Insolvenční soudkyně dostala mírný trest: enormní tlak a chaos v administrativě, konstatoval NSS

Kárné řízení se soudkyní Víškovou Foto: ČJ

Soudkyně Městského soudu (MěS) v Praze Margita Víšková se podle kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) dopustila kárného provinění, za což jí uložil trest desetiprocentní srážky z platu na dobu 4 měsíců. Podle kárného návrhu, který na ni podal předseda MěS Libor Vávra, se měla dopustit kárného provinění tím, že během krátké doby vydala v insolvenční věci dvě zcela rozdílná stanoviska, přičemž původní rozhodnutí mělo být na její pokyn ze spisu vyjmuto.

Česká justice o kárném návrhu jako první informovala. Jednání kárného senátu proběhlo poprvé na konci listopadu minulého roku.

Věc, které se kárné řízení týkalo, je na jednu stranu složitá, na stranu druhou v podstatě jednoduchá. Soudkyně Víšková minulý rok na začátku února, v pátek odpoledne, kdy již na soudu nebyl administrativní personál, rozhodla o vydání předběžného opatření v insolvenční věci, přičemž rozhodnutí vypravila do kanceláře, kde v té době již nebyl nikdo přítomný. Přes víkend si ovšem rozhodnutí rozmyslela a nahradila jej v pondělí rozhodnutím novým, a to ve věci samé, tudíž předběžné opatření již podle ní pozbylo smysl. Potud by vše bylo v pořádku, kdyby ovšem následně nenastaly události, které obžaloba, obhajoba i vyslechnutí svědci popisují různě.

Soudkyně Víšková totiž tvrdí, že hned v pondělí ráno mluvila s vedoucí své kanceláře a ptala se jí, zda bylo páteční rozhodnutí zveřejněno. Když dostala informaci, že nikoliv, měla dát vedoucí pokyn nezveřejňovat, že bude ve věci vydáno jiné rozhodnutí, které se jala sepisovat. Během dne však měla dostat informaci od kanceláře opačnou, totiž že rozhodnutí již zveřejněno bylo, na což měla reagovat Víšková ústním pokynem kanceláři, aby byl zápis „zmylněn“.


„Samozřejmě, udělala jsem chybu, ale myslím si, že jsem jednala ve zkratu. Šlo o to, že dlužník, velká firma se obávala, že jiný akcionář, který nesouhlasil se způsobem řešení úpadku reorganizací, ale chtěl konkurz, tak se obával dlužník, že ten akcionář si svolá valnou hromadu, vymění statutární orgány a ty vezmou návrh na uvalení reorganizace zpět a budou chtít konkurz. Potom by ten velký akcionář velmi lehce přišel k know-how dlužníka a velmi lehce za nízkou cenu v konkurzu celý podnik koupil. Takže předběžné opatření znělo, dlužník navrhoval, aby soud uložil valné hromadě dlužníka, aby veškerá svá usnesení přijal pouze s předchozím souhlasem věřitelského výboru. Na to jsem teda vyhověla, protože toto předběžné opatření bylo vydáno v době, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí o povolení reorganizace. Nicméně nezrušil to rozhodnutí o úpadku. A to je situace, kdy věřitelský orgán nemá možnost, ani správce nemá možnost ovlivnit jmenování a odvolání členů statutárního orgánu akciové společnosti. Tam si už potom může dlužník, samozřejmě akcionář, který má balík akcií, si dokáže toto ovládnout. Takže jsem dospěla k závěru, že ano, předběžné opatření je v pořádku, vyhověla jsem. Nicméně, během víkendu, protože jsem měla na stole i současně povinnost rozhodnout o tom návrhu na povolení reorganizace, který tedy vrchní soud to mé rozhodnutí zrušil, takže jsem se přes víkend rozhodla, že tomu návrhu opět vyhovím, že povolím reorganizaci znovu. A v tom případě, podle paragrafu 333 insolvenčního zákona když je povolena reorganizace, tak veškerá rozhodnutí usnesení valné hromady podléhají souhlasu věřitelského výboru, to znamená mi to tady scvaklo a řekla jsem si ‚ježiš, ty jsi zbytečně rozhodovala, vydala jsi předběžko vyhovující, ale teď už je zbytečné, když teď povolíš‘, to už je ze zákona, že jo, tak mi to cvaklo a řekla jsem si ‚musíš to zamítnout, musíš vydat nové rozhodnutí a zamítnout‘. Přišla jsem v pondělí ráno do práce, toto jsem zkonzultovala se svojí kolegyní, která má propojenou kancelář, doktorka Marika Blažková a ještě jsem volala bývalému soudci z našeho soudu, kamarádovi, který je teď na vrchním soudu, doktor Zelenka, který řekl ‚jo, Ústavní soud ti to zrušil, protože jsi to neodůvodnila, takže není důvodu, proč by jsi nerozhodla stejně, jenom doplníš odůvodnění‘.“ – Z výpovědi soudkyně Margity Víškové před kárným senátem NSS


