pospíšil je extrémní populista. Po mém vynuceném odchodu, nebo lépe vnitrostranickém puči, už to bylo naprosto evidentní. Vezl se na vlně laciného volání po protikorupčním boji. Typický politický surfař. Fakticky dělal politiku proti ODS. To nijak nesouvisí s tím, že bych si myslel, že se korupce nemá postihovat. Vždycky jsme ale trvali na tom, že korupce nějak vzniká – na základě velkého balíku přerozdělovaných peněz, spousty rozhodovacích procesů, razítek – a že jediné fungující kroky jsou v prevenci. Teprve pak v postihu. Tedy zjednodušením a zpřehledněním rozhodovacích procesů a samozřejmě zmenšováním koláče přerozdělovaných peněz. Snižováním byrokracie a vlivu zájmových skupin. Tam korupce klesá řádově. On se ale vezl na opaku. Na té vlně laciné represe. Čímž také na Plzeňsku získal ten svůj volební výsledek a stal se pro Nečase koulí na noze. Nečas při tom, jak je vnitřně ustrojen, neměl odvahu ho vyhodit okamžitě. A udělal to v nejméně vhodné době.
To jsme v létě roku 2012, v době konce Jiřího Pospíšila a nástupu Lenky Bradáčové na Vrchní státní zastupitelství v Praze. Tedy v době událostí, které teď vyšetřuje policie.
Absolutně odmítám, že odvolání Pospíšila řídili někdo zvenčí. Odvolání Pospíšila řídil Pospíšil sám, protože v roli ministra nebyl schopen vzít na sebe jakékoliv rozhodnutí. Byl jako ministr bezcenný. A to byla jeho největší chyba. Nic to nemění na faktu, že takových politiků je dnes většina.
Když se v lednu Jiří Pospíšil letos v lednu nedostal do vedení strany, začalo se říkat, že mu ODS vyčítá, že fakticky umožnil ofenzivu státních zástupců proti politikům. Je to tak?
Státní zastupitelé nejsou jen černí a bílí. Souboj Losny a Mažňáka. Je to složitý mechanismus. Renáta Vesecká přinesla jasnou vizi, jak postupně přebudovat celou soustavu z prokuratury na státní zastupitelství. I s tou rolí, kterou mají státní zástupci při vyšetřování a která je nesmírně zodpovědná. Ale platí, že státní zástupce zastupuje státní, tedy české zájmy, nikoli jiného státu, nikoli partikulární, nebo nějaké své vlastní. A právě proto byla trnem v oku skupině lidí, kteří buď byli protagonisty něčeho hodně minulého (lidé z komunistické vojenské prokuratury) a pak lidí mladých, ambiciózních a netrpělivých, kteří chtěli aktivistickým způsobem státní zastupitelství přetvořit v něco úplně jiného, řekl bych k obrazu svému. To, že se jim dostalo řádného amerického proškolení je jen kolorit.
To, čeho jsme nyní svědky a čemu se říká „nová justice“, už tady opakovaně bylo. První takovou snahou byla za vlády Miloše Zemana akce Čisté ruce, reprezentovaná tehdy v soustavě státního zastupitelství Marií Benešovou. Příliš úspěchů to tehdy nepřineslo…
Nechci Marii Benešovou hájit, ale měl jsem možnost s ní o tom mluvit a ona věděla, že takové ad hoc aktivistické akce nikdy nevedou k cíli.
Od doby, co nejste v aktivní politice, se spousta věcí změnila. Nejvíc je to vidět na odklonu zájmu od standardní stranické politiky a příklonu k různým hnutím, které se vezou na protikorupční vlně – jako je třeba Babišovo ANO. Program jejich kontinuální volební kampaně lze popsat jako vyhledávání zlojedů a přes jejich mediální ostřelování posilování volebních preferencí.
K těmto aspektům, které spojujete, tedy populismu, jako cestě vyvézt se k moci na vlně protikorupčního boje pomocí represí, a ambice některých moci a pomstychtivých skupin v justici dostat se na vrchol, je ještě třeba přičíst novou roli Hradu za Miloše Zemana. Ta do toho jakoby situačně, náhodně vstupuje a patří k těm externím vlivům, které to ještě dále deformují, zejména bagatelizací ústavního pořádku. Dále aktivistická třetí komora Parlamentu zvaná Ústavní soud. A nezapomínejme na zvýšenou aktivitu amerických tajných služeb a jejich obdivovatelů v naší justici i mimo ni…
Napadlo vás někdy poslední dobou, že jednoho dne takzvaně dojde i na vás?
