Analýza: Nové vedení Unie státních zástupců – co je možné očekávat?

Na právnické fakultě diskutovali Jiří Pospíšil, Lenka Bradáčová, Josef Baxa nebo Jan Lata Foto: Facebook J. Pospíšila

V poslední březnové dny, konkrétně 30. a 31. března, se v Benešově konalo volební shromáždění Unie státních zástupců (USZ). Nevýrazného Zdeňka Matulu, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ), vystřídal Jan Lata z Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ). Co lze od nového vedení USZ očekávat?

USZ, založená v roce 1996, byla až do zvolení Lenky Bradáčové do jejího čela v roce 2008 tichou „sestřičkou“ Soudcovské unie. Právě nástup Bradáčové znamenal zlom v její dosavadní historii, kdy se ze stavovského sdružení prakticky nezasahujícího do veřejného dění proměnila v sebevědomou, zájmovou organizaci. Ambiciózní Bradáčová patřila k nastupující generaci mladých státních zástupců, která narážela na kariérní nepropustnost soustavy a zákonné limity zákona o státním zastupitelství. V rámci emancipačního úsilí se Bradáčová rozhodla překročit pomyslný Rubikon a formálně i neformálně vstoupila do jednání s politiky, aby své vize a myšlenky o podobě státního zastupitelství prosazovala. Před volbami 2006 velmi úzce spolupracovala s tehdejší nastupující hvězdou ODS a stínovým ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, kterému posléze coby ministrovi dělala i oficiální poradkyni, což logicky vedlo k nárůstu animozit mezi oficiálním vedením státního zastupitelství v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou. Tu totiž Pospíšil, netající se snahou o „odněmcování“ ministerstva, vnímal jako cizí prvek a chtěl prosadit její výměnu. Za Veseckou se však postavil premiér a předseda ODS Mirek Topolánek a tak Pospíšil podporoval neoficiálně jakýkoliv rozpor a opozici proti ní, které by pak mohl mediálně využít ke kritice vedení státního zastupitelství. Aktivní a politicky i mediálně obratná Bradáčová, mající odlišnou představu o podobě a fungování státního zastupitelství, než Vesecká, se tak v čele USZ stala přirozeným spojencem Pospíšila v jeho mocenském tažení.

Bradáčová učinila z USZ alternativní mocenské centrum, soustředila okolo sebe stejně smýšlející státní zástupce (což na druhé straně vedlo i k odchodu mnoha dosavadních členů, kteří s její filosofií nesouhlasili) a zapojila se otevřeně do kritiky tehdejšího vedení státního zastupitelství. Vedle prosazování personálních změn na vedoucích pozicích se však věnovala přípravě na změnu fungování i celkové podoby veřejné žaloby, promítnuté posléze do nového zákona o státním zastupitelství. Ona a její spolupracovníci totiž dlouhodobě sdílejí názor, že zákon o státním zastupitelství z pera profesora Zoulíka je když ne omylem, tak zcela jistě chybou, která příliš omezuje státní zástupce v jejich pravomocích. Po dosažení změn v čele Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze se tak prakticky okamžitě začala prosazovat i změna zákona, která v podstatě představovala návrat k modelu prokuratury. Součástí návrhu nového zákona pak byla i celková personální změna na vedoucích pozicích soustavy, provázená předpokládaným nástupem Bradáčové do čela mocného protikorupčního speciálu a „zabetonováním“ Pavla Zemana ve funkci nejvyššího státního zástupce.

Coby pražská vrchní státní zástupkyně se Bradáčová vzdala funkce v čele Unie a jejím nástupcem se stal její podřízený Zdeněk Matula. Vzhledem k nepoměru v síle a schopnostech obou však všemi důležitými aktéry byla nadále jako faktickým šéfem Unie vnímána Bradáčová. V Matulově éře došlo k prvnímu výraznému neúspěchu v dosavadním tažení za změnu podoby státního zastupitelství, totiž k vzedmutí odporu proti novému zákonu o státním zastupitelství. Dosavadní nekritická mediální podpora dostávala postupně trhliny a díky tomu ustupovala i obava politiků z toho, že pokud by proti návrhu zákona vznesli jakoukoliv kritiku, budou veřejně označeni za korupčníky či mafiány. Do veřejné debaty se také stále častěji dostávaly případy, v nichž lze uvažovat když ne o selhání konkrétního státního zástupce, tak o velmi kreativním výkladu právních norem, který ve výsledku narazil na zcela opačný názor soudu.