A zde dochází k rozporům. Předně se soudkyně Víšková a její bývalá vedoucí kanceláře, která před soudem svědčila, neshodly na tom, kdy mělo k oněm pokynům dojít. Víšková setrvale tvrdila, že již v pondělí 5. února dopoledne, což svědkyně opakovaně odmítla s tím, že to bylo až v úterý 6. února. Druhý a zásadnější rozpor pak nastal v interpretaci toho, jak k celé události došlo. Podle soudkyně Víškové v pondělí vydala pouze ústní pokyn, aby kancelář provedla tzv. zmylnění zápisu, aniž by ovšem požadovala vyjmutí listiny ze spisu. To se ovšem stalo a původní, páteční rozhodnutí soudkyně, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, z něj bylo vyjmuto. V rámci dokazování přečetl předseda senátu úkon ze 6. února, v němž soudkyně Víšková píše: „Ihned zmylni, vyřaď z insolvenčního rejstříku + ze spisu, poté mi spis předlož.“ To soudkyně Víšková vysvětlila tak, že její ústní pokyn o zmylnění zápisu si vedoucí kanceláře chybně vyložila a listinu ze spisu i z rejstříku vyjmula, což pak ona pokryla svým písemným pokynem, aby „to nebylo na kanceláři“. Fyzické vyjmutí chybného, již učiněného úkonu, je totiž v rozporu s vnitřním kancelářským a spisovým řádem.

Během výslechu její bývalé vedoucí kanceláře mohl člověk nabýt dojmu, že k tomu tak mohlo opravdu dojít. V podstatě jediné, na co si svědkyně pamatovala bylo to, že určitě o věci nemluvila se soudkyní 5. února, ale až druhý den. Její vlastní záznam o úkonu, který jí byl senátem předložen, byl datován již 5. února, což označila za chybu, protože ho vyhotovila až 6. února. Myslela si ale, že dokument má antedatovat. Ohledně fyzického vyjmutí usnesení ze spisu uvedla: „Jestli tam to usnesení bylo a mylným zápisem jsem ho zmylnila, tak se asi vyndavá, ne?“ Na upozornění předsedy senátu, že nikoliv a po jeho dotazu, kdo ho tedy vyjmul, svědkyně uvedla, že ona. A až na další, výslovný dotaz předsedy senátu, zda tak učinila o své vůli či na pokyn odpověděla, že to bylo na pokyn soudkyně.

Během jednání také vyplynulo, že si soudkyně Víšková na vedoucí kanceláře opakovaně stěžovala, přičemž ta sama připustila, že v agendě, kterou předtím nedělala (pět let působila na exekučním úseku, pak odešla mimo justici, aby se po několika letech vrátila a nastoupila jako vedoucí kanceláře na insolvencích) zpočátku „plavala“.

Při dnešním jednání kárného senátu vypovídala kolegyně Víškové, soudkyně Marika Blažková, dále její bývalá zapisovatelka, vykonávající zároveň funkci zástupkyně vedoucí kanceláře a ještě jedna další administrativní pracovnice soudu. Ani jedna ze svědkyň však nebyla přítomna jednání, při němž mělo dojít ke kárnému deliktu.

Soudkyně Blažková potvrdila slova Víškové o tom, že v pátek po pracovní době zůstávala na soudu a připravovala ono předběžné opatření a také, že v pondělí ráno ji měla Víšková seznámit se změnou svého názoru. Blažková ji měla následně poslat do kanceláře, ať stáhnou páteční rozhodnutí, což se stalo. Po návratu jí soudkyně Víšková měla sdělit, že „ještě to nerozeslali, už to bylo v rejstříku, tak jsem jim řekla, ať to vyndaj“.

Bývalá zástupkyně vedoucí kanceláře na úvod uvedla, že je těžce nemocná, tudíž si na některé věci vzpomíná jen s obtížemi. Přesto uvedla, že pokyny byly udělovány v kanceláři povětšinou písemně, ústně nikoliv. Popsala však otřesnou situaci stavu soudní kanceláře a práce její vedoucí, která podle ní byla „absolutně nezkušená, nevěděla, co má dělat, neuměla nic“. V kanceláři panoval nepořádek a špatná organizace práce. Další předvolaná svědkyně pak uvedla jen zprostředkované svědectví.

Svědci navržení zástupkyní kárné žalobkyně byli kárným senátem zamítnuti, neboť by nesvědčili k věci samé, ale ke vztahovým věcem na soudu.

V závěrečné řeči žaloba uvedla, že skutek byl prokázán a s ohledem na to, že absentuje u kárně žalované sebereflexe, bylo dáno ke zvážení i udělení přísnějšího kárného postihu, než původně navržených 10% z platu na dobu půl roku.

Naopak podle obhajoby nebylo prokázáno, že by ke skutku došlo a soudkyně má být souzena za svůj „perfekcionismus“. Pravým viníkem toho, co se stalo, je podle obhajoby vedoucí kanceláře, která se snažila zastřít své pochybení a soudkyni uvedla v omyl. Obhajoba také vytkla kárnému žalobci, že pouze opakuje argumenty stěžovatele, tedy advokáta jedné ze stran insolvenčního řízení, který se dlouhodobě snaží o výměnu soudkyně Víškové v konkrétním insolvenčním řízení.

Soudkyně Margita Víšková pak ve své závěrečné řeči vyjádřila lítost nad celou situací a připustila, že jednala zkratkovitě a impulzivně. Uvedla také, že byla ze strany vedení soudu pod velkým tlakem, neboť jí mělo být sděleno, že se možná dopustila trestného činu a bude podáno trestní oznámení. Podle jejího názoru by ale k událostem nedošlo, pokud by měla schopnou vedoucí kanceláře, neboť ta by nedopustila postup, který by byl v rozporu s pravidly.

Podle kárného senátu bylo prokázáno, že k odstranění i k pokynu soudkyně k tomuto došlo. Skutek nevyvrátilo žádné svědectví, ani výpověď samotné soudkyně. Z tohoto důvodu tedy musel konstatovat kárné provinění, jakkoliv zároveň uvedl, že v případě soudkyně Víškové se jedná o ojedinělé pochybení a jde o soudkyni s dobrou odbornou pověstí. Další polehčující okolností pak bylo, že v dané době byl na soudkyni enormní tlak, k němuž se přidal i nedobrý stav soudní kanceláře. Z tohoto důvodu tedy kárný senát nevyhověl ani původnímu návrhu na potrestání, ani následnému návrhu na zpřísnění, ale uložil poměrně mírný kárný trest v podobě desetiprocentní srážky z platu na dobu 4 měsíců.

Petr Dimun