Celou dobu jdou po mně. Už od mého nástupu do čela ODS v prosinci 2002. V poslední době mám řadu signálů (a je to zřetelnější od doby, kdy jsem Babiše nenechal „ukrást“ Setuzu a ČEPRO, takže jsme „přestali být kamarádi“ a on pomocí Randáka rozjel tzv. causu Toskánsko), které mě jenom utvrzují v tom, jak manipulativní dnešní justice je. Naposledy se v Otázkách a odpovědích Václava Moravce řešilo, jak jsem destruoval Českou exportní banku a EGAP. Přitom jsem tam ani já, ani žádné moje údajné firmy nikdy nic nečerpali a já tam neměl žádnou kompetenci. Naopak jsme v době krize měli jako ČR jeden z nejlepších vládních, protikrizových balíčků, a to mimo jiné právě proto, že jsme posílili ČEB a zjednodušili pravidla pro export. A to je jenom jeden příklad za všechny. Pak jsem prý v jakémsi pavouku nemocničního byznysu, a jak jste jednou v pavouku, tak už stojíte na špatné straně. Keď si v pavúke, si pálermista.
Ony ty pavouky, se kterými dřív po Praze běhali „prodavači deště“, se dnes stávají dokonce součástí oficiálních podání k soudu…
Někteří prokurátoři dokonce žádají vazbu na základě výstřižků z bulváru. Andrej Babiš vždycky věřil pavúkom. On byl vděčnou obětí všech těch obchodníků s deštěm, kteří neuspěli a odcházeli z BIS, rozvědky nebo různých vyšetřovacích útvarů, ÚOKFK a podobně. Měl k nim vždycky blízko, v jisté době i ke Karlu Randákovi, a ti ho krmili těmito materiály. A ono stačí, když propojíte fiktivně jednoho člověka s druhým, a propojíte takto kohokoli s kýmkoli v Česku. Takových pavouků jsem jako premiér viděl mnoho.
Ano, cítím zvýšenou pozornost „orgánů“. Je to někdy až absurdní. Samozřejmě mě to poškozuje a dělá to z mých blízkých cíle lidské závisti a nenávisti. Prý jsem zodpovědný za ČEZ, pak jsem taky solární baron, patří mi kdeco, „lebo všetko je tuná rozkradnuté“. Je to velice nebezpečné, a tihle „noví mocní“ už neřeší nic, jen populisticky blábolí. Pak jsou tu vojenské zakázky – pokračující soudní fraška s Martinem Bartákem, ve které také jako svědek (potenciální sprostý podezřelý) vypovídám, naprosto vymyšlená kauza s Markem Dalíkem a Pandury. A to mě vede k přesvědčení, že možné je už úplně všechno. Celá řada lidí, kteří dřív stáli proti mně, dnes v zájmu zachování standardů a demokracie v zemi už pochopila, že končí éra zákonných postupů, práva a evolučního vývoje v justici. Končí legrace, ten takzvaný boj proti korupci se vychýlil do úplně patologických zásahů a termín „prokurátorská republika“ není nadsázka…
Do trestní praxe se vrátil pojem sabotáž, například.
A to už vůbec nemluvím o tom, že Ivo Ištvan vyšetřuje Nečase za to, že odvolal Pospíšila. Premiér může ministra odvolat bez udání důvodu. Prostě se špatně vyspí, přijde na vládu, navrhne odvolání ministra a nikdo mu nemůže nic říct. Ta pravomoc je v tomto absolutní. Už samotná kauza trafiky nebo Vojenské zpravodajství mate lidi v tom, že tyto pseudocausy zakrývají skutečnou zločinnost, reálnou korupci a uniká samotná podstata organizovaného zločinu, unikají věci, které jsou daleko závažnější. A tím neříkám, že Jana Nagyová byla nějaké štěstí pro tuto zemi, to ne. Bojím se také toho, že dnešní justiční junta prozatím není příliš úspěšná a tak se můžeme nadít ještě podstatně horších věcí.
Jasně že vím, že je to hodně namířené proti mně, strašně by uvítali, kdyby mohli soudit bývalého premiéra, který dokud měl sílu, tak těmto praktikám bránil. Jasně že mě neustále odposlouchávají a hledají „něco“. I to, že mají jako nový cíl Nečase, je tristní. Ať si o něm myslím co chci, o jeho schopnosti vůbec vést vládu, o jeho introvertně cholerickém založení a nedůvěře ke všemu a ke všem, je to pořád jen náhradní cíl. A přes všechno, co mi udělal je útok na něj nepřijatelný. Budu to já, přestože mám sto padesát důvodů se na něj zlobit, kdo za něj bude bojovat. Protože dneska už nejde o Nečase a o Topolánky, ale přes charakter justice o charakter celého státu.
Robert Malecký