Odchod nevýrazného a z pohledu výsledků i neúspěšného Matuly a jeho nahrazení Janem Latou se dá chápat i jako návrat k dobám aktivního lobbingu s využitím spřízněných, spolupracujících médií. Jan Lata má za sebou ve státním zastupitelství rychlou kariéru, kdy z pozice státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně skočil ihned na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, kde působí na trestním odboru. V justici však Lata působil již před nástupem do soustavy, kdy byl asistentem soudců Nejvyššího a Ústavního soudu. Latovi není cizí ani politika, sám byl aktivní ve Straně Zelených, což je další odlišnost o Matuly. Jako symbolické se jeví i to, že Lata absolvoval vedle pražské právnické fakulty i teologii a sám je praktikující katolík. Etický rozměr a pojem jako „poslání“ tak vystupují do popředí před ekonomickým vzděláním a praktickým pohledem na nepsané, ekonomické zákonitosti společnosti s její různobarevnou, nečernobílou podstatou. Jeho smýšlení však nejlépe ilustruje nedávno vydaná kniha „Státní zastupitelství ve světle proměn“ s podtitulem „Drama o čtyřech dějstvích“, která je spíše než vědeckou studií obhajobou dosavadních změn ve státním zastupitelství podle hesla, a to doslovně, že dějiny píší vítězové. V knize Lata jen těžko skrývá kritiku stávající podoby státního zastupitelství, a naopak je možné ji vnímat jako obhajobu modelu předrevoluční, všemocné prokuratury. Koneckonců, sám Lata se v rozhovoru pro časopis Český bratr vyjádřil následovně: „Tak prokurátory již bohužel od roku 1994 nemáme, jen ty státní zástupce. Mně se označení prokurátor líbí, je úderné a nemusel bych nikomu složitě vysvětlovat, koho vlastně zastupuji“. Ještě coby člen mediální komise USZ vyvolal svými ostře kritickými názory na adresu advokátů pozdvižení.

Latovo zvolení do čela USZ je tedy jasný signál, kam se nejen Unie bude ubírat. Lata sám je zatvrzelým obhájcem jak dosavadních personálních změn v soustavě, tak návrhu zákona o státním zastupitelství. Stejně tak nelze očekávat, že by Unie prováděla jakoukoliv reflexi pochybení státních zástupců. Naopak, v obhajobě postupů státních zástupců i v kreativním pojetí právních norem se dá očekávat, že Unie bude hlasitým aktérem. Propojení Unie s vedením soustavy symbolizuje i zvolení náměstka a šéfa sekretariátu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana Jiřího Pavlíka do jejího výkonného výboru. Vstřícnost směrem ke světu médií zase obráží zvolení Ondřeje Šťastného, novepečeného státního zástupce OSZ Praha 2 a bývalého redaktora MF Dnes, do téhož výboru.

Pro veřejnost to znamená, že budeme svědky hlasité obhajoby nových trendů v pojetí veřejné žaloby, mezi něž patří například masivní nárůst stíhání a kriminalizace politických rozhodnutí, a to na základě názoru státních zástupců o jejich ekonomické nevýhodnosti. Stejně tak bude obhajován postup státního zastupitelství v případech sporných rozhodnutí v oblasti podnikání, kde bude terčem kritiky poslední úprava o trestní odpovědnosti právnických osob. Státní zástupci se nebudou obávat aplikovat své právní názory i v takových případech, které se budou dotýkat státních firem (v minulosti například stíhání státního podniku Česká pošta) či firem se státní účastí (např. ČEZ a nynější rozhodování o prodeji elektrárny Počerady). Striktní aplikace pravidla ekonomické výhodnosti rozhodnutí bez ohledu na jiná kritéria, a vyvození trestní odpovědnosti vůči například členům dozorčích rad, kteří budou zvažovat i jiná hlediska, například politická, bude nyní zesilujícím trendem veřejné žaloby. Je potřeba s tím počítat.

(epa, pd